Schválení kvót na české potraviny obnažilo slabost českých obhájců Evropské unie
Martin HančlBudou-li čeští obhájci Evropské unie nadále redukovat její přínos na vnitřní trh, ocitnou se v pozici, v níž nakonec skutečně nakonec mohou tahat za kratší konec. Společnou Evropu je nutné hájit mnohem smělejším způsobem.
Poslanecká sněmovna se usnesla, že obchodníci by měli ve svých provozovnách nabízet povinný podíl českých potravin. Záměr sklidil ještě před projednáním v Senátu zaslouženou kritiku.
Je přirozené, že v průběhu schvalování legislativy, jejímž cílem je de facto popřít hlavní princip fungování vnitřního trhu EU, hodnotí komentátoři také to, jaký bude mít připravovaný předpis vliv na celkovou českou pozici v Unii. Míra znepokojení některých komentátorů, pokud jde o budoucnost republiky v EU, je opravdu velká. Kateřina Šafaříková píše v Respektu, že „národovecká fronta“ využije kvóty na potraviny ke kampani proti EU, kvůli které se „protrápíme až k czexitu“.
Jistě by bylo chybou potenciál oné národovecké fronty podceňovat. Nesvědčí však tyto znovu probuzené obavy z czexitu více o slabosti argumentace zdejších zastánců Evropské unie než o síle jejích odpůrců?
Běžný český obhájce Evropské unie nehájí ani tak širší myšlenku Unie, hájí hlavně vnitřní trh. V českém kontextu tak velmi často platí, že Evropská unie rovná se vnitřní trh. Obhajobou vnitřního trhu nikdo nic neriskuje. Otázka, zda potřebujeme „Brusel“, je k diskusi. Vnitřní trh prý ale potřebujeme zcela určitě.
Navrhované zvýhodnění českých potravin boří tento zavedený konsensus. Jako by se již ani na vnitřní trh, „který přece potřebujeme, protože jsme exportní ekonomika“, nedalo spolehnout jako na argument pro členství v EU.
Aktuální zděšení všech, kteří si Evropskou unii zredukovali na vnitřní trh, je dáno především tím, že nemají k dispozici nic dalšího, čím by dosavadní argument vnitřního trhu nahradili či doplnili. Pokud dnes někdo přijde s myšlenkou, že zájem českých zemědělců je jednoduše vyšší hodnotou než existence vnitřního trhu bez bariér, lze předpokládat, že se najde jen málo politiků, kteří by byli schopni proti tomuto nacionalismu argumentovat něčím, jako je obecný zájem na integrované spolupracující Evropě.
Zvykli jsme si žít s přesvědčením, že vnitřní trh je cíl. Již v Schumanově deklaraci však čteme, že ze zavedení „společné základní výroby“ vzejde „první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru“.
Nechme teď slovo „federace“ stranou a zakončeme úvahu tím, že užitečnost návrhu kvót na české potraviny můžeme najít alespoň v tom, že nás upozorňuje na slabost běžné české argumentace ve prospěch Evropské unie. Argumentovat ve prospěch vnitřního trhu zkrátka nestačí. Je potřeba argumentovat ve prospěch ideálu evropského soustátí, jež překonává nacionalistickou Evropu soupeřících národních zájmů.
Jací "obhájci EU"? K čemu jsou zapotřebí "obhájci EU"? Ona se vede nějaká kampaň o členství v EU? Referendum o přistoupení k EU bylo téměř před 20 lety. Od té doby je ČR členem EU.
O čem by se měla vést diskuse, jak zvýšit prestiž ČR v EU, a jak si počínat, aby Češi nebyli jenom černými pasažéry, kteří s ničím nepomůžou, dělají jenom potíže, a nic jim není vhod.
Ale pokud chcete spáchat okázalé harakiri, no tak si veďte přihlouplé debaty o Czexitu. Ale upozorňuji, že takové štráchy jako s Británií s Českem nikdo nebude dělat.
to, co jste napsal, pište do Respektu, neboť tento článek polemizuje s přístupem onoho časopisu, v tomto případě reprezentovaným zde jen citovaným textem K. Šafaříkové.
Nicméně se obávám, že jsme opět, jako již v mnoha jiných oblastech, narazili na doma nevydiskutovaný problém. Domácí debata se pak točí v kruzích, neboť nestojí na fundamentu společensky uznaných závěrů debat předchozích. Narazili jsme znovu na to, že přejímáme za danost nějaký přístup (k němuž západní Evropa či celý Atlantický civilizační okruh po letech dospěl/a) avšak nevíme proč, a tedy jeho "nezpochybnitelnost" opíráme bez argumentace jen a pouze o autoritu (EU, MMF, WTO...) k veliké radosti těch, kdo právě onu autoritu chtějí zpochybnit.
Řekněme, že EU verbálně podporuje lokální resp. regionální potraviny. Zároveň však nepřipouští omezení trhu. To znamená, že cukr je povolen a bič zakázán. Jeden by si myslel, že je to fuk, směřují-li oba nástroje k témuž cíli (podpoře regionální produkce). Kdyby tomu tak nebylo, kdyby veřejná podpora nebyla narušením principu volného trhu úplně stejně jako bariéra, neexistovaly by pojmy "dumping" či "nedovolená podpora". Někde - ale ne u nás, v česky vedené debatě uložené v české kolektivní paměti - se dospělo k závěru, že dotace či subvence zemědělské a potravinářské produkce možná je zatímco kvóta či tarif nikoliv. Jedno ano druhé ne. A část diskutujících to pokládá za danost, kterou netřeba obhájit či vysvětlit, jiná část to naopak nehodlá respektovat vůbec a neklade k tomu ani otázky.
Jeden by si mohl myslet, že jde o úzus kterak zvýhodnit bohatší (regiony, země, hemisféry) před chudšími, neboť bariéru umí vytvořit každý, zatímco subvencovat může jen ten, kdo na to má.
Díky za reakci. Pokud je mi ale známo, všechny formy státních dotací taky nejsou dovolené. Některé jsou právě zakázané, neboť pokřivují trh.
Pak jsou ale dotace z EU, a dost bych se divil, kdyby zrovna Česko mělo něco proti nim. Ovšem vzhledem k okolnosti, že téměř všechny jdou na konto oligarchy, který se topí v penězích, a který je zároveň premiérem, těžko pak tvrdit, že Česko je chudým regionem.
Jinak i noví členové mohou samozřejmě v EU vznášet pochybnosti o něčem, co staří členové vidí jako dané. K tomu ale musí hledat spojence, a nesmí z toho právě jako sláma z bot čouhat lobbing za jediného člověka - oligarchy a premiéra ve střetu zájmů.