Česká republika potřebuje vládu, která ji dovede k bezuhlíkové budoucnosti

Martin Madej

Andrej Babiš a jeho koaliční partneři dali najevo, že je budoucnost nezajímá. Je nutné, aby je vystřídal někdo, kdo pochopí energetickou transformaci k bezuhlíkové ekonomice jako dějinnou politickou příležitost.

Co bylo dlouho jen heslem na transparentech, se stalo oficiální politikou České republiky. Směr je jasný, chybí jediná věc: politické vedení, které nás neprošlapanou cestou provede. Foto Jan Kašpárek, DR

Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2021 určí mimo jiné to, kdo bude rozhodovat o dlouhodobém směřování českého energetického mixu. Zásadní změny jsou nutné a ze všech nedávno publikovaných analýz vyplývá, že jediné, co České republice doopravdy schází, je politická elita, která nás dosud neprošlapanou cestou provede.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Proč bude energetická politika státu tak důležitá? Protože jsme se společně s dalšími zeměmi EU dohodli, že chceme nejpozději v roce 2050 vypouštět do atmosféry jen tolik skleníkových plynů, kolik jich biosféra dokáže pohltit. Je to základní podmínka uchování civilizace.

Energetika přitom odpovídá za největší část našich celkových emisí. A její podoba zásadně ovlivňuje veškerou ekonomickou činnost. Spojíme-li si to dohromady, je evidentní, že energetická transformace se stane největší systémovou změnou v České republice první poloviny 21. století.

Za obyčejných okolností je prostor pro systémové změny poměrně malý. Mnohé už bylo promyšleno, zregulováno, zkritizováno, přepracováno. Tu a tam si nemocnice postěžují na nízké úhrady pojišťoven, obce zase na nedostatek pravomocí řešit lokální problémy. Zpravidla se v politice volá po drobných změnách jinak zavedeného systému.

Změna klimatu, stejně jako současná pandemie koronaviru, jsou však okolnosti krajně neobyčejné a jejich řešení vyžaduje neobyčejnou schopnost politického vedení. Experti na politický leadership jako Peter Northouse nebo Robert Rotberg se shodují, že vést organizaci při řešení nových a komplexních problémů znamená přijmout problém v jeho závažnosti, nabídnout vizi, ochotu jít do rizika při snaze o její uskutečnění a přijmout odpovědnost za výsledek.

Pojí-li se dosažení určitého politického cíle s prostředky, které občané pocítí negativně, například nejistotou nebo potřebou „utáhnout opasky“, je úkolem politika nepolevit v přesvědčování občanů o významu cíle a nezbytnosti k němu vedoucích prostředků. Pokud se měla Česká republika vyhnout osudu jiných zemí, kde v řádu dnů onemocněly koronavirem tisíce lidí, musela vláda nad situací převzít kontrolu a přijmout opatření, která omezila naši svobodu pohybu a se kterými ztratili část příjmů třeba živnostníci nebo pracující rodiče malých dětí.

Prezident republiky, parlamentní opozice a se zpožděním i předseda vlády svou vůdčí roli v tomto ohledu splnili, když občany ujistili, že nás nákaza „bude bolet“, ale že to „společně zvládneme“. Následný vývoj naopak ukázal, že pro předsedu vlády je možná méně důležité, co dělá a jak promyšleně to dělá, než jak u toho vypadá.

Pokud vládní opatření proti šíření koronaviru zafungují, bude problém snad během několika měsíců vyřešen. Oběti, které od nás může přechodně vyžadovat energetická transformace, však budeme podstupovat roky, především formou financování nových zdrojů energie, infrastruktury a technologických inovací z veřejných zdrojů.

Vedení země pro budoucnost tak bude u zrodu procesu, na jehož počátku stojí Česká republika vysoce závislá na centralizovaných zdrojích spalujících uhlí a na dovozu plynu a ropných produktů, která nesmyslně brání obnovitelným zdrojům energie a prakticky bez schopnosti energii akumulovat. Na konci transformace by se přitom měla oprostit od uhlí a v co největší míře také od plynu, vzdát se spalovacích motorů, elektřinu vyrábět jen ze slunce, větru a dalších obnovitelných zdrojů a krátkodobě i dlouhodobě ji akumulovat.

Tomu se budou muset aktivně přizpůsobit přenosové a distribuční sítě nebo cenová regulace. Lze přitom předpokládat, že sebemenší zásahy do fosilního průmyslu vyvolají silný odpor podnikatelů, kteří v něm mají peníze.

Zdaleka nejvíc práce ale bude s veřejným míněním. Že jde o úkol nelehký, ne však nesplnitelný, dosvědčují poslední provedené průzkumy a analýzy. Podle průzkumu agentury STEM je 87 % obyvatel ČR přesvědčených o tom, že bez snižování emisí neochráníme naši krajinu před suchem, smogem a usycháním lesů. Dalších 79 % obyvatel souhlasí podle týchž dat s tvrzením, že by se Česká republika měla snažit co nejdříve dosáhnout uhlíkové neutrality.

Na druhou stranu 74 % obyvatel se podle tohoto průzkumu obává, že „snižování emisí výrazně zdraží lidem zboží a energie“. Nadto je třeba vzít v potaz všeobecnou nechuť k proměně spotřebitelského chování, ať už jde o svícení nebo o investice do úspornějších spotřebičů a budov. Politické elity tak budou muset lidem nejen vysvětlit, že obavy ze zdražování jsou v mnoha případech zbytečné, ale zejména je přesvědčit, že úspory a investice provedené dnes se nám bohatě vrátí na levnějších energiích v budoucnu a na odvrácení klimatických hrozeb.

Bohužel, současná vláda tady na politické vedení rezignovala. Co považuje za plán opatrný a „rozumný“, politováníhodným způsobem ignoruje nezbytnost rychle a razantně snížit naše emise, nezohledňuje skutečný potenciál obnovitelných zdrojů na našem území a váhá s konkrétními kroky, jak ho efektivně dosáhnout. S tím ostatně uzavírám i analýzu Rozumná energetická transformace v podmínkách České republiky z perspektivy roku 2030, kterou na začátku března publikovala Asociace pro mezinárodní otázky.

Bohužel, premiér a jeho ministr Havlíček stihli jít od vyhlášení nouzového stavu o krok dál a prohlásit, že Evropa by měla s myšlenou bezuhlíkové ekonomiky ne zpomalit, ale úplně se jí vzdát, a alokované peníze dát raději na úlevu firmám postiženým nouzovým stavem. Jak tu ale soustavně upozorňují mnozí, Evropa přece nechce čistou energetiku, průmysl a dopravu proto, že by nevěděla co s penězi, ale proto, že se chce vyhnout katastrofické změně klimatu.

Politici, kteří tento surový fakt nechápou, nebudou jeho pochopení očekávat ani od občanů, které zastupují a vedou. A tak zatímco náš stát hledá důvody, proč stávající nešetrnou podobu energetického mixu zachovat, ostatní státy do moderní energetiky masivně investují.

Třeba výroba elektřiny ze slunce a větru stoupla ve světě meziročně o 15 %. Je bláhové si myslet, že jiné země neřeší, jak tuto elektřinu přenášet do místa spotřeby, uchovávat nebo proměňovat její fyzikální vlastnosti. Technické a ekonomické problémy tady budou vždy a všude. Úkolem politiků není tyto problémy řešit; úkolem politiků je vytyčit si jejich vyřešení za politický cíl a převzít za to politickou odpovědnost. Kdo tu k tomu má odvahu?

    Diskuse