Výsledky státní energetické koncepce? Ještě větší retro, než jste slíbili
Jiří KoželouhČeská energetika se rozvíjí bez fantazie a bez dobré vůle. Je tomu tak dlouhodobě a je tomu tak i za ministra Havlíčka. Přesto se mnohde posouvá dobrým směrem — v důsledku našeho členství v Evropské unii a dobré práce ekologických hnutí.
Státní energetická koncepce České republiky byla hodně zastaralá ještě dříve, než ji vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2015 schválila. Přesto obsahovala řadu úkolů, které by pomohly modernizaci naší energetiky i snížení emisí skleníkových plynů. Ale bohužel se zdá, že ministři a ministryně průmyslu počínaje Janem Mládkem z ČSSD a konče Karlem Havlíčkem za ANO četli jen kapitolu o nových jaderných reaktorech.
Jiné úkoly — jako je zavedení penalizace nízkoúčinné výroby elektřiny z uhlí či zdanění spalování uhlí a zemního plynu v menších kotlích (které neplatí emisní povolenky) a rozvoj obnovitelných zdrojů energie — nejsou splněné ani po téměř šesti letech, a mimořádné schůze poslanců a poslankyň se kvůli nim rozhodně nesvolávají.
Plnění úkolů
Potlačovat výrobu starých plýtvavých uhelných elektráren přitom není žádný náš zelený sen. Je to Ministerstvem průmyslu a obchodu navržený a vládou České republiky schválený úkol. Kdyby šéfové resortu průmyslu plnili svoje povinnosti, tak dneska možná nevedeme debatu o nesmyslných výjimkách pro znečištění z elektráren jako jsou Chvaletice nebo Počerady. Byly by už totiž odstaveny.
Je pravda, že cílem zavedení tzv. malusů pro nízkoúčinné výrobu elektřiny z uhlí nebyla obava z klimatické krize či dopadů spalování uhlí na naše zdraví (z toho ministerstvo průmyslu nepodezírám). Dobrý důvod to však mělo. Strategickým záměrem Státní energetické koncepce ČR vyjádřeným hned na šesti místech v textu je přednostní využívání uhlí pro efektivnější kombinovanou výrobu elektřiny a tepla v teplárnách, které mají účinnost přes šedesát procent, zatímco uhelné elektrárny se potácejí i pod třiceti procenty.
Ze stejného důvodu energetická koncepce žádá zavedení uhlíkové daně pro spalování fosilních paliv v menších zdrojích (malé výtopny, domovní kotelny či domácí kotle). Tady se totiž za spálení uhlí či zemního plynu (které je často méně účinné a na jednotku vyrobeného tepla produkuje násobně více prachu a škodlivých plynů) platí jen směšně nízká energetická daň, ale žádné (dražší) emisní povolenky.
Takže absurdní spalování uhlí pro plýtvavou výrobu elektřiny na export pokračuje vesele dál a pálení uhlí v domácích kotlích dusí české, moravské a slezské vesnice. A teplárny musí kvapně opouštět spalování uhlí a místo rozumné transformace se snaží získat dotace na rychlou výstavbu plynových kotlů.
Zanedbané obnovitelné zdroje
Nenaplněný zůstal i cíl koncepce v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů. Přirozeně byl velmi přízemní a vůbec neodpovídal ani tehdejšímu poznání možností, které Česká republika v tomto perspektivním odvětví má. Přesto se Karlu Havlíčkovi a jeho předchůdcům podařilo ztroskotat i v tomto ohledu. A aby toho nebylo dost, tak současný ministr průmyslu možná zkomplikuje práci i svému nástupci či nástupkyni. Nejenže nezajistil růst obnovitelných zdrojů, ale dokonce stále není novela zákona o podporovaných zdrojích, která má řešit jejich rozvoj od roku 2021 (přesně tak, od letoška).
Zákon připravilo ministerstvo průmyslu tak pozdě, že jej v tuto chvíli teprve projednávají poslanecké výbory a pak jej čeká druhé čtení v Poslanecké sněmovně. Vzhledem k blížícím se volbám je velké riziko, že proces bude muset znovu začít na konci roku 2021 nebo až v roce 2022. A pokud se přece jen stihne, bude mít smysl jen pokud jej poslanci a poslankyně opraví. Aktuálně totiž zcela opomíjí podporu fotovoltaických elektráren. A těm starým chce podporu zpětně snížit, a to konkrétně tak, že to neodnesou ani tak solární baroni, ale spíše majitelé menších instalací.
Od Státní energetické koncepce ČR jsme samozřejmě daleko více znečištění a méně obnovitelných zdrojů, než odpovídá technologickým a ekonomickým možnostem naší země, museli čekat. Bylo jasné, že není v souladu s Pařížskou klimatickou dohodou a zdaleka nestačí k naplnění českého podílu na odpovědnosti za změnu klimatu. Ale kvůli neplnění rozumných úkolů je Česká republika stále jedním z rekordmanů v emisích skleníkových plynů na hlavu i v úmrtích na znečištěné ovzduší.
Odvracení katastrof
To, že nedošlo k úplným katastrofám — jako prolomení limitů těžby hnědého uhlí na velkolomu Československé armády a uhelné elektrárny prozatím nemají obří výjimky z norem na ochranu ovzduší — a dokonce se vážně debatuje o konkrétním termínu ukončení využívání uhlí či se rozjíždí doposud největší fond na investice do obnovitelných zdrojů, není výstupem energetické koncepce. To je výsledek práce ekologických organizací, respektive celého sílícího klimatického hnutí, vliv členství České republiky v Evropské unii a v některých případech i zásluha dobrých zásahů Ministerstva životního prostředí či přímo ministra Richarda Brabce (ANO).
Nesporným výsledkem formování státní energetické koncepce, je však důkaz, že Ministerstvo průmyslu a obchodu naši energetiku vede do skanzenu. A že je potřeba mu oponovat ambicióznějším přístupem. První zajímavá vlaštovka je rozhodování o termínu konce uhlí, kdy se nezodpovědnému návrhu ministra Havlíčka, který chce posvětit doporučení spalovat uhlí dalších 17 let, postavila většina ministrů a ministryň, včetně například vicepremiérky a ministryně financí Aleny Schillerové.
Bylo by velmi žádoucí, aby vláda dotáhla tuto lekci do konce a opravdu schválila termín konce uhlí na rok 2033. Pro novou Státní energetickou koncepci ČR, která začíná pomalu vznikat, je potřeba realističtější zadání, kterého samotné Ministerstvo průmyslu a obchodu zjevně není schopno.