Hnědouhelná elektrárna Prunéřov I na konci června po zhruba padesáti letech zavírá. Symbolicky tak začíná pozvolný odklon od uhlí. Ekologové odstavení jednoho z nejšpinavějších provozů u nás vítají, zdůrazňují ovšem, že je Česká republika v nezbytné přestavbě energetického systému stále na začátku. Konkrétní strategie přechodu na nízkoemisní zdroje stále není na stole a otevřená je také budoucnost dílčí legislativy v čele s takzvaným horním zákonem.

Uzavření Prunéřova I předznamenalo zasedání poradní Uhelné komise, jež má vládě ještě během letoška předložit koncepci postupného konce spalování uhlí. Komise se při pátečním jednání přímo v areálu elektrárny shodla, že je uhelné zdroje na místě odstavit v prvé řadě podle jejich uhlíkové emisní náročnosti. Ta vyjadřuje množství skleníkových plynů připadajících na jednotku uvolněné energie.

„Toto rozhodnutí samozřejmě vítáme, ale samo o sobě nezaručuje nic: rozhodující bude, jak rychle bude dnes zahájené zavírání uhelných zdrojů pokračovat a v kterém roce skončí. Ekologické organizace v uhelné komisi prosazují, aby byla poslední uhelná elektrárna v České republice odstavena v roce 2030 a do roku 2035 jí následovala i poslední uhelná teplárna,“ uvedl po jednání Jan Rovenský, který působí v komisi za českou pobočku Greenpeace.

Podle ekologů by na končící Prunéřov I měly co nejrychleji navázat hnědouhelné elektrárny Počerady a Chvaletice. Ty se jednak drží na pomyslné špici v emisích skleníkových plynů i škodlivin, jednak nejsou pro zdejší energetickou soustavu nezbytné.

Česká republika dlouhodobě produkuje více elektřiny, než kolik spotřebuje. Bilance za minulý rok říká, že by i při odečtení produkce Prunéřova I, Počerad a Chvaletic stále jedna terrawatthodina zbývala.

Obdobný postoj při jednání komise demonstrovala i hnutí Limity jsme my, Extinction Rebellion, Fridays for Future a Univerzity za klima. Ekologové sice ocenili uzavření Prunéřova I, vyzvali ale Uhelnou komisi, aby přišla se skutečně systematickým plánem na co nejrychlejší a sociálně spravedlivé opuštění nepřijatelného energetického zdroje.

„Dnes Prunéřov a budou následovat další odstavené uhelné bloky,“ přidal se sice k optimistickým vyjádřením ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), s přesnějším výhledem ale Uhelná komise teprve přijde. Šest základních scénářů zatím klade jako krajní body pro úplně opuštění uhlí roky 2035 a 2050. Komise, respektive její první pracovní skupina, ovšem chce zpřesnit modely, podle kterých předpovídá budoucí výrobu i spotřebu elektřiny. Doplnit je zapotřebí také odhady cen.

Dalším výstupem jednání bylo technické rozčlenění uhelných zdrojů podle jejich využití. Přestože se totiž nejčastěji skloňují elektrárny, ekologizace energetiky zahrnuje i teplárenský systém či elektřinu v průmyslových závodech. „Z národního pohledu je samozřejmě klíčová transformace teplárenství jako taková,“ podotkl po jednání komise vicepremiér Karel Havlíček (nestr. za ANO).

Teplárny tíží emisní povolenky, přecházejí na plyn

Otázkou ale nadále zůstává, co uhelné zdroje nahradí. Generální ředitel energetické skupiny ČEZ Daniel Beneš u příležitosti jednání Uhelné komise v Prunéřově předeslal, že „budoucnost firmy je postavena na mixu jádra a obnovitelných zdrojů, doplněno o plynové teplárny“.

Teplárny s přechodem na plyn především v poslední době vesměs počítají a některé přestavbou již prošly. Tísní je totiž ceny emisních povolenek a zvyšující se požadavky na omezení vypouštěného množství oxidů dusíku, oxidu siřičitého či pevných částic. Teplárenský systém by sice podle ekologů měl v dlouhodobém horizontu upřednostnit spíše obnovitelné zdroje energie, jeho infrastruktura na to ovšem není připravená.

Zemní plyn se aktuálně vyplatí ekonomicky, jeho přínos ke snižování emisí skleníkových plynů je ovšem sporný. Plyn je sice v základu efektivnější než uhlí, současně ale svými úniky rozdíl ve vypouštěných objemech uhlíku do značné míry vyrovnává.

Energetické koncerny i mnozí politici pokládají zemní plyn za logický stupeň mezi spalováním uhlí a obnovitelnými zdroji, kritici ale před takovým přístupem varují. Posílení plynu totiž může v důsledku snahu o snižování emisí skleníkových plynů spíše zbrzdit.

Dukovany má zaplatit „skryté regresivní zdanění“

Přesnější výhled má budoucnost elektráren. Vláda i na mezinárodní úrovni dlouhodobě prosazuje jako údajně čistý zdroj energie jádro.

Tím jde proti širšímu trendu, kdy se přinejmenším v rámci Evropy reaktory pokládají za nepřijatelně drahé. Navíc jejich výstavba trvá vždy déle a stojí podstatně více, než se plánuje. I tím se prodlužuje fungování starých a špinavých provozů na úkor rozvoje obnovitelných zdrojů.

Česká republika, potažmo stát ve spolupráci s ČEZem, ovšem chce k roku 2038 zkolaudovat nový blok v jaderné elektrárně Dukovany. Podle aktuálních informací má mnohamiliardový tendr začít ještě letos. Podepsání smluv, jež přenesou obecnou debatu o nových reaktorech do konkrétní roviny, se očekává na podzim. Sama stavba prý začne v roce 2029.

Plán se potýká s výtkami ještě předtím, než se dostal do praktické fáze. Náklady na cenově nekonkurenceschopnou elektřinu z jádra mají totiž doplatit v prvé řadě spotřebitelé. Podle návrhu takzvaného bezemisního zákona bude stát za předem stanovených podmínek odkupovat elektřinu od provozovatele Dukovan, a případná ztráta se tak uhradí z veřejných peněz. Jedna z předběžných smluv navíc umožňuje ČEZu v případě potřeby celý projekt státu odprodat.

„Zákon o podpoře nových reaktorů je bianko šek na stavbu reaktorů za peníze spotřebitelů elektřiny. Každý zodpovědný zákonodárce by měl něco takového odmítnout. A schválit jej bez diskuse a bez výborů nemůže zodpovědně ani ten největší nadšenec pro jadernou energetiku,“ uvedl před časem energetický expert Hnutí DUHA Karel Polanecký s odkazem na údajně netransparentní legislativní proces.

Kritici upozorňují, že náklady doplatí skrze speciální fixní poplatek hlavně lidé, kteří paradoxně odebírají elektřiny nejméně. O jakou sumu se bude v úhrnu jednat, není zřejmé.

Nejisté podmínky a rizika nezdůrazňují zdaleka pouze ekologové, ale i rozličné instituce připomínkující legislativní předlohu. Například ministerstvo životního prostředí označilo navrhovaný systém za „skryté regresivní zdanění, které zvýší ceny elektřiny konečným zákazníkům“.

Úprava horního zákona očekávání zatím nenaplňuje

Nejistý zůstává vztah státu k těžařům a jejich odpovědnosti za obnovu krajiny poničené dolováním. Legislativním procesem sice postupuje novela zpřísňující takzvaný horní zákon, její obsah se ovšem při cestě Poslaneckou sněmovnou možná změní. Opatření má ve své původní verzi zrušit dosavadní systém pětiletých moratorií na výši úhrad za vytěžené suroviny a naopak zajistit, aby firmy ukládaly finance určené k sanacím a rekultivaci těžebních oblastí na speciální vázaný účet.

Peníze na odstranění škod po dobývání nerostných surovin mají sice těžaři vyčleněné již nyní, vláda se ovšem obává, že část z nich existuje pouze v účetních záznamech a v případě krachu daných společností nenávratně zmizí. Vázané účty by sice stále patřily firmám, nakládání s uloženými prostředky by ovšem podléhalo souhlasu příslušného báňského úřadu.

Původní varianta měla od roku 2022 zahrnout těžbu uhlí, ropy i plynu a o tři roky později ostatní těžaře. Hospodářský výbor Sněmovny ovšem ve středu podpořil pozměňovací návrh poslance Petra Dolínka (ČSSD), jímž by se termín odsunul na rok 2030. V rozhodování sehrála roli pandemická krize a související obavy z následků pro těžební společnosti.

„Firmy teď potřebují všechny peníze na své fungování, my bychom jim to měli umožnit a dát jim dost času,“ podotkl Dolínek. Obdobně se vyjádřil i Leo Luzar (KSČM), který zdůraznil, že se převod peněz na vázané účty nedotkne jen uhelných dolů, ale také kupříkladu menších firem těžících kámen či štěrk.

Ty si dlouhodobě stěžují, že je zpřísnění horního zákona vystaví existenčním problémům. Jejich finanční rezervy totiž nemusí stačit k zaplnění vázaného účtu, a společnosti by si tak v zájmu dodržení zákona musely půjčit.

Obdobně se vyjadřuje i Hospodářská komora. Naopak ekologové i Piráti poukazují na nechvalně proslulou privatizaci OKD, kdy po vytunelování společnosti na obnovu vytěžených oblastí nezbyly peníze.

S blížícím se odklonem od uhlí se přitom z rekultivací stává téma, jež může zahrnovat řádově miliardové projekty. Ty mají sehrát roli v rozvoji ekonomicky úzce zaměřených uhelných regionů, ale současně se stávají příležitostí pro netransparentní postupy těžebních společností.

Hnutí DUHA od počátku žádá co nejrychlejší navýšení těžebních úhrad a upozorňuje, že případné rozvolnění horního zákona může přesunout náklady související s rekultivacemi na státní rozpočet. Ten již nyní údajně ztrácí nemalé sumy kvůli neadekvátně nízkým surovinovým úhradám. Poslanci ODS, KSČM, ČSSD i SPD, kteří podpořili rozvolnění novely, podle ekologů „podrazili občany“ a podpořili tunelování státních zdrojů.

Velcí těžaři jsou totiž jen stěží ve finanční tísni. „Analýza výročních zpráv odhalila, že nízké poplatky z uhlí byly doprovázeny enormními výplatami dividend. Šlo celkem o více než 42 miliard korun. Většinu vyplatily svým majitelům společnosti bývalé Mostecké uhelné Pavla Tykače a jeho společníků. Tyto firmy poslaly svým majitelům 22 miliard korun, zatímco státu odvedly na těžebních poplatcích jen 0,7 miliardy,“ napsalo Hnutí DUHA krátce před jednáním hospodářského výboru.