Po celém světě se nyní debatuje o tom, jakým směrem se budou ubírat města 21. století — a mluví se zejména o takzvaných smart cities, tedy chytrých městech. Ta mají umět zadržovat a opětovně využívat dešťovou vodu, vyrábět většinu energie z obnovitelných zdrojů nebo sbírat data o pohybu a chování obyvatel a na jejich základě usměrňovat dopravu, ba jimi řídit rozhodování úřadů.

Chytré technologie mají ovšem i svou stinnou, až dystopickou, stránku. Zavání sociálním inženýrstvím, které předpokládá, že sociální problémy lze „řešit“ permanentním dohledem nad lidmi. Z hlediska udržitelnosti a klimatických výzev jsou koncepty chytrých měst zkrátka nedostatečné. Pomíjí totiž otázku sociální rovnosti.

Ekologicky udržitelné stavby jsou stále nákladnější, a proto hrozí, že „chytrá“ města budou oázami pro privilegované, v nichž pro lidi s nižšími příjmy nezbude místo. Základní funkcí každého lidského sídla je přitom poskytnout bydlení — na to je ovšem sebelepší technologie krátká, neboť jeho dostupnost bude vždy otázkou politickou.

Kam by měla města v příštích letech směřovat, aby skutečně sloužila všem? A jak zajistit, aby klimatická udržitelnost a dostupnost kvalitních veřejných služeb nebyly jen výsady bohatých? Na to se pokusím odpovědět ve dvanácti bodech, které jsem podal jako připomínky k právě projednávanému územnímu plánu města Brna. Lze je zobecnit na různá města různých velikostí v celé České republice. 

1. Dostupné bydlení jako nejdůležitější princip rozvoje měst

V současných podmínkách neoliberálního kapitalismu je bydlení zbožím jako vše ostatní. Přitom je základní podmínkou zapojení jednotlivce do společnosti — podobně jako vzdělávací, zdravotnický a sociální systém. Můžeme žít dobrovolně bez auta, mobilu či televizoru. Bezdomovectví ale téměř nikdy dobrovolné není. 

Pokud by školy, zdravotnická a sociální zařízení fungovala čistě na komerční bázi, většina z nás by si nemohla dovolit vystudovat školu, vyléčit se z vážné nemoci nebo důstojně žít ve stáří. Podobně bydlení musí mít charakter veřejné služby. Už dobře víme, že volný trh bydlení pro všechny nezajistí. Naopak, vede k nezastavitelnému nárůstu cen bytů.

Ani zákon o sociálním bydlení — jehož prosazení již poněkolikáté ztroskotalo — není všespásný. Nestačí totiž zavést sociální bydlení pro nejchudší jako jakýsi doplněk převažujícího komerčního bydlení. Byty na volném trhu jsou dnes nedostupné i pro řadu lidí ze středních vrstev. Páteř bytového fondu proto musí tvořit všeobecně dostupné bydlení — a nechť je tím luxusním doplňkem komerční.

Obce musí zůstat dominantními vlastníky pozemků a musí se znovu stát dominantními investory bytové výstavby. Největší podíl nabídky bytů musí tvořit nájemní bydlení za dostupné ceny. Hned po něm může následovat družstevní výstavba — ať už v tradiční formě, nebo ve formě malých stavebních skupin Baugruppen či skupinové výstavby rodinných domů —, které obce podpoří povolením stavby na svých pozemcích, případně zainvestováním dopravní, technické a klimatické infrastruktury.

Zastánci volného trhu s bydlením často argumentují, že volný trh znamená svobodu — v kreativitě architektů a tím i ve volbě bydlení dle individuálních preferencí či osobních finančních možností. Není to pravda. 

Volný trh vždy vede k jedinému možnému výsledku: maximalizace výnosů a minimalizace nákladů. 

Ve skutečnosti tak nezaručuje absolutní svobodu, ale naopak svazuje — pod jeho imperativem vznikají domy s co největší kapacitou, jakou umožňují stavební předpisy a územní plány, s co největším počtem co nejmenších bytů a minimem veřejného prostoru okolo.

Jedině bydlení jako veřejná služba oproštěná od diktátu maximalizované efektivity je schopná dát svobodu architektům, kteří následně poskytnou svobodu lidem, jež v místě budou bydlet.

2. Stop gentrifikaci

Je jistě příjemné procházet se po čtvrti se samými opravenými domy, když ještě před pár lety vypadaly jako ruiny na odstřel. Po čtvrti, kde se omšelé ulice proměnily v živé pěší zóny plné kavárenských zahrádek a obchůdků se zbožím, které si nejspíše jen tak někde nekoupíte. Co ale prožívají ti, kteří v nějaké takovém činžáku na spadnutí nedávno bydleli a museli se odstěhovat (vaše starost, kam), protože bydlet ve stejném domě po rekonstrukci si zkrátka nemohli dovolit?

Světová velkoměsta včetně Prahy znají spoustu případů, kdy se čtvrtě dělníků a chudých proměnily v „cool“ a „hip“ místa, překypující údajnou pestrostí pouličního života, různorodostí svých obyvatel a komercionalizovaným „geniem loci“ staré rázovité čtvrti — to vše jen pro ty, kdo na to mají.

Jak v „oživených“ čtvrtích udržet stávající skladbu obyvatelstva? Chceme-li zabránit odsunu původních obyvatel, musíme především udržet dostupnou hladinu nájmů, a to nejen za byty, ale také za komerční prostory. Dále je nutné v místě zachovat dostupné a kvalitní veřejné služby, které jsou klíčové pro udržení lidí zvláště v menších městech.

3. Architektonické a urbanistické soutěže

Odborná architektonická a urbanistická veřejnost má už dlouhou dobu jasno: na jakékoliv veřejné stavby, samozřejmě včetně bytových investic, mají být vypsány transparentní soutěže o návrh. Zdaleka nejde jen o to, aby nově stavěné domy byly „hezčí“. 

V architektonické soutěži lze posuzovat kvalitu navrhovaných staveb ze všech hledisek — ekonomických, technických, ekologických a především sociálních. Potřebujeme třeba ohlídat dostatečný podíl zeleně? Dejme to jako podmínku do architektonické soutěže.

Otevřená řízení jsou také ideální příležitost, jak nechat místní obyvatele demokraticky rozhodovat o svém okolí. Veřejnost se může podílet na tvorbě zadání soutěže, tedy specifikovat praktické i estetické požadavky, a samozřejmě může spolurozhodnout o vítězném návrhu.

4. Otevřené bloky v husté městské zástavbě

Ze zkušeností vyplývá, že nejvhodnější formou zástavby pro městské centrální zóny je bloková zástavba. Jejím výsledkem jsou města krátkých vzdáleností s dostatečnou hustotou obyvatel, která uživí pestrou skladbu komerčních i veřejných služeb. Díky tomu obyvatelé takových oblastí zřídkakdy potřebují pohybovat se autem.