Zajímavým polem pro studium zahrádkářství ve velkých městech je Polsko. V Krakově se rozkládají „działky“ téměř okamžitě, jak skončí historický střed, od centra doslova co by kamenem dohodil. Kolonie se táhnou podél Visly i Rudawy, dojde k nim člověk při každé vycházce za město. Bývají spravovány sdruženími, majícími často spojitost s někdejším zaměstnáním jejich obhospodařovatelů.

Jednou jsme šla přes kopec s Mohylou Kosciuszki dolů k Visle, jde se po strmé ulici, u níž jsou staré a krásné historické vodojemy a také nejokázalejší vily, jaké jsem v Krakově viděla. Jsou to vlastně zámecká sídla, a to i ty nejnovější, stojí v rozsáhlých zahradách, které bych nazvala spíše parkem, a všude samozřejmě závory a zamčená vrata. U vrat končí každá druhá ulice. Jen člověk seběhne k řece, dostane se mezi zahrádky. Teď na podzim jim dominovaly všechny možné odstíny fialové na jiřinách, ocúnech, chryzantémách a listopadkách. Kolonie zahrádek vypadala zdálky jako barevný orientální koberec s převahou fialové barvy na zeleném podkladu. Člověka mého věku okamžitě napadne, že zahrádky za časů výjimečného stavu pomohly Polsku od hladu, a moje spolubydlící zde, Marta z Lodže, mi to potvrdila. Dnes dostalo zahrádkaření u velkých měst také ekologický obsah, lidé si tu pěstují zdravou vlastní zeleninu ( ostatně: zelenina je v Polsku podobně jako u nás poměrně drahá) a ovoce ( ta krásná jablka v podzimním slunci!). To dosvědčuje i výzkum Etnografického muzea.

Mezi koloniemi u Visly mě bavilo číst si názvy jednotlivých sdružení. Mezi nimi mně nejmilejší je spolek „Tramwajarz.“

Protože v Krakově zabírá plocha zahrádek podle censu z roku 2016 488 ha ( tj. 1,5% plochy města), zatímco městské parky ( je jich celkem 47) zabírají 473 ha, začala jsem hledat, jaký vztah město Krakov ke svým zahrádkářským koloniím má. Podle oficiálního dokumentu Rady města Krakova dobrý: zahrádky jsou v něm definovány jako integrální, neoddělitelná součást městské infrastruktury.

Našla jsem ale i hlasy proti: co když se stane ( a na sídlišti Płaszów už se stalo), že uprostřed „betonové poušti“ zůstane oplocená enkláva zahrádek, do které veřejnost volný přístup nemá: Nebyl by v takovém případě lepší městský park přístupný všem?

V jednom fejetonu jsme se dočetla, že zahrádky byly za socialistického Polska přidělovány podobně jako služební telefony nebo automobily – za věrnost režimu. Má ale to právo být právem dědičným? (Zahrádky totiž jsou na pozemcích patřících městu – kdyby pozemky patřily zahrádkářům, dovedeme si představit, jak rychle by byly zastavěny rodinnými domy či jako stavební prodány developerům.) Město tedy drží nad zahrádkami ochrannou ruku, to je jasné. Existuje i pochybnost o tom, zda jsou zahrádky tak krásnou „zelenou perlou“ městského prostoru, poukazuje se na to, že jsou dost zastavěné, že chaty nejsou žádná krása, že park představuje mnohem větší podíl zeleně i díky velikosti stromů. Autor fejetonu zřetelně stojí na straně velkoměstského urbanismu, dokonce pronáší chmurnou předpověď, že budou-li zahrádky překážet výstavbě podle představ investorů, odejdou investoři jinam a Krakov „zamrzne“ ve vývoji.

I z tohoto krakovského nahlédnutí je zřejmé, že zahrádky jsou místem rodinného pachtění, pro které nemá milovník městské elegance mnoho pochopení. A že slovo „rodinné“ v obecném názvu „Rodzinny ogród działkowy“ naopak hraje do karet provinciální politice PiS.

Ještě závěrem pro zajímavost složení Rady města Krakova: PiS 16 členů, Koalicyja obywatelska 14 členů, Klub radnych Przyjaźni Kraków 9 členů a Kraków dla mieszkanców 4. Sám Prezident Krakova, právník a profesor Jagellonské univerzity Jacek Majchrowski je v úřadu od roku 2002, byl členem Svazu demokratické levice (SLD), po dobu funkce členství přerušil, SLD v Radě města Krakova momentálně není. Zdá se, že PiS stojí na straně zahrádek.

Což je docela zajímavý příspěvek k odpovědi na otázku, de se (také) v Polsku bere její úspěch.