Pravděpodobně jen málokdo neslyšel nebo nečetl o tom, že poslanci vládní koalice s podporou SPD a KSČM schválili novelu zákona, která nařizuje prodejnám potravin o ploše nad čtyři sta metrů čtverečních prodávat minimálně pětapadesát procent potravin českého původu. Podíl by navíc podle návrhu měl vystoupat postupně až na třiasedmdesát procent v roce 2028. Jeden z autorů novely, poslanec Radim Fiala (SPD) ji v Českém rozhlasu zdůvodnil tím, že díky ní podpoříme české zemědělství. Očekává také zajištění odbytu pro potraviny, které se produkují v České republice.

Nejsme první a pravděpodobně ani poslední členskou zemí Evropské unie, která se pokouší o legislativní zvýhodnění domácí produkce potravin na vlastním trhu. V nedávné době to zkoušelo Rumunsko. Pod hrozbou sankcí ze strany Evropské unie, Rumunsko navrhovanou legislativu nakonec změnilo. A to samé nevyhnutelně čeká i nás.

Jisté však je, že i kdyby návrh prošel, tak pomůže pouze největším agropotravinářským koncernům. Do řetězců, jichž se novela týká, dodávají totiž primárně ony. Jedná se tak o pokus zajistit si větší a stálý odbyt legislativou se sporným přínosem krajině a společnosti.

Ostatně, ilustruje to i odmítavý postoj Asociace soukromého zemědělství (ASZ), jež zastupujě rodinné, malé a středně velké zemědělce. Také podle Jana Valešky, ředitele Asociace místních potravinových iniciativ, která se věnuje vytváření krátkých distribučních potravinových kanálů a místní spotřebě potravin, problém návrhu není ani tak v evropských volnotržních konsekvencích nebo v odbytu.

Základní problém vidí v často až absurdní byrokracii, která dusí skutečné správce krajiny - malé rodinné a ekologické zemědělce. Podle Valešky se jim znemožňuje produkovat kvalitní farmářské potraviny často nesmyslnými a protichůdnými požadavky, jež zatěžují ekologicky a společensky přínosné postupy další administrativou, zbytnělým výkaznictvím a často až šikanou ze strany úředníků státního aparátu.

V reakci na výzvu ministra zemědělství Miroslava Tomana (ČSSD) být potravinovými nacionalisty lze dodat, že národně čisté potraviny automaticky neznamenají lepší kvalitu a rozhodně nezaručí krajinu odolávající změnám klimatu, zdravou a živou půdu nebo spokojený život na venkově. Možná spíše naopak.

Uvedení novely do praxe by vedlo k zvýšenému tlaku na přírodní zdroje, protože místo diverzifikace a ekologizace zemědělství by nastala centralizace výroby i distribuce. Průmyslový model výroby potravin by ještě více zbytněl.

Evropská komise sice hlídá volný pohyb zboží, vyzývá však k použití významného a v Unii často využívaného, zcela legálního nástroje k propojení místně produkovaných potravin s místními spotřebiteli, bez omezení národních hranic. Nejedná se o nic jiného než o správné nastavení v zadávání veřejných zakázek.

V České republice se jedná o nástroj značně opomíjený. A když už se využívá, jde se v něm primárně po nejnižší ceně, bez specifikace sociálních a ekologických kritérií. Kromě vhodného nastavení veřejných zakázek se nabízí i celá řada dalších decentralizovaných modelů, které si zasluhují podporu, jako je komunitou podporované zemědělství a místní trhy.

Naproti tomu schválená novela je procesní a politickou tragédií. Nijak neřeší palčivé potíže, jimž čelíme, jako je degradace půdy, dlouhodobá chemizace prostředí, nadlimitní rezidua pesticidů v půdě a spodních vodách, snižování přírodní rozmanitosti, úbytek zemědělců a mnohá další témata, jež poškozují venkov, zemědělce, krajinu i kvalitu potravin na českém trhu.

To jsou témata, jimž by se poslanci měli věnovat především, pokud je zajímá udržení domácí produkce potravin i v budoucnosti. Ostatně, ministr zemědělství loni přislíbil téměř šedesáti tisícům signatářů petice Vraťme život do krajiny, že se tomu bude věnovat. A ejhle, dnes zemědělství nejvíc potřebuje kvóty na odbyt v supermarketech, aby v poslanecké kafeterii náhodou nebylo německé mléko.

I přes ohromnou mediální pozornost, kterou si novela rozhodně nezaslouží, by nám nemělo uniknout méně atraktivní, ale řádově významnější téma. Na národní úrovni se vedou vyjednávání o nastavení Strategického plánu společné zemědělské politiky 2021 - 2027 která masivními veřejnými prostředky na dalších sedm let ovlivní podobu zemědělství, venkova, krajiny a lidských životů v ní.