to, co jste napsal, pište do Respektu, neboť tento článek polemizuje s přístupem onoho časopisu, v tomto případě reprezentovaným zde jen citovaným textem K. Šafaříkové.

Nicméně se obávám, že jsme opět, jako již v mnoha jiných oblastech, narazili na doma nevydiskutovaný problém. Domácí debata se pak točí v kruzích, neboť nestojí na fundamentu společensky uznaných závěrů debat předchozích. Narazili jsme znovu na to, že přejímáme za danost nějaký přístup (k němuž západní Evropa či celý Atlantický civilizační okruh po letech dospěl/a) avšak nevíme proč, a tedy jeho "nezpochybnitelnost" opíráme bez argumentace jen a pouze o autoritu (EU, MMF, WTO...) k veliké radosti těch, kdo právě onu autoritu chtějí zpochybnit.

Řekněme, že EU verbálně podporuje lokální resp. regionální potraviny. Zároveň však nepřipouští omezení trhu. To znamená, že cukr je povolen a bič zakázán. Jeden by si myslel, že je to fuk, směřují-li oba nástroje k témuž cíli (podpoře regionální produkce). Kdyby tomu tak nebylo, kdyby veřejná podpora nebyla narušením principu volného trhu úplně stejně jako bariéra, neexistovaly by pojmy "dumping" či "nedovolená podpora". Někde - ale ne u nás, v česky vedené debatě uložené v české kolektivní paměti - se dospělo k závěru, že dotace či subvence zemědělské a potravinářské produkce možná je zatímco kvóta či tarif nikoliv. Jedno ano druhé ne. A část diskutujících to pokládá za danost, kterou netřeba obhájit či vysvětlit, jiná část to naopak nehodlá respektovat vůbec a neklade k tomu ani otázky.

Jeden by si mohl myslet, že jde o úzus kterak zvýhodnit bohatší (regiony, země, hemisféry) před chudšími, neboť bariéru umí vytvořit každý, zatímco subvencovat může jen ten, kdo na to má.