Jedním z hlavních argumentů uhlobaronů v debatě o ukončení těžby a využívání fosilních paliv je ztráta pracovních míst. To je univerzální karta, kterou průmyslníci tasí ve všech zemích. Daří se jim tím samozřejmě posouvat termín uzavření svých dolů: „Nemůžeme zavírat, o práci by přišly tisíce lidí, nezaměstnanost v regionu by výrazně stoupla,“ argumentují.

Na to slyší nejen pravicoví politikové, ale i ta část levice, která se tradičně orientuje primárně na práva pracujících a která ještě neodhalila rozpor dobře shrnutý heslem z transparentů na akcích za klima: „Na mrtvé planetě žádná pracovní místa nejsou.“ Jak z falešného dilematu volby mezi ochranou klimatu a ochranou zaměstnanců vykročit?

Jednou z cest je koncept spravedlivé transformace (angl. just transition), s nímž přišel před dvaceti lety odborář Brian Kohler. Dilema je podle něj falešné nejen proto, že s příchodem klimatického kolapsu už nebude potřeba pracovní místa řešit, ale také proto, že cesta k bezuhlíkové společnosti obnáší ohromné pracovní úsilí celé společnosti.

V takové perspektivě je možné odstřihnout se od fosilního průmyslu bez dopadů na pracující v podstatě kdykoliv. Jen je zapotřebí vhodně nastavit proces transformace a stát musí podat pomocnou ruku formou rekvalifikace a veřejných zelených investic.

Klimatické hnutí následně přišlo s kritikou takto úzce vymezeného pojmu spravedlivé transformace. Dopady fosilního průmyslu a jeho útlumu se totiž netýkají jenom pracujících, ale zasahují i do života všech, kteří v regionech těžby fosilních zdrojů energie žijí. Na ně doléhá znečištěné ovzduší, hlučnost, zdevastované prostředí i sociální deprivace.

V rozšířeném slova smyslu dopady fosilního průmyslu negativně ovlivňují všechny lidi na planetě, protože způsobují rozpad přírodních ekosystémů, na nichž je lidská civilizace závislá. Klimatické hnutí se tedy snaží debatu o spravedlivé transformaci pojmout jako debatu o změně, ze které budou profitovat všichni.

Takovéto pojetí je důležité kvůli adekvátnímu stanovení dosahu devastace působené fosilním průmyslem. Umožňuje také nahlédnout, že pracovní místa jsou jenom jedním z atributů kvalitního života obyvatel; a teprve v takovémto širším pohledu je lze poměřovat s výhodami odklonu od těžby uhlí.

Rozšíření pojmu „spravedlivá transformace“ však přineslo i hrozbu jeho vyprázdnění, jakmile se začal institucionalizovat. Za dvacet let existence ho postihl podobný osud jako termín „udržitelný rozvoj“ — i „spravedlivá transformace“ se dnes často používá jako prázdné politické heslo, pod kterým si onen přechod můžeme představit jakkoliv.

Program RE:START jako příklad slepé cesty

O uvedení „spravedlivé transformace“ do praxe usiluje Evropská unie formou dotací do těžbou uhlí zasažených regionů. V roce 2017 vznikla na úrovni evropské komise Platforma uhelných regionů v transformaci. Jejím cílem bylo koordinovat v různých evropských regionech odchod od uhlí a uhlíkově intenzivního průmyslu. Součástí platformy jsou u nás tři kraje — Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský.

Záměr to je chvályhodný. Zahrnuty jsou velmi rozdílné regiony, které se od sebe mohou navzájem učit, koordinovat se. Nadto poskytovat finance pro bezuhlíkový rozvoj regionů je bezesporu záslužné. Evropská unie nedávno do fondu alokovala další zdroje, tentokrát nemalých 7,5 miliardy eur. Do České republiky z této částky poputuje 580 milionů eur čili přibližně patnáct miliard korun.

Ukazuje se však, že státy podporu sice rády přijímají, peníze však nevyužívají koncepčně. Upozorňuje na to i publikace Evropské klimatické akční sítě (Climate Action Network Europe), která dokazuje, že státy peníze čerpají i tehdy, pokud nemají žádné reálné plány těžbu uhlí ukončit.

RE:START vzniká v roce 2015 za účelem povzbuzení ekonomiky strukturálně znevýhodněných krajů. Deklarovaným cílem je proměna ekonomické struktury regionů, aby ukončení uhelného průmyslu neponechalo jejich obyvatele na holičkách. Program RE:START u nás přes Evropské strukturální a investiční fondy realizuje Ministerstvo pro místní rozvoj, garantem je vláda.

Ačkoli RE:START sám nedisponuje peněžními fondy, vytváří mezičlánek mezi znevýhodněnými kraji a otevřenými výzvami pro financování. Klade si za cíl vytvořit ucelenou strategii podpory dotčených krajů, aby čerpání dostupných prostředků neprobíhalo nahodile. Od svého počátku u nás rozdistribuoval do krajů přes pět miliard korun.

Ukázkovým příkladem bezkoncepčnosti podporovaných projektů je Polygonu pro autonomní auta v Ústí nad Labem. Skrze RE:START byla financovaná studie proveditelnosti nápadu, který se z ulic Ústí nad Labem chystá udělat terén pro testování autonomních vozidel.

Projekt je oslavován jako inovativní a investiční, nicméně je otázkou, nakolik pomáhá řešit strukturální nerovnosti, se kterými se kraj potýká. Na obrázku ze studie proveditelnosti vidíme zcela názorně, že obyvatelé Ústí nad Labem pocítí dopady projektu v zátěži pro životní prostředí, bezpečnosti silničního provozu a intenzitě hluku. Obrázek ze studie proveditelnosti ukazuje, že náklady investice ponesou především obyvatelé Ústí nad Labem.

Z Akčního plánu programu vyplývá, že k podpoře jsou vybrány zcela náhodné projekty, které se spravedlivou transformací a odklonem od těžby fosilních zdrojů souvisí jenom okrajově. Projekty budování obnovitelných zdrojů energie zde téměř nevidíme, místo toho se ale podporuje například rozvoj lázeňství, výstavby silnic, testování autonomních silničních vozidel, rozvoj cizojazyčných schopností obyvatel, revitalizace pevnosti Terezín a podobně. Mnoho uvedených projektů má samozřejmě v postižených regionech smysl, ne však pod hlavičkou spravedlivé transformace. 

Není tedy divu, že program RE:START čelí kritice z více stran. Občanské organizace mu vytýkají zejména to, že v nedostatečné míře informuje veřejnost a brání v participaci lidí, na něž důsledky programu dopadají. Právě obyvatelé dotčených regionů by měli určit, do kterých oblastí by měly peníze proudit a které pracovní sektory rozvíjet, a to v rámci základní koncepce, kterou je přechod k bezuhlíkové ekonomice.

Ale už prezentace koncepce RE:STARTu na webových stránkách ukazuje, že zde chybí koherentní plán. Jednotlivé projekty působí nahodile a nepřístupně pro menší firmy.

Program RE:START kritizuje také senátor Zbyněk Linhart (STAN) s tím, že není jasné, kolik financí reálně program poskytuje, ani to, zda by finance nepřišly regionům i bez něj. RE:START se tak jeví spíše jako další studnice na nekoncepční čerpání evropských dotací, než jako odraz skutečné snahy státu bojovat proti klimatické krizi.

Zápas o spravedlivou transformaci je příležitostí pro klimatické hnutí 

Potřeba programu, který by skutečně přinášel regionům postiženým těžbou uhlí reálnou a zřetelnou kompenzaci, je přitom zcela zřejmá. Uhelné regiony u nás ve srovnání s jinými kraji zaostávají, je tu nižší míra vzdělání, věku dožití, průměrného příjmu. Zároveň se jedná o regiony s výraznou ekologickou zátěží, způsobenou nejen těžbou uhlí, ale i s ní často souvisejícími, ekologicky podobně problematickými průmyslovými aktivitami.

Jinými slovy, navzdory tomu, že uvedené regiony po desetiletí zajišťovaly zdroje energie a ekonomického růstu pro zbytek republiky, jim samým byl užitek z bohatství, jež přinášely, odepřen. V současné době je zde znatelně nižší kvalita života než v jiných regionech republiky. Přestože pro mnohé jevy můžeme najít i jiné kulturně-historické příčiny, například v podobě vysídlení Sudet a následném nástupu těžkého průmyslu, není tím možné vysvětlit vše, a zejména neochotu řešit současné problémy znevýhodněných krajů.

I navzdory ekonomické konjunktuře se v uvedených regionech pořád nachází množství sociálně vyloučených lokalit. Je tu suverénně nejvíce takzvaných bezdoplatkových zón čili míst s vyšším výskytem nežádoucích společenských jevů, které vyhlašují města a v nichž si není možné žádat o příspěvek na bydlení.

Nejvíce jich bylo vyhlášeno právě v Ústeckém (24) a Moravskoslezském kraji (22). Zároveň tu klesá počet příjemců doplatků na bydlení (za rok od listopadu 2017 do listopadu 2018 to bylo o 27 procent méně v Ústeckém kraji a o 22 procent v Moravskoslezském).

Zatímco tedy lidem v sociálně tíživé situaci stát a města škrtají dávky, během let 2009 až 2017 si akcionáři hnědouhelných firem nechali vyplatit celkem 42 miliard korun. V roce 2016 vyplatila například Vršanská uhelná 1,8miliardovou dividendu, přestože skončila v účetní ztrátě přes 250 milionů korun. Je to přitom jen výrazně menší část obrovských prostředků, které zcela nesmyslně a důsledně vzato neospravedlnitelně putovaly do soukromých kapes namísto do rozvoje a transformace postižených regionů.

Na máločem lze ilustrovat neobhajitelnost současného ekonomického systému jako na historii českého uhelného průmyslu posledních třiceti let. Není ničím ospravedlnitelné, že kapitál, který byl vygenerován náročnou lidskou prací a těžbou neobnovitelných zdrojů, se kumuluje v rukou jednotlivců, kteří majetky získali ve zpackané, neprůhledné a kriminálními úskoky protkané privatizaci a jejichž firmy sídlí v daňových rájích. Je o to absurdnější, že by k nim dnes měl putovat sebemenší zlomek z prostředků určených na transformaci postižených regionů.

Jak se k tomuto problému staví RE:START, potažmo Ministerstvo pro místní rozvoj? Místo koncepčního řešení, které by opravdu zajistilo sociální emancipaci všech, vypsalo výzvu pro podporu demolic v místech, kde se nacházejí sociálně vyloučené lokality. V popisu výzvy se explicitně uvádí: „Demolice objektu budou následovány celkovou revitalizací prostoru, včetně možné výstavby objektu, který bude sloužit jinému účelu než sociálnímu bydlení.“

Čerstvě odvolaná manažerka RE:STARTu Gabriela Nekolová považuje paradoxně demolici objektů v sociálně vyloučených lokalitách za jeden z největších úspěchů programu. Podle jejích slov se tak podařilo zabránit zřízení dalších ubytoven a stěhování dalších sociálně vyloučených obyvatel do kraje.

Neměli bychom ale požadovat, aby strategie restrukturalizace ekonomiky postižených krajů pomohla i sociálně vyloučeným lidem? Jak se vlastně k takovému statutu dopracovali? Jak to souvisí s tím, že jim rostly životní náklady neúměrně příjmům, zatímco zisky z devastace regionu se hromadily na soukromých kontech?

Co prosazuje RE:START je nejen asociální, ale v konečném důsledku také neekonomické. V dokumentu Agentury pro sociální začleňování z roku 2016 se uvádí, že od domácnosti bez domova, nebo v substandartním bydlení je těžší vymáhat dlužné částky a řešení životní situace má vyšší nároky na veřejné rozpočty. Do krajní polohy dovedený přístup ostrakizace a represe marginalizovaných tak bývá dražší než péče a snaha o inkluzi.

Vztah bydlení a klimatické změny je i u nás zásadním tématem. Sociálně slabší lidé v existenční nouzi patří k nejzranitelnějším skupinám. V nájemním bydlení nebo na ubytovnách nájemníci stěží mohou usilovat o zvýšení energetické účinnosti budovy, nebo dokonce o samozásobitelství obnovitelnou energií.

Právě obyvatelé uvedených lokalit mezi prvními nesou na bedrech klimatickou nespravedlnost. Nejenže nesou zdravotní dopady hůře než majetní obyvatelé, mají také menší možnost mobility. Hůře dostupné jsou pro ně rovněž zelené a ekologičtější alternativy. Jsou tak obětním beránkem transformace, protože nedosáhnou na dotace zelené úsporám a dalším podpůrné mechanismy.

Dostupné kvalitní bydlení je, společně s bezpečnou a dobře ohodnocenou prací a zdravým životním prostředím, jedním ze základních aspektů kvalitního a plnohodnotného života. Je jasné, že bez toho, aby RE:START pracoval s těmito aspekty komplexně, termín „spravedlivá transformace“ ztrácí smysl.

Za hranice spravedlivé transformace

Fungování RE:STARTu ukazuje, jak se ze spravedlivého přechodu stává nová příležitost k ekonomickému vytěžení regionu. Můžeme ho chápat jako těžbu jinými prostředky, další akumulaci kapitálu tentokrát skrze revitalizaci, nebo náhradu škod.

Jako příklad může posloužit například projekt podpory montánního turismu zmíněný ve strategickém akčním plánu pro roky 2019-2020. Předpokládané náklady ve stovkách milionů korun mají přinést rozvoj turistiky spojené s průmyslovým dědictvím kraje, zejména s těžbou uhlí.

Jako příklad se uvádí Podkrušnohorské technické muzeum, jež je založeno Spolkem severočeských havířů. Spolek si klade za cíl ukazovat veřejnosti fakticky nepravdivou představu, že růst životní úrovně vyžaduje těžbu surovin a hornictví. Spolek i muzeum jsou proto podporované uhelnými společnostmi SevEn i Severočeskými doly.

Pokud se má kraj vyvázat ze závislosti na uhlí, nedosáhne toho sponzoringem turistických atrakcí, které jsou reklamou důlních společností. Turistických cílů v Ústeckém kraji je přitom celá řada a ohleduplný turismus skýtá možnosti pro ekonomický rozvoj regionu. Podpora zájmů uhelné oligarchie není nijak zdůvodnitelná jako strategickou prioritou RE:STARTu.

Dokonce by se dalo mluvit o ukázce environmentální nespravedlnosti. Lidé žijící v regionu postiženém těžbou nesou další znásobené dopady, přičemž mají pramalou možnost zapojit se do rozhodování o proměně vlastní situace a využít příležitostí, které se jim po právu nabízejí.

Právě pojmenování uvedené nespravedlnosti a správné provázání ekologické a sociální devastace, může být důležitou linkou pro klimatické hnutí. Může získat větší sílu, ukáže-li že v boji za zmírnění klimatických změn lze rovněž usilovat o lepší život lidí v těžbou zasažených regionech.