↗

Jakkoli je to pro mnohé nepříjemná pravda, hlavním problémem kompenzací za emisní povolenky není, že z nich bude těžit Babiš, ale že se vůbec zavádějí. Příčina toho ale leží v naší neochotě debatovat o naší neudržitelné nadspotřebě. Ilustrace Christopher Dombres, flickr

„Babišova vláda přiklepla bonusy pro Babišovy firmy,“ zní záměrně šokující titulek, pod kterým server Neovlivni.cz zveřejnil článek o vyplácení kompenzací průmyslovým podnikům za emisní povolenky. Článek Sabiny Slonkové však ve skutečnosti spíš autorku usvědčuje z neznalosti tématu a v důsledku i zastírá řešení problému, který mechanismus kompenzací za emisní povolenky představuje.

Článek Slonkové je rámovaný současnou pandemií a staví kontrast mezi výší kompenzací z emisních povolenek pro podniky, které mohou dosáhnout až 3,7 miliard korun, a adekvátními odměnami pro zdravotníky či krachující podnikatele. Tento morální apel zní sice efektně, obzvlášť když některé z uvedených firem patří Babišovi, ve skutečnosti ale zakrývá jádro problému a neodpovídá kontextu evropské debaty o klimatické politice.

Předně, mechanismus státních kompenzací vznikl v roce 2012 v souvislosti s růstem ceny emisních povolenek, jejichž vysoká hodnota v současnosti už vytlačuje uhlí z evropského trhu. Nicméně emisní povolenky musí nakupovat i průmyslové podniky, ať už jde o chemičky, ocelárny nebo agrokorporace. Evropská unie má proto obavu z takzvaného „úniku uhlíku“, tedy situace, kdy průmyslové podniky kvůli vysoké ceně energií odchází do zemí mimo Evropskou unii.

Evropský trh tím přichází o pracovní místa a na klima takové manévry nemají pražádný vliv, jelikož se produkce průmyslových podniků prostě jen přesune do zemí s méně ambiciózní klimatickou politikou, kde se například ani s emisními povolenkami neobchoduje. Ve jménu ochrany evropských podniků před celosvětovou konkurencí proto vznikl mechanismus kompenzací za ceny emisních povolenek.

Ten až do roku 2020 v podstatě nefungoval. Ale vloni stoupla cena emisních povolenek tak vysoko, že to začalo nejen vytlačovat uhlí, ale i ohrožovat fungování průmyslových podniků. Proto se objevily snahy situaci řešit kompenzacemi. Pravidla vyplácení kompenzací musí posvětit Evropská komise, což se stalo i v případě České republiky.

Slonková se ve svém článku snaží podsouvat, že jde o projev Babišovy svévole. Ve skutečnosti se však jedná o celoevropský problém, protože státní podporu průmyslovým podnikům plánuje poskytnout většina členských zemí Evropské unie. Podle bruselské organizace Carbonmarket Watch státy využívají maximální možnou výši této kompenzace.

Slonkové vypadla i klíčová informace, že Evropská komise letos zpřísnila pravidla pro vyplácení kompenzací, přičemž mimo jiné už není možné kompenzovat podniky vyrábějící umělá hnojiva, což vylučuje část Babišových podniků. Navíc i uvádění výše 3,7 miliard je jen odhad, jelikož není jisté, které firmy se o kompenzace přihlásí. Ty současné jsou podmíněné nutností zlepšovat energetickou účinnost celého provozu.