Smlouvy mezi státem a ČEZ, které na konci dubna schválila vláda, částečně mění scénu, na níž se hraje o nový reaktor v Dukovanech. Co je nového? Vláda se rozhodla garantovat výkupní cenu elektřiny z nového zdroje. Co zůstává při starém? Není zřejmé, kdo ponese rizika plynoucí z případného zpoždění a prodražení projektu.

Garance výkupní ceny je výraznou změnou, podobný přístup vedl ve Velké Británii skutečně k zahájení výstavby projektu Hinkley Point C. Zatímco dosud ekonomické propočty ČEZ jako potenciálního investora projekt fakticky blokovaly, nyní ČEZ nemůže prodělat — náklady se přenášejí na veřejný rozpočet.

Investiční náklady jsou stále minimálně stejně vysoké jako v době, kdy spadly pod stůl nabídky předložené v temelínském tendru, protože pro ČEZ nebyly ekonomicky přijatelné. Ale tentokrát stát deklaruje, že se ČEZ nemusí bát. Podle vyjádření ministra průmyslu Karla Havlíčka — samy smlouvy nejsou veřejně dostupné — stát odkoupí od ČEZ elektřinu z dukovanského reaktoru za cenu, do které budou zahrnuty „oprávněné náklady na investici a přiměřený zisk.“

Názory na výši přiměřeného zisku se asi budou lišit, ale hlavní je, že pro ČEZ už projekt nemůže skončit ztrátou. Prodělat může jedině stát, přesněji spotřebitelé elektřiny.

Ministr průmyslu podotýká, že státní subjekt, který bude elektřinu z Dukovan vykupovat a následně prodávat na trhu, může být i ziskový. To pochopitelně může za podmínky, že elektřinu na trhu prodá dráž, než ji koupí od ČEZu. Není možné věrohodně odhadnout, za kolik se bude prodávat elektřina za dvacet nebo třicet let (skoro jistě bude cena během roku hodně kolísat podle produkce obnovitelných zdrojů, jejichž výkon v evropském měřítku rychle roste).

Jisté však je, že při vysoké výkupní ceně z dukovanského reaktoru bude výrazně pravděpodobnější varianta, že na celém systému jako spotřebitelé proděláme. Vracíme se tak k otázce, za jakou cenu bude někdo z dodavatelů schopen reaktor postavit, tedy jaká částka se bude rozpočítávat do garantované ceny elektřiny.

Zmíněný příklad britské elektrárny Hinkley Point je nepochybně zajímavý. Pevná výkupní cena byla stanovena na 92,5 liber za megawatthodinu v cenách roku 2012 se zohledněním inflace (kdyby byla elektrárna spuštěna dnes, tak provozovatel bude reálně inkasovat zhruba 110 liber, reálná cena v době spuštění elektrárny bude záviset na době výstavby a vývoji inflace) po dobu 35 let. Pro ilustraci: před propadem způsobeným epidemií koronaviru se elektřina v Británii prodávala za čtyřicet liber, v posledních deseti letech její cena nepřekročila sedmdesát liber.

Zajímavé je, že v době podpisu smlouvy o garantované ceně pro Hinkley Point byla odhadována cena elektřiny z mořských větrných elektráren na 120 liber MWh. V poslední aukci byla ovšem cena stlačena pod 40 liber za MWh (všechny částky jsou v cenách roku 2012 a dají se porovnat). Jistě, v České republice nemůžeme stavět mořské větrné parky. Ale základní trend, že cena obnovitelných zdrojů s postupujícími roky klesá a u jaderných reaktorů roste, platí i ve vnitrozemí — přičemž příčiny stagnace obnovitelných zdrojů v České republice by vydaly na samostatný obsáhlý komentář; jsou ovšem politické, nikoli fyzikální.

Konkrétní cenové předpoklady zatím nebyly zveřejněny a každopádně by šlo o hrubý odhad. Nabídkovou cenu zásadním způsobem ovlivní, nakolik vybraný dodavatel ponese rizika zdražení výstavby.

V české debatě se v poslední době silně prosazuje názor, že cenu jádra není třeba řešit, protože stejně nemáme jinou možnost, jak nahradit končící uhelné elektrárny. O pár stovek kilometrů na západ se k problému staví opačně. Při nedávné debatě na půdě Postdamského institutu jsem se zeptal, proč v modelování produkce elektřiny ve střední Evropě není scénář s novými jadernými zdroji. Autor scénářů odpověděl stručně: jádro ekonomicky nevychází, nikdo ho nebude stavět.

Poslední kroky české vlády dávají ČEZ podmínky, za nichž mu projekt ekonomicky vychází. Riziko vysokých cen zatím nesou výhradně spotřebitelé elektřiny. Zatím je jim to podle všeho jedno.