Omezit zahraniční potraviny?

Ivan Štampach

Zákon schválený Sněmovnou je špatně zakrytou přihrávkou Agrofertu. Zabíjí se tím myšlenka zkracovat cestu potravin mezi producentem a spotřebitelem, jež by přitom mohla být žádoucí. Kritéria by však bylo nutné nastavit jinak.

Lokalizace potravinové produkce je žádoucí cíl, narozdíl od tržního zvýhodňování premiérovy agrokorporace. Simon Blackley, flickr.com
Lokalizace potravinové produkce je žádoucí cíl, narozdíl od tržního zvýhodňování premiérovy agrokorporace. Simon Blackley, flickr.com

Sněmovna 20. ledna schválila novelu Zákona o potravinách a tabákových výrobcích, č. 110/1997 Sb., která konečně sankcionuje prodej potravin stejného názvu, ale jiného složení, respektive nižší kvality pro tuzemský trh ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie. Po tom se dlouho volalo.

To, jak výrobní a obchodní firmy doposud šetří na úkor zdraví českých občanů, se dlouho kritizovalo a už bylo neúnosné to dále udržovat. Bohužel původní návrh byl po diskusi ve Sněmovně oslaben. Sankci podléhají jen potraviny, které mají „podstatně“ odlišné složení nebo vlastnosti, což se dá jistě obcházet a činit předmětem nekonečných sporů.

Nikdy jsme se nebáli konfrontovat ty nejmocnější. Bez vás jsme ale zranitelní. Svou podporou určujete naši sílu!
×

Firmy proti spotřebitelům, podobně jako v jiných případech zaměstnavatele proti pracovníkům, v rozpravě jako tradičně hájila ODS. Její poslanec a někdejší ministr zemědělství Petr Bendl protestoval, že jsou postihovány obchody místo výrobců.

Jenže vyrábět si jistě může každý, co se mu líbí. Úkolem veřejné autority však je mimo jiné chránit i zdraví obyvatel. A k lidem výrobky nedostávají výrobci, nýbrž prodejci, kteří znají složení a kteří mohou výrobky testovat. K nim, a ne k výrobci směřuje tradičně i reklamace vadného výrobku. Novela rovněž chvályhodně umožňuje veřejným zadavatelům zvýhodnit tuzemské potraviny z ekologického zemědělství.

Jinou změnou v zákoně je to, že prodejny o ploše nad 400 metrů čtverečních musí od příštího roku prodávat minimálně pětapadesát procent z nabídky potraviny vyprodukované v tuzemsku. Bude zajímavé, jak se to bude kontrolovat, když se nabídka den ode dne mění podle vývoje na trhu. Zastoupení domácích potravin má postupně růst v následujících sedmi letech na třiasedmdesát procent.

Nemá se to týkat specializovaných prodejen, aniž by bylo blíže vysvětleno, co se tím míní. Omezení se týkají potravin, které lze v České republice vyprodukovat, takže jsou snad přehnané kritiky, které mluví o návratu pověstných „front na banány“. K návratu ke komunistickému režimu, jehož se někteří kritici obávají, máme i při současném pochybném prezidentovi a současné nanejvýš pochybné vládě ještě daleko.

Zájem zákazníků je někdy nesnadné sladit s dlouhodobým ohledem na udržitelný život. Jistě u různého zboží včetně zahraničního, nejen potravin, sotva lze někomu bránit, aby je v systému současné globalizované ekonomiky a propojených trhů požadoval. Už i proto, že potraviny prodávané v zemích západní Evropy mívají zdraví příznivější složení.

Na druhou stranu je absurdní, že výrobek doputuje k zákazníkovi přes několik, třeba mnoho set kilometrů od sebe vzdálených zemí, kde se, řekněme skot někde chová, jinde se poráží, jinde se v chladírnách uchovává, odtud jde dále ke konečným výrobcům až po jejich zabalenou a k distribuci připravenou podobu. Přesuny zboží zanechávají za sebou mohutnou uhlíkovou stopu a zatěžují prostředí, ve kterém žijeme. A není ve smyslu litery probírané novely zákona tak úplně jednoznačné, kde bylo zboží vyprodukováno, když se výroba odehrává na více od sebe vzdálených místech domácích i zahraničních.

Zejména u zboží krátkodobé spotřeby se z hlediska ochrany životního prostředí preferuje jeho, pokud možno krátká cesta od výrobce k zákazníkovi. Může to být nepopulární opatření, ale vlády různých programových preferencí by měly mít odvahu to prosazovat. Souhlas či nesouhlas zainteresovaných s aktuální novelizací je nepřehledný. Agrární komora ČR oficiálně reprezentující zájmy zemědělců novelu podporuje, Asociace soukromého zemědělství ČR ji kritizuje.

Pozornost si zaslouží to, že o novelizaci potravinového zákona se zasloužili především poslanci nacionalistické Svobody a přímé demokracie, asi shodou okolností strany, jejímž svrchovaným vůdcem je Tomio Okamura, který vlastní síť obchodů se zahraničními, především japonskými potravinami. Ty však se asi většinou u nás vyrobit nemohou a jsou ze zákona vyjmuty. Možná jsou to specializované prodejny.

Povinnost velkých prodejen nikoli nabídnout, ale prodat stanovenou kvótu zboží tuzemského původu lze těžko zajistit, protože by bylo nutno omezit i volbu zákazníků, jaké potraviny by směli nakupovat. A tak daleko snad nepůjde ani domnělá svoboda i bez přímé demokracie.

Prodejny poblíž 2326 km státních hranic České republiky doposud mohou objednat potraviny u přeshraničních, ale blízkých dodavatelů, takže náklady na přesun a ekologická zátěž spojená s dopravou je menší. Od příštího roku se budou muset u části sortimentu obracet na české dodavatele vzdálené třeba stovky kilometrů. Povinnost odebírat od domácích, českých dodavatelů není zdaleka totéž jako environmentálně žádoucí krátká cesta zboží od prvotního producenta po koncového spotřebitele.

Sotva můžeme pochybovat, že nominálně opoziční novela byla schválena vládní koalicí i proto, že premiér je vlastníkem potravinářského impéria Agrofert. A že mu nově nastavené podmínky, pokud projdou letošní povolební situací k právní účinnosti, pomohou zvýšit poptávku a rozšířit výrobu.

Představitelné by byly i jiné varianty zajištění krátké cesty potravin — a jiného zboží rychlé spotřeby — než administrativní příkazy a zákazy. Bylo by možné například ekonomicky podpořit malé lokální zemědělce a jiné výrobce, aby pro ně bylo reálné dodávat zboží i do velkých prodejen.

Pak by ovšem argumentace pro nové znění zákona sotva mohla být výslovně nacionalistická, jak to bylo tentokrát ve sněmovní rozpravě. Musela by být motivována reálnou péčí o člověka a vše živé, není-li to přání přehnané.

Diskuse
IH
January 22, 2021 v 14.33

Problém je v tom, že doprava (nejen zboží) je dnes příliš levná. Přitom náklady na infrastrukturu ohromné (třeba cena nového brněnského nádraží má být 50 mld. Kč). Celoevropsky, a ještě lépe celosvětově, by měla být do cen přepravovaného zboží spravedlivým způsobem zahrnována podstatná část nákladů na výstavbu dálnic a železnic i na její údržbu (a zároveň by byly plynule redukovány stávající zdroje financování).