„Babišova vláda přiklepla bonusy pro Babišovy firmy,“ zní záměrně šokující titulek, pod kterým server Neovlivni.cz zveřejnil článek o vyplácení kompenzací průmyslovým podnikům za emisní povolenky. Článek Sabiny Slonkové však ve skutečnosti spíš autorku usvědčuje z neznalosti tématu a v důsledku i zastírá řešení problému, který mechanismus kompenzací za emisní povolenky představuje.

Článek Slonkové je rámovaný současnou pandemií a staví kontrast mezi výší kompenzací z emisních povolenek pro podniky, které mohou dosáhnout až 3,7 miliard korun, a adekvátními odměnami pro zdravotníky či krachující podnikatele. Tento morální apel zní sice efektně, obzvlášť když některé z uvedených firem patří Babišovi, ve skutečnosti ale zakrývá jádro problému a neodpovídá kontextu evropské debaty o klimatické politice.

Předně, mechanismus státních kompenzací vznikl v roce 2012 v souvislosti s růstem ceny emisních povolenek, jejichž vysoká hodnota v současnosti už vytlačuje uhlí z evropského trhu. Nicméně emisní povolenky musí nakupovat i průmyslové podniky, ať už jde o chemičky, ocelárny nebo agrokorporace. Evropská unie má proto obavu z takzvaného „úniku uhlíku“, tedy situace, kdy průmyslové podniky kvůli vysoké ceně energií odchází do zemí mimo Evropskou unii.

Evropský trh tím přichází o pracovní místa a na klima takové manévry nemají pražádný vliv, jelikož se produkce průmyslových podniků prostě jen přesune do zemí s méně ambiciózní klimatickou politikou, kde se například ani s emisními povolenkami neobchoduje. Ve jménu ochrany evropských podniků před celosvětovou konkurencí proto vznikl mechanismus kompenzací za ceny emisních povolenek.

Ten až do roku 2020 v podstatě nefungoval. Ale vloni stoupla cena emisních povolenek tak vysoko, že to začalo nejen vytlačovat uhlí, ale i ohrožovat fungování průmyslových podniků. Proto se objevily snahy situaci řešit kompenzacemi. Pravidla vyplácení kompenzací musí posvětit Evropská komise, což se stalo i v případě České republiky.

Slonková se ve svém článku snaží podsouvat, že jde o projev Babišovy svévole. Ve skutečnosti se však jedná o celoevropský problém, protože státní podporu průmyslovým podnikům plánuje poskytnout většina členských zemí Evropské unie. Podle bruselské organizace Carbonmarket Watch státy využívají maximální možnou výši této kompenzace.

Slonkové vypadla i klíčová informace, že Evropská komise letos zpřísnila pravidla pro vyplácení kompenzací, přičemž mimo jiné už není možné kompenzovat podniky vyrábějící umělá hnojiva, což vylučuje část Babišových podniků. Navíc i uvádění výše 3,7 miliard je jen odhad, jelikož není jisté, které firmy se o kompenzace přihlásí. Ty současné jsou podmíněné nutností zlepšovat energetickou účinnost celého provozu.

Jinými slovy, morální pohoršení nad Babišem porušujícím pravidla tu není na místě, protože vše se děje podle platných zákonů, evropských pravidel a jeho firmy se s tím jen svezou. To samo o sobě je samozřejmě problém, protože podobná konscentrace politické, ekonomické a mediální moci je principiálně nepřijatelná, byť v daném případě nevede přímo k ohýbání pravidel — jen k jejich jistě spokojenému využívání. Hlavní problém tu ale leží jinde.

Základní otázka totiž zní, zda je celý mechanismus nastavený správně a zda čirou náhodou nejde proti duchu evropské klimatické politiky. Bezpochyby se totiž jedná o zbytečnou podporu uhlíkově náročného průmyslu z peněz evropských daňových poplatníků. A Babiš tu představuje problém, poněvadž na tom nemá zájem nic změnit — stejně jako ani žádný jiný z českých oligarchů.

Mnohem účinnějším nástrojem zamezujícím odchodu průmyslových podniků mimo Evropskou unii může být například zavedení uhlíkového dovozního cla, o kterém se v evropských institucích diskutuje a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen slíbila jeho zavedení. Kompenzace ze státních rozpočtů dávají smysl jen v případě, že daný podnik předloží důvěryhodný plán maximální dekarbonizace.

Spolu s tím je také nutné otevřít otázku, jestli takto mohutnou průmyslovou síť potřebujeme a jestli skutečně musíme vyrábět a spotřebovávat tolik věcí. Pro překonání klimatické krize, ale i krize biodiverzity, je přitom podle výzkumů nutné razantně snížit materiálovou náročnost naší ekonomiky a přejít na šetrnější formy výroby a spotřeby.

Právě uvedené otázky jsou jádrem politické debaty týkající se kompenzací za emisní povolenky a klimatické politiky obecně. Pokud se na podzim konečně zbavíme Andreje Babiše, jak ukazují poslední průzkumy, možná bude příležitost takovou debatu začít vést i u nás.