Kdo se bojí česko-moravské hranice

David Unger

Dva neznámí muži vyznačili na silnici u Svitav historickou hranici mezi Čechami a Moravou. Vtipálci? Ne tak docela. Hranice má nejen svou historickou hodnotu, ale dává o mnoho větší smysl než umělé krajské členění.

Tisíciletá hranice, která má i dnes svůj význam. Policie ČR

Letos o filipojakubské noci, kdy staří Keltové uctívali svůj svátek Beltain a mladí lidé údajně mívali ve zvyku psávat na zem „nevyřčené pravdy“, dva zpočátku neznámí muži vyznačili na dvou hlavních silnicích poblíž Svitav pomocí vodorovného značení historickou hranici mezi Čechami a Moravou. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na portálu idnes.cz byli označeni jako „vtipálci“, a policie se zabývala nejprve tím, zda se nejedná o trestný čin. Nakonec byla celá záležitost kvalifikována jako přestupek a škoda byla vyčíslena na sedm tisíc korun.

Zajímavá však byla reakce některých místních a regionálních politiků. Podporu vyjádřil starosta sousední české obce Květná, další starostové i hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. Jako právník a odborník na správní právo si je vědom, že kraj, kterému nyní vládne, není jen ryze (východo)český, ale leží i na Moravě. Tam historicky náleží město Svitavy, Moravská Třebová nebo Jevíčko. 

Negativní reakci úřadů hejtman označil za „hysterickou“ a stejně jako mnohým starostům okolních obcí mu symbolické označení hranice mezi Čechami a Moravou připadlo sympatické. Ředitelství silnic a dálnic ovšem trvá na tom, že jde o poškození majetku. Na odstranění „partyzánského“ značení proto objedná specializovanou soukromou firmu. 

Poblíž Svitav jsou již pět let dvě oficiální cedule, které označují historickou hranici Moravy — poblíž Trpína a Jobovy Lhoty a mezi českým městečkem Bystré a moravským Kunštátem. Jedná se o hnědé cedule, které obvykle označují blízké památky nebo pamětihodnosti. 

U Sirákova na Žďársku najdeme na historické hranici i dobově pojatou celnici se závorou, vlajkou na stožáru, mapou, smaltovanými cedulemi, a dokonce maketou celníka. Po celé délce hranice, od Slavonic na jihozápadě Moravy až po Dolní Moravu na severu, můžeme leckde objevit staré hraniční kameny, které jsou i díky mnohým zapáleným aktivistům udržovány a obnovovány.  

Běžným obyvatelům nejen kolem historické hranice, ale i z jiných koutů Moravy, Čech i Slezska vyznačení této tisícileté hranice nevadí, spíše tuto iniciativu podporují. Výletník z Prahy za vínem a cykloturistikou na jižní Moravu si jen stěží bude vědom, na kterém kilometru D1 česko-moravskou hranici překročí, ale jistě by ho cedule „Vítejte na Moravě“ potěšila. 

Obyvatelé obcí na obou stranách hranice ovšem ví velmi přesně, kde končí Čechy a začíná Morava. A to i přesto, že hranice vlastně oficiálně neexistuje více než 70 let, kdy jí společně s moravsko-slezskou samosprávou zrušili komunisté v čele s Gottwaldem a Slánským. 

Střední a starší generace snad ještě pamatuje diskuse o obnově moravskoslezské samosprávy na počátku 90. let, kdy se i o hranici a jejich případných kosmetických úpravách diskutovalo poměrně hojně. Oba parlamenty, republikový i federální, tehdy vyjádřily usnesením jasnou vůli zemské členění v budoucnu obnovit. Zůstalo však jen u vyjádřené vůle, po rozpadu federace téma zapadlo. 

Hranice mezi Čechami a Moravou má tisíciletou tradici a sahá až do raného středověku. Přestože se různě obměňovala, hranice tu byla fakticky již od Velké Moravy a patří k nejstarším hranicím v Evropě. Podobně stálé hranice spočítáme těžko na prstech jedné ruky. Srovnatelnou tradici (od 11. století) má hranice mezi Španělskem a Francií na vrcholcích Pyrenejí či hranice mezi Anglií a Skotskem. Na evropské poměry staré hranice mezi Nizozemskem a Německem nebo hranice Švýcarska trvají „pouhé“ půltisíciletí.  

Čas od času se projeví, že hranice, která sice úředně neexistuje, není mrtvá. I v nedávné době přísných protipandemických opatření byly k léčbě pacientů na našem území vyčleněny dvě nemocniční specializovaná pracoviště. Spádovost byla logická a funkčnost této tisícileté hranice jen potvrzovala — jedno oddělení ve fakultní nemocnici v Praze (pro Čechy) a jedno oddělení v Brně (pro Moravu a Slezsko). 

Současným žijícím generacím, možná s výjimkou té nejmladší, hranice evokuje uzavírky, ostnaté dráty, hraniční přechody a pohraniční stráž. O tom, že volný pohyb osob ani v dnešní Evropě není samozřejmostí, jsme se sice nedávno přesvědčili, ale to neznamená, že označení hranice mezi Čechami a Moravou způsobí nějaké rozdělování. Úzkost Čechů, především těch z Prahy, kteří se po oddělení Slovenska báli v devadesátých letech Moravu a Slezsko jakkoli vymezit, nebyla na místě tehdy a dnes už teprve ne.

Když mezi kulturní dědictví UNESCO patří nejen památky, lokální potraviny, ale i lidové zvyky a tradice jako například Jízda králů nebo Slovácký verbuňk, proč by sem nemohla časem patřit i různými formami označená a připomínaná česko-moravská historická hranice? Tím bychom symbolicky překonali strasti dvacátého století, že hranice nemají rozdělovat, ale naopak spojovat. 

Ale aby skutečně spojovaly v jednotě v různosti, musí existovat, být označeny a připomínány podobně, jak je tomu obvyklé u regionů a států v propojené Evropě. Pokud existuje jen beztvarý a rozplizlý celek, který ignoruje živé rozdílné identity, tak není co spojovat.

Je zvláštní, když i v předpovědích počasí, kde měly donedávna tři země České republiky své jasné místo, se je najednou moderátoři bojí pojmenovávat. Déšť prý zasáhne jen východ území či „východ republiky“, ochladí se zatím jen na „západě území“. Jako bychom se báli nazvat to, co se udrželo po staletí bez ohledu na společenský systém, režim nebo etnické složení obyvatel a bývalo vždy hluboce zakořeněno v našem povědomí.  

Přitom historické země, které jsou pojmenovány v preambuli platné ústavy, odpovídají nejen kultuře, sídelní struktuře a přirozené dopravní spádovosti, ale i přírodním podmínkám — každá země odpovídá jednomu povodí (Labe, Morava, Odra) a hranice až na výjimky na Žďársku odpovídá hlavnímu evropskému rozvodí.  

Označení historických zemí s jejími hranicemi se do budoucna nemusí obávat ani občané, ani schopní politici nebo úřednici. Bát by se mělo současné krajské uspořádání dle Gottwaldova modelu malých krajů, jejichž obnovu v letech 1997-2000 označil Petr Pithart za jednu z největších chyb polistopadové historie. 

Slabost krajského uspořádání se ukázala naposledy před několika dny v rámci finančních úspor, které dolehnou i na samosprávy. Vždyť na rozdíl od Německa nebo Rakouska mají u nás regiony čtyřikrát méně prostředků z daňových výnosů. Obdrží zhruba osm procent z rozpočtového určení daní, a to ještě zprostředkovaně z centra, kdy kupříkladu peníze do školství kraj jen průtokově přeposílá svým školám. O investice do silnic II. a III. tříd musí zase krajští hejtmani každý rok pokorně prosit v Praze. 

Nad vznikem krajů se dohadovalo koncem 90. let a tehdy šlo především o to, kdo své město prosadí jako krajské a kdo naopak ostrouhá. Jak vzpomíná Petr Pithart, ráno nebylo jasné, kolik krajů bude večer. 

Výsledek je zřejmý, kraje se staly spíše byrokratickými jednotkami, které nemají přirozené hranice, přirozené finanční zdroje ani se s nimi lidé přirozeně neidentifikují. Občan Podbořan či Kadaně se jen těžko bude cítit „Ústeckokrajanem“ nebo občan Uherského Brodu „Zlínskokrajanem“. Kdo tuší, zda Žamberk nebo Chlumec nad Cidlinou patří do Parbubického nebo Královéhradeckého kraje? Proč není Hlinsko v Čechách součástí Kraje Vysočina, zatímco Náměšť nad Oslavou ano?

Členění na historické země Čechy, Moravu a Slezsko dává od „umělého“ krajské uspořádaní výrazně větší smysl. Když člověk přejíždí pomyslnou hranici mezi Moravou a Čechami, vycítí rozdíl i v rázu krajiny nebo v prostorovém členění vesnic. 

Zvlášť je to cítit v kraji Vysočina, kde si lidé téměř ani jazykem nerozumí, mluví se tu někde hanácky, jinde zas středočeským či jihočeským nářečím. Tento zvláštní kraj kvůli své nespádovosti nemůže mít ani vlastní integrovaný dopravní systém a mnohé mikroregiony, kde většina obyvatel jezdí denně za prací do Brna nebo Prahy, mají navíc přísně zakázáno připojit se k integrované dopravě sousedních krajů, byť by to mělo svůj smysl.

V označení historické hranice mezi Moravou a Čechami je nejen úcta k dobrým a osvědčeným tradicím našich zemí a podpora toho, s čím občany tohoto státu stále pojí jejich identita. Ale v neposlední řadě je to jakýsi předstupeň nové reformy veřejné správy, která bude muset být v budoucnu provedena. 

Mohla by být již dnes, kdyby tomu nebránilo pohodlí panujícího centra a klientelistické vazby vládnoucích stran, které na krajských institucích různými způsoby parazitují a tím je udržují.

    Diskuse