V Evropské unii končí doba uhelná. Bude ta příští obnovitelná nebo plynová?
Radek KubalaEvropská unie v současnosti rozhoduje, kam půjdou miliardové investice do ozelenění energetiky. Hlavním tématem politického sporu je otázka, jak velkou roli mají v budoucnosti hrát plyn a obnovitelné zdroje.
Klimatická politika Evropské unie vstupuje do nové fáze, ve které její podobu budou určovat nové cíle pro snižování emisí. Za poslední rok a půl zástupci členských států přijali závazek snížit emise o pětapadesát procent do roku 2030 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Splnění cílů však bude záležet na jednotlivých politikách, které má představit Evropská komise v letošním roce.
Pětapadesáti procentního snížení emisí v příští dekádě Evropská unie nedosáhne bez hlubších proměn v energetice, a to v oblasti výroby elektřiny i tepla, která zodpovídá až za třetinu emisí skleníkových plynů v EU. O budoucnosti tohoto sektoru přitom rozhodne následujících několik let, které bude definovat zejména spor mezi velkými energetickými firmami, které chtějí vsadit na plyn, a rychle se rozvíjejícím sektorem obnovitelných zdrojů. Politická debata právě o tom, který z těchto dvou zdrojů primárně podpořit, se poslední rok vede i v institucích Evropské unie.
Doba uhelná v Evropě končí. Výraznou měrou tomu napomáhá tlak veřejnosti a klimatického hnutí, který se promítl i do reformy obchodování s emisními povolenkami. Právě cena emisních povolenek je v současnosti nejvyšší v historii, v posledních dnech se pohybuje kolem třiatřiceti eur za tunu oxidu uhličitého. Mnohem důležitější zprávou však je, že cena emisních povolenek kontinuálně roste i při současné ekonomické krizi, přičemž při té poslední v roce 2008 klesla na úplné minimum.
Projekce analytiků z organizace Refinitiv přitom očekává, že v roce 2030 se cena emisní povolenky může pohybovat na úrovni devětaosmdesáti eur za tunu. Už současná cena přitom vytlačuje uhlí z trhu, v kombinaci se sílícím tlakem klimatického hnutí a přísnějšími evropskými pravidly pro vypouštění znečišťujících látek, které fungují od letošního roku, se tak dá očekávat brzký konec tohoto nejvíce znečišťujícího paliva.
Ačkoliv se tedy státy jako Česká republika, Polsko, Německo a Bulharsko tváří, že budou spalovat uhlí ještě za osmnáct či více let, realita je už dnes jinde. Plán České republiky na odchod od uhlí v roce 2038 totiž počítá se stabilní cenou emisní povolenky na třiceti eurech za tunu, což měsíc po rozhodnutí uhelné komise už není pravda. Bez případného dotování ze strany států je více než pravděpodobné, že v Evropské unii uhlí nepřežije rok 2030.
Jaderná renesance, kterou měl ohlásit projekt stavby nových bloků ve finském Olkiluotu, dopadla stejně jako onen projekt — katastrofou v podobě mnohamiliardových předražení a brutálních zpoždění. Nejinak jsou na tom další jaderné projekty, ať už se jedná o francouzský Flamanville, slovenské Mochovce nebo britský Hinkley Point C. Největší jaderný gigant Francie má v plánu svou jadernou flotilu průběžně snižovat a celosvětově je tento energetický sektor na ústupu.
Pokud se tedy nestane zázrak, například nenastane průlom u technologie malých modulárních reaktorů, je budoucnost jaderné energie v Evropské unii velmi ponurá. Plánům Polska a České republiky na nové reaktory navzdory. Otevírá se tak budoucnost, ve které bude dominantní roli hrát buďto plyn nebo obnovitelné zdroje.
Přitom se dá očekávat i jejich souběžný vývoj a provoz, protože oba zdroje jsou do určité míry decentralizované a flexibilní, takže si v síti rozumí mnohem více, než třeba jaderná energie a obnovitelné zdroje, které jsou spolu velmi těžko kompatibilní.
Čas investic
I kvůli dopadům pandemie koronaviru se nacházíme v klíčovém momentu, který bude vývoj v energetice definovat na dlouhé desetiletí dopředu. Už nástup nové předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která do úřadu vstupovala v době celosvětových milionových protestů vedených studentským hnutím Fridays for Future, znamenal odvrat od politiky škrtů předchozího kabinetu Jeana-Claude Junckera k aktivní investiční politice.