↗

Peníze, které ve snaze zbavit energetiku emisí skleníkových plynů nepůjdou v příštích letech do rozvoje plynu, skončí v sektoru obnovitelných zdrojů. Z hlediska ochrany klimatu je proto důležitá otázka, jestli odstavované uhelné elektrárny bude nahrazovat právě plyn nebo vítr, slunce, biomasa, geotermální energie či tzv. zelený vodík. Foto FB EU Climate Action

Klimatická politika Evropské unie vstupuje do nové fáze, ve které její podobu budou určovat nové cíle pro snižování emisí. Za poslední rok a půl zástupci členských států přijali závazek snížit emise o pětapadesát procent do roku 2030 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Splnění cílů však bude záležet na jednotlivých politikách, které má představit Evropská komise v letošním roce.

Pětapadesáti procentního snížení emisí v příští dekádě Evropská unie nedosáhne bez hlubších proměn v energetice, a to v oblasti výroby elektřiny i tepla, která zodpovídá až za třetinu emisí skleníkových plynů v EU. O budoucnosti tohoto sektoru přitom rozhodne následujících několik let, které bude definovat zejména spor mezi velkými energetickými firmami, které chtějí vsadit na plyn, a rychle se rozvíjejícím sektorem obnovitelných zdrojů. Politická debata právě o tom, který z těchto dvou zdrojů primárně podpořit, se poslední rok vede i v institucích Evropské unie.

Doba uhelná v Evropě končí. Výraznou měrou tomu napomáhá tlak veřejnosti a klimatického hnutí, který se promítl i do reformy obchodování s emisními povolenkami. Právě cena emisních povolenek je v současnosti nejvyšší v historii, v posledních dnech se pohybuje kolem třiatřiceti eur za tunu oxidu uhličitého. Mnohem důležitější zprávou však je, že cena emisních povolenek kontinuálně roste i při současné ekonomické krizi, přičemž při té poslední v roce 2008 klesla na úplné minimum.

Projekce analytiků z organizace Refinitiv přitom očekává, že v roce 2030 se cena emisní povolenky může pohybovat na úrovni devětaosmdesáti eur za tunu. Už současná cena přitom vytlačuje uhlí z trhu, v kombinaci se sílícím tlakem klimatického hnutí a přísnějšími evropskými pravidly pro vypouštění znečišťujících látek, které fungují od letošního roku, se tak dá očekávat brzký konec tohoto nejvíce znečišťujícího paliva.

Ačkoliv se tedy státy jako Česká republika, Polsko, Německo a Bulharsko tváří, že budou spalovat uhlí ještě za osmnáct či více let, realita je už dnes jinde. Plán České republiky na odchod od uhlí v roce 2038 totiž počítá se stabilní cenou emisní povolenky na třiceti eurech za tunu, což měsíc po rozhodnutí uhelné komise už není pravda. Bez případného dotování ze strany států je více než pravděpodobné, že v Evropské unii uhlí nepřežije rok 2030.

Jaderná renesance, kterou měl ohlásit projekt stavby nových bloků ve finském Olkiluotu, dopadla stejně jako onen projekt — katastrofou v podobě mnohamiliardových předražení a brutálních zpoždění. Nejinak jsou na tom další jaderné projekty, ať už se jedná o francouzský Flamanville, slovenské Mochovce nebo britský Hinkley Point C. Největší jaderný gigant Francie má v plánu svou jadernou flotilu průběžně snižovat a celosvětově je tento energetický sektor na ústupu.

Pokud se tedy nestane zázrak, například nenastane průlom u technologie malých modulárních reaktorů, je budoucnost jaderné energie v Evropské unii velmi ponurá. Plánům Polska a České republiky na nové reaktory navzdory. Otevírá se tak budoucnost, ve které bude dominantní roli hrát buďto plyn nebo obnovitelné zdroje.

Přitom se dá očekávat i jejich souběžný vývoj a provoz, protože oba zdroje jsou do určité míry decentralizované a flexibilní, takže si v síti rozumí mnohem více, než třeba jaderná energie a obnovitelné zdroje, které jsou spolu velmi těžko kompatibilní.

Čas investic

I kvůli dopadům pandemie koronaviru se nacházíme v klíčovém momentu, který bude vývoj v energetice definovat na dlouhé desetiletí dopředu. Už nástup nové předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která do úřadu vstupovala v době celosvětových milionových protestů vedených studentským hnutím Fridays for Future, znamenal odvrat od politiky škrtů předchozího kabinetu Jeana-Claude Junckera k aktivní investiční politice.

Von der Leyenová představila vizi zelené transformace, jakkoliv nedostatečnou, a spolu s ním i několik investičních nástrojů, které mají celý přechod financovat. Mezi nimi Fond spravedlivé transformace určený na přeměnu uhelných regionů nebo posílení Modernizačního fondu, ze kterého jdou do deseti zemí EU s nejšpinavější energetikou výdělky z obchodování s emisními povolenkami. Pandemie pak nutnost investic ještě zvýznamnila a vznikl štědře dotovaný Evropský fond obnovy.

Právě rozdělení peněz z těchto fondů v nejbližších měsících a letech do velké míry předurčí, jakým směrem se Evropská unie v oblasti energetiky vydá. Pokud se totiž fungování mezinárodního obchodu systémově nepromění, budou tyto investice pod ochranou úmluv jako je například Energetická charta, jež firmám umožňuje obcházet regulérní soudy a u soukromých arbitrů žalovat státy za opatření na ochranu spotřebitelů či životního prostředí. Mnohé již vydané investice tak budou jen těžko zvratitelné, případně za cenu velkých nákladů.

Nejvíce peněz, v některých státech až stovky miliard korun, budou moct státy získat z Evropského fondu obnovy. Právě o možnosti žádat z něj i na podporu plynové infrastruktury se vede v Evropském parlamentu důležitý spor. Zatímco výbor pro životní prostředí navrhl kompletní vyloučení všech fosilních paliv, ekonomický a rozpočtový výbor tento požadavek odmítá. Rozhodne parlamentní plénum, nejspíše v únoru.

Státy o konkrétních podmínkách vyplácení peněz z Evropského fondu obnovy budou jednat na summitech v prvních měsících tohoto roku. Podle současných jednání i návrhů států jako je Česká republika nebo Polsko je však patrné, že zejména státy střední a východní Evropy při jednáních plyn podpoří. Dodejme, že třetinu peněz z tohoto fondu musí státy utratit za opatření vedoucí k zelené transformaci, nicméně zajistit to má vágně naformulovaný a nejasně definovaný princip „Nezpůsobit škodu“ (Do not harm). Kde tyto peníze skutečně skončí tak není dosud úplně jasné.

Podobný spor se celý loňský rok vedl i o vyplácení peněz z Fondu spravedlivé transformace. Výsledkem jednání mezi Evropským parlamentem a ministry členských států je kompromis, podle něhož Fond spravedlivé transformace podporu plynu vylučuje, až do roku 2025 je však na něj možné žádat z fondů na podporu regionálního rozvoje a kohezních fondů. Avšak za podmínky, že se peníze utratí v uhelných regionech a emise z jednotlivých zdrojů nepřekročí 270 gramů oxidu uhličitého na kilowatthodinu. Většina současných evropských paroplynových zdrojů je však emisně náročnější.

Zdrojem pro investice do plynu může být i již jednou zmiňovaný Modernizační fond, přičemž příslib jeho navýšení si vyjednalo Polsko a Česká republika na posledním evropském summitu. V pravidlech vyplácení z Modernizačního fondu není žádné vyloučení fosilních paliv, naopak až třetina může jít do plynu a v některých případech i do modernizací uhelných tepláren.

V neprospěch investic do plynu na druhou stranu hovoří fakt, že Evropská investiční banka od příštího roku končí s podporou veškerých fosilních paliv. K podobnému kroku vyzvala i soukromé banky, z nichž velká část operující v Evropě již neposkytuje půjčky na uhelné projekty, plynovým se však zatím výrazněji nebrání. Podobná situace je i v sektoru pojišťovnictví.

Dalším důležitým indikátorem pak bude výsledek debaty o taxonomii, která má nastavit regulační rámec pro evropské investice. Současné návrhy však pouze zavádějí klasifikaci udržitelných investic a neobsahují tvrdší regulace zaměřené na investice do fosilních paliv ani na sociální aspekty.

Plyn ve společném zájmu?

Jednoduše shrnuto, na rozvoj plynové infrastruktury zřejmě bude v Evropské unii odkud brát peníze. Jak moc velký bude plynový boom bude záležet nejen na schopnosti evropských institucí a vlád členských států nastavit jasná pravidla zamezující přehnanému rozvoji plynu, ale také na způsobu ukončení plynového byznysu, který v nejbližších patnácti až dvaceti letech bude muset nastat, pokud chceme udržet oteplení planety na přijatelné úrovni.

Ačkoliv má totiž plyn o polovinu nižší emise skleníkových plynů při spalování, poslední výzkumy ukazují, že jeho vliv je zejména díky únikům metanu při těžbě mnohem vyšší, než se předpokládalo. Podle dat Mezinárodní agentury pro energii či analýz Global Witness přitom byly v Evropské unii emise z plynu vyšší než z uhlí už v loňském roce. Na podceňování emisí z plynu upozornila i Evropská ombudsmanka Emily O'Reillyová.

Obavy z plynu vyjádřila i Evropská komisařka pro energetiku Kadri Simsonová, která v rozhovoru pro Sustain Europe řekla, že cílem její práce je zamezit tomu, aby investice do plynu Evropu uzavřely v závislosti na novém fosilním palivu, ačkoliv některé státy, jako například Česká republika, se alespoň dočasně bez plynu neobejdou.

Jinými slovy, pokud bychom brali klimatickou krizi vážně, nyní bychom se bavili o tom, kdy a za jakých podmínek budeme s plynem končit. Celosvětová tendence je však přesně opačná. Jen v loňském roce investice do stavby plynové infrastruktury (zejména do sítě terminálů na zkapalněný zemní plyn — LNG) narostl podle zprávy Global Energy Monitor z 82,8 miliard dolarů na 196,1 miliardy.

Díky tlaku klimatického hnutí a snižujícímu se zájmu o podporu fosilních paliv ze strany finančních institucí však většina těchto projektů zápasí se špatnou finanční situací a dvě desítky z nich musely loni dokonce skončit. Jak upozorňují analytici z Global Energy Monitor, pandemie koronaviru a stále častější zaměření klimatického hnutí právě na nové plynové projekty udělaly z byznysu, který se ještě loni pro investory zdál jako velmi výhodný, velice riskantní dobrodružství.

I v souvislosti s vývojem plynového průmyslu a rozhodnutím Evropské investiční banky ukončit podporu všem fosilním palivům proto nový návrh Strategie pro financování trans-evropské energetické infrastruktury odmítá financovat plynové projekty v rámci takzvaných Projektů společného zájmu. Připomeňme, že ještě loni tato strategie otevírala možnost pro financování až pětapadesáti plynových projektů z veřejných peněz.

V Evropě se to týká například plánovaných plynovodů TAP v Itálii či EastMed, který má propojit Izrael, Kypr a Řecko, ale také deseti rozestavěných LNG terminálů například v Chorvatsku nebo Pobaltí. Ekologové a někteří vědci se nyní obávají, že fosilní firmy budou chtít pro posílení plynové infrastruktury využít peněz určených na rozvoj vodíku, o kterém se v loňském roce začalo hodně diskutovat a který mezi projekty společného zájmu spadá. Celkově to ale má plynový byznys nahnuté, a proto je i klíčové, nakolik Evropská unie plynařům umožní čerpat peníze z veřejných peněz.

Obnovitelné zdroje s velkým potenciálem

Peníze, které ve snaze zbavit energetiku emisí skleníkových plynů nepůjdou v příštích letech do rozvoje plynu, skončí v sektoru obnovitelných zdrojů. Z hlediska ochrany klimatu je proto důležitá otázka, jestli odstavované uhelné elektrárny bude nahrazovat právě plyn nebo vítr, slunce, biomasa, geotermální energie či tzv. zelený vodík.

Evropská komise na konci minulého roku potvrdila svůj záměr zvýšit cíl pro stavbu obnovitelných zdrojů do roku 2030 ze současných dvaatřiceti procent na osmatřicet nebo čtyřicet. Konkrétní návrh by měla představit v červnu. Studie Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii přitom ukazuje, že Evropská unie může do deseti let přinejmenším zdvojnásobit podíl obnovitelných zdrojů oproti roku 2015. Zároveň dokládá, že všechny státy mají mnohem větší potenciál pro rozvoj obnovitelných zdrojů, než běžně uvádějí.

Sdružení Solar power pak ve spolupráci s finskou LUT University loni v létě představili studii, která modeluje cesty k dosažení stoprocentně obnovitelné energetiky v Evropě. Podle ní je možné při nejambicióznějším scénáři zajistit, aby emise skleníkových plynů poklesly na nulu už v roce 2040. Zároveň podle této studie nízké ambice evropských států pro rozvoj obnovitelných zdrojů brzdí snahu řešit dopady klimatické krize a nedávají příliš velký ekonomický smysl.

K podobným výsledkům, avšak v celosvětové perspektivě, došli i vědci ze Standfordovy univerzity, podle nichž v případě významnějšího snížení spotřeby energie bude možné evropské státy napájet výhradně ze slunce a větru. Scénář možného přechodu České republiky plně na obnovitelné zdroje pak popsala univerzita v Lappeenrantě.

Pro budoucí vývoj obnovitelných zdrojů tak bude důležitá otázka, kolik financí Evropská unie a členské státy vyčlení ze svých zdrojů na jejich výstavbu a zejména zajištění sezónní akumulace, která by měla pokrývat ta období, kdy jednotlivé obnovitelné zdroje produkují méně energie. V oblasti teplárenství pak budou klíčové investice do energetické účinnosti (například zateplování budov) a rozumné využití vodíkových technologií.

Právě o tyto peníze, z nichž většina půjde z fondů Evropské unie, budou v nejbližších letech soupeřit energetické firmy snažící se prosadit přechod od uhlí na plyn se státy, firmami a obcemi, které chtějí svou budoucnost založit na energii z obnovitelných zdrojů.

V příštím textu se budu věnovat otázce spravedlivé transformace, geopolitických rozměrů obnovitelných zdrojů a sociálních dopadů nevyhnutelně spjatých s transformací energetiky.

Tento text vyšel ve spolupráci s nadací Friedrich Ebert Stiftung.