Zemědělství v EU: schizofrenní přístup k ochraně životního prostředí i klimatu

Radek Kubala

V institucích Evropské unie probíhá spor o podobu Společné zemědělské politiky, který spustilo říjnové oslabení politik na ochranu klimatu ze strany Evropského parlamentu a členských států. Kvůli tomu v EU existují zemědělské politiky dvě.

Předmětem podpory už nesmí být jen produkce, ale zejména péče o krajinu a všechny její složky. Na tom se však orgány EU s mnohými zástupci svých členských států neshodnou. Foto FB EU Food & Farming

Zemědělství patří v Evropské unii k nejštědřeji dotovaným sektorům. Už od začátku šedesátých let získávají evropští zemědělci dotace z unijního rozpočtu v rámci takzvané Společné zemědělské politiky, ze které se v příštích sedmi letech bude rozdávat přes tři sta čtyřicet miliard eur (přibližně deset bilionů korun). Mezi institucemi EU a členskými státy však ohledně toho, jak moc mají dotace podporovat ochranu přírody a klimatu, panují neshody.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Reálně existují dvě zemědělské politiky. Jedna ambicióznější vedená strategiemi a legislativou Evropské komise, druhá podstatně slabší dotační politika prováděná v rámci Společné zemědělské politiky. Příští půl rok přitom definitivně ukáže, kam se v zemědělství Evropská unie vydá. Už teď je ale jisté, že hlavní slovo budou mít jednotlivé členské státy.

Každoročně přitom může zemědělský sektor za přibližně deset procent vypuštěných emisí skleníkových plynů, které způsobují klimatickou krizi. Podle expertů současná zemědělská praxe přispívá také k úbytku biodiverzity. Nešetrným farmařením odtéká z evropských polí každoročně skoro miliarda tun ornice a po nebi létá přibližně o čtyři sta dvacet milionů ptáků méně než v roce 1980.

Využívání chemických přípravků v zemědělství pak vede k úbytku hmyzu, kterého za poslední dekády vymizely dvě třetiny. Ve všech členských státech je v provozu deset milionů farem a celkově sektor zaměstnává dvaadvacet milionů lidí, v součtu s návaznými sektory je to až čtyřiačtyřicet milionů lidí. Populace farmářů však stárne a jen jedenáct procent z nich je v současnosti mladších čtyřiceti let.

Právě kvůli nutnosti přilákat k farmaření mladé lidi a zároveň řešit dopady zemědělství na životní prostředí a klima se před dvěma lety Evropská komise loni rozhodla představit nové strategie pro ozelenění celého sektoru a v roce 2018 spustila proces reformy celého systému vyplácení zemědělských dotací, které tvoří až čtyřicet procent evropského rozpočtu.

Evropská komise: na cestě k ekologizaci zemědělství

Už v červnu roku 2018 Evropská komise předložila návrh reformy Společné zemědělské politiky, která měla začít fungovat od letošního roku spolu s dalším sedmiletým rozpočtovým obdobím EU. Nicméně kvůli průtahům a neshodám se o návrhu diskutovalo až na konci loňského roku, a výsledek reformy tak bude platný až od roku 2023. Do té doby se budou dotace vyplácet podle stávajících pravidel.

Původní návrh komise přitom obsahoval poměrně velké změny ve vyplácení dotací, které měly zajistit zejména ochranu pro menší a středně velké farmáře a také nastolit kurz vedoucí k ekologizaci. Mezi jinými navrhovala zastropování dotací na jednoho skutečného vlastníka, konkrétně na sto tisících eur (přes dva a půl milionů korun).

Evropská komise zároveň chtěla, aby deset procent plochy farem zůstalo v neproduktivním režimu, tedy aby na nich vznikaly krajinné prvky jako jsou mokřady, stromořadí nebo meze. Ekologizaci zemědělství pak mají zajistit takzvaná eko-schémata. Konkrétně se jedná o peníze, které mohou farmáři hospodařící šetrně s přírodou, vodou a krajinou, získat navíc.

Loni pak Evropská komise představila v rámci nové Zelené dohody dvě důležité strategie, které mají ekologizaci zemědělství pomoct rovněž. Konkrétně se jedná o strategii na ochranu biodiverzity a také Od zemědělce ke spotřebiteli (Farm to fork). Mezi její hlavní cíle patří dosažení pětadvaceti procent plochy spravované v režimu ekologického zemědělství do roku 2030.

V současnosti je to přitom necelých patnáct procent. Obě strategie zároveň požadují výrazné snížení užívání chemikálií. Konkrétně chce do roku 2030 o padesát procent méně pesticidů a o dvacet procent méně umělých hnojiv.

Kritika ekoschémat a návrhu komise

Ekologické organizace i odborníci návrhy Evropské komise vesměs podporují. Kritiku si vysloužil hlavně návrh na reformu Společné zemědělské politiky, a to zejména proto, že stále počítá z šedesáti procenty dotací vyplácenými na hektar. Právě dotace na hektar podle odborníků vyhovují velkým podnikům a podporují průmyslové formy zemědělství, které ničí životní prostředí a klima.

Experti pak kritizují i ekoschémata. Vadí jim například, že podle schváleného modelu mohou členské státy navrhovat pouze taková ekoschémata, která zvyšují konkurenceschopnost farem a nikoliv taková, jež primárně napomáhají k ochraně životního prostředí. To podle nich celou snahu o ekologizaci dotací oslabí.

I proto přes tři a půl tisíce vědců v březnu loňského roku sepsalo otevřenou výzvu, ve které Evropské instituce vyzvali k opuštění tohoto modelu a k přijetí přísnějších ekologických kritérií. Nestalo se tak.

Návrh výrazně osekal Europarlament i členské státy

Relativně ambiciózní návrh Evropské komise na reformu Společné zemědělské politiky však na konci října loňského roku výrazně osekal Evropský parlament i ministři členských států při jednání Rady. Oslabení zemědělské politiky, které spustilo vlnu nevole ze strany ekologických organizací, expertů, ale i Evropské komise, jsme se v Deníku Referendum podrobně věnovali ve dvou textech — zdezde.

V současnosti finální podobu Společné zemědělské politiky vyjednávají všechny tři instituce Evropské unie v trialogu. Socialistický europoslanec Eric Andrieu, který je jedním z vyjednavačů Evropského parlamentu, Euractivu řekl, že ty kroky jeho frakce při hlasování o budoucnosti zemědělství, které jsou terčem kritiky ekologů, měly předejít nacionálním tendencím některých států, jež mohly ohrozit jednotný trh.

„Volání po patriotismu konzumentů zaměřené na zvýšení zisku domácích farmářů, například pomocí používání vlaječek na obalech, naší Společnou zemědělskou politiku oslabují. Potravinovou suverenitu, o kterou bychom měli usilovat, nelze zaměňovat se soběstačností jen některých států,“ uzavřel Andrieu.

Další z vyjednavačů a člen lidovecké frakce EPP Peter Jahr, který zároveň patří k europoslancům nejvíce vydělávajícím na zemědělských dotacích, pak hlasování své frakce odůvodnil snahou podporovat rozvoj venkova a zajistit stabilitu i konkurenceschopnost farem v mezinárodním měřítku. Obě největší europarlamentní frakce se totiž obávají, že by v případě přísnějších pravidel pro evropské zemědělce mohl trh ovládnout dovoz levných a nekvalitních potravin z mimoevropských států.

V případě jednání Rady EU pak snahu o oslabení ekologických ambicí vedly státy se silnou komunitou zemědělců, jako je například Francie nebo Itálie. Výsledkem jednání bylo výrazné oslabení ekologických politik, které mnozí experti doslova označili za potopení snah o reformu Společné zemědělské politiky. Podle vědců současná podoba Společné zemědělské politiky ohrožuje životní prostředí a zároveň není v souladu s cíli Zelené dohody a strategií Evropské komise.

Většina ambiciózních politik, které Evropská komise původně navrhovala, tak nakonec zůstala jen ve formě doporučení členským státům. V nich komise státům doporučuje, aby postupovaly podle strategie Od zemědělce ke spotřebiteli, ačkoliv výsledek debaty o vyplácení dotací v mnohém tuto strategii podkopává. Jak by implementace takových doporučení vypadala v České republice ukázalo Hnutí DUHA.

Vyhrocené jednání v trialogu

V důsledku neshod mezi evropskými institucemi je tak právě probíhající jednání v trialogu poměrně vyhrocené. Kvůli velkým zásahům do svých původních návrhu je Evropská komise při jednání velmi aktivní, ačkoliv v trialogu běžně sehrává spíše roli mediátora mezi Evropským parlamentem a Radou EU.

Zástupci Evropské komise podle pozorovatelů bruselského dění dokonce při jednání vyhrožují, že vyjdou vstříc ekologickým organizacím a celý návrh Společné zemědělské politiky stáhnou a znovu přepracují. Procesně to komise udělat může, nicméně by to schvalování této důležité legislativy odložilo o další roky, protože by se celý reformní proces vrátil na úplný začátek.

Předmětem sporu v trialogu je také množství dotací, které budou určeny na ekoschémata. Zástupci členských států chtějí vyčlenit pouze dvacet procent z přímých plateb, Evropský parlament třicet a komise chtěla v původním návrhu až čtyřicet procent. Řeší se také povinnost a dobrovolnost ekoschémat, přičemž diskuze spěje k rozuzlení, že ekoschémata budou povinná pro státy, ale dobrovolná pro zemědělce.

Státy by pak měly možnost parametry ekoschémat nastavovat a de facto rozhodovat, za jaká ekologická opatření dostanou zemědělci dotace navíc. Portugalsko, které v současnosti předsedá Radě EU, chce jednání v trialogu dokončit nejpozději v dubnu.

Mimo jednání trialogu však vznikají i iniciativy některých ministrů členských států, kteří chtějí ostatní státy přimět k aktivnější ochraně klimatu. Německá ministryně životního prostředí Svenja Schulzeová se snaží s některými státy vyjednat takzvaný sociální kontrakt, na jehož základě by se jednotliví ministři zavázali v zemědělství prosazovat přísná kritéria na ochranu životního prostředí a klimatu.

Členské státy toho mohou dosáhnout například tím, že nastaví ambiciózní standardy Dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (takzvané parametry DZES), které jsou jednou z podmínek pro poskytnutí plné výše zemědělských dotací. Evropská unie v tomto případě nastavuje jen minimální hranice, přičemž státy si je mohou posunout podle vlastní situace.

Na podporu ekologizace zemědělství chce Evropská komise v letošním roce vydat několik podpůrných legislativ. Patří mezi ně i akční plán pro ekologické zemědělství, který má pomoct při naplňování cílů strategie Od spotřebitele k zemědělci.

Už teď je ale jasné, že přístup institucí Evropské unie k zemědělství je přinejmenším schizofrenní a mezi představami jednotlivých členských států, Evropského parlamentu a Evropské komise panuje velké napětí. I kvůli tomuto nesouladu budoucnost zemědělství v Evropské unii leží na vůli jednotlivých členských států.

Tento text vyšel ve spolupráci s nadací Friedrich Ebert Stiftung.