Panelové sídliště Lesná je považováno za jeden z nejzdařilejších obytných celků vzniklých v době minulého režimu. Myslí si to nejen odborníci a odbornice v oblasti architektury urbanismu a umění, ale i obyčejní obyvatelé a obyvatelky Brna.

Zřejmě tím největším důvodem, proč je Lesná tak oblíbená a vyhledávaná, je to, co dělá čest jejímu názvu — spousta vzrostlé zeleně na volných plochách, která plynule přechází v přírodní okolí. Zelená krajina je vnímána jako mnohem důležitější než jakékoliv budovy na Lesné. Poskytuje útulné, až meditativní prostředí a dává zapomenout na šeď velkoměsta.

Pojďme se zamyslet, jak pro nás může být Lesná inspirativní dnes. Můžeme si z ní, anebo z výstavby panelových sídlišť obecně, vzít něco užitečného pro stavbu dostupného a klimaticky udržitelného bydlení pro všechny?

Společenské podmínky vzniku krásných sídlišť

Pokud chceme přemýšlet, co si vzít dnes z takového sídliště, jako je Lesná, musíme poznat společenské podmínky doby jeho vzniku. Doba těsně poválečných dvacetiletí v mnohém přála velkým bytovým projektům, které vznikaly po celém takzvaně vyspělém světě. Nacházely se jak ve východním, tak i západním bloku.

Světové příklady takzvaných krásných sídlišť skýtají například město Tapiola ve Finsku, Barbican v Londýně, Alt Erlaa ve Vídni, Habitat 67 v Montrealu. Myšlenky humanismu a udržitelného rozvoje byly častější na Západě, do východního bloku pouze částečně prosakovaly.

Za příklad jejich dobrého uplatnění by paradoxně mohlo sloužit město Pripjať na severu Ukrajinu, nechvalně proslulé svým zánikem v důsledku černobylské jaderné katastrofy. I z tohoto důvodu můžeme být na Lesnou pyšní. Patří k nejdůsledněji humanistickým sídlištím v oblasti takzvaného východního bloku.

Nejzásadnější je, že velké humanistické bytové projekty byly vždy veřejnou investicí. Souvisí to s určitým vývojem politického myšlení v 60. letech. Po celém světě to byla doba vzepětí síly ideálů a zápasu o lepší, humanističtější uspořádání společnosti.

I západní společnosti v té době prosazovaly sociálně zaměřenou politiku. Naopak v zemích východního bloku byl patrný posun od diktátorských povah režimů padesátých let k větší demokratičnosti a svobodomyslnosti — což se u nás odráželo v ideálu „socialismu s lidskou tváří“.

Velkým bytovým projektům přál také poválečný vývoj společnosti. Byla to doba velkého ekonomického růstu, velkých vynálezů a kosmických objevů. Lidé obecně věřili v pokrok a sílu lidského ducha. S touto vírou v pokrok souvisela také čistě technická estetika tehdejší architektury.

Vývoj estetického cítění byl zcela v souladu s technickým pokrokem a proměnami společenského myšlení. Také proto lidé dobře přijímali jednoduše tvarované funkcionalistické domy, mnohdy velkého měřítka, později obecně kritizované jako „krabice, králíkárny“ a podobně. Technická estetika ale v žádném případě neznamená technokratismus, byla výtvarným jazykem pro vyjádření psychologického a ekologického uchopení problematiky.

Byla to také doba bytové krize. Panovala obrovská poptávka po nových bytech. Stávající bytový fond nedostačoval, ať už v důsledku válečných škod nebo dosluhování domů v centrech měst. Populace rychle rostla, což lze připisovat mentalitě překotného progresivismu, zmíněnému ekonomickému růstu a doznívajícímu demografickému přerodu v industriálních společnostech.

Byl dovršen rozpad tradičních rodových struktur. Společnost se už téměř plně skládala z nukleárních rodin. Každá taková nukleární rodina pochopitelně chtěla svůj vlastní byt nebo domek. A v neposlední řadě společnost byla stále více konzumní.

Vývojové fáze panelových sídlišť

Pojem krásné sídliště v žádném případě neznačí osobní zaujetí autora. Je termínem používaným v historii architektury, jíž panelová sídliště jsou nepochybnou součástí, a který vyplývá z následující rámcové časové etapizace hromadné bytové výstavby.

1. Pionýrská fáze (cca 1952 — 1958)

   Značí počátky skutečně hromadné prefabrikované výstavby v našich zemích. Ještě nevznikají žádná větší panelová sídliště. Jde spíše o jednotlivé bytové domy nebo skupinky domů v rámci rozsáhlejších urbanistických celků. Nejstarší panelové domy jsou nízkopodlažní, většinou bez výtahů, někdy se šikmou střechou. Fasády často nesly dekor ve stylu socialistického realismu.

   Nejstarší panelový dům z roku 1953 v Brně se nachází na sídlišti Černá Pole. Jeho původní podoba se nedochovala.

2. Krásná, resp. humanistická fáze (cca 1958 — 1968)

   Souvisí s politickým uvolněním v 60. letech minulého století a je to doba, kdy výstavba sídlišť byla v souladu s celosvětovým vývojem. Architekti a architektky měli poměrně velkou svobodu od politických a manažerských zásahů do tvorby. Tuto svobodu využívali k navrhování sídlišť s důrazem na sociální a psychologické potřeby budoucích obyvatel. Sídliště byla navrhována tak, aby přinášela podnětné prostředí pro mezilidské vztahy. Obsahovala veškerou potřebnou obchodní, občanskou a kulturní vybavenost. Jsou zde patrné počátky myšlení na ekologickou udržitelnost, a to díky těsnému zapojení zeleně do urbanizovaného území a snahy o omezení objemu dopravy.

   Nejtypičtějším příkladem krásného sídliště v Brně je Lesná. Hodně se mluví také o kvalitních sídlištích z Prahy: Invalidovna a Ďáblice.

3. Technokratická fáze (cca 1968 — 1983)

   Je znakem období tzv. normalizace. Sídliště byla často projektována ještě v době uvolněných 60. let. Jejich realizaci však poznamenalo utužení totalitního režimu, v jehož důsledku vzrostl tlak na projekční práci. Architekti byli tlačeni do stále větších úspor po stránce architektonické, stavebně technické, omezovala se občanská a kulturní vybavenost i tvorba veřejného prostoru jako takového. I nejzákladnější veřejná vybavenost mnohdy vznikla až mnoho let po dokončení obytných domů. Sídliště technokratického období tvoří velkou většinu sídlišť u nás a zapřičiňují obecně negativní vnímání panelové výstavby. Jejich vznik byl také často spojen se zničením původních obcí nebo brutálním zásahem do přírodního prostředí.

   Příklady technokratických sídlišť jsou Bohunice, Líšeň, Kohoutovice v Brně nebo Jižní město v Praze.

4. Kritická, resp. postmoderní fáze (cca 1983 — 1992)

   Nešvary panelové výstavby v období normalizace vedly k ostrým a intenzivním diskuzím o smyslu výstavby sídlišť. Diskuze se vedly na odborné půdě a režim ve svých pozdních letech se ji snažil reflektovat. Souvisí to také s celosvětovým vývojem, zejména s postmoderním hnutím v 70. a především v 80. letech. Architektonická postmoderna těžila z obecné kritiky modernistického života (odosobnění mezilidských vztahů, konzumerismus, stereotypnost života, závislost na automobilové dopravě). Hlásala návrat k tradičním, tedy lidmi dobře zažitým urbanistickým formám: ulice, náměstí, bloky, aleje. V důsledku toho se panelové domy začaly stavět do forem připomínajících městské bloky s polouzavřenými nádvořími (vznikly rohové sekce), do jasně vymezeného rastru vzájemně propojených ulic se zklidněnou dopravou. Zhuštění zástavby umožnilo uspořit rozlohu sídliště a vytvořit jasně vymezenou hranici vůči krajinnému okolí (nebrat z přírody více, než je nutné). Preferovala se nízkopodlažní, avšak více k sobě zapojená výstavba. Ve většině případů, díky stále pokračujícím tlakům na efektivitu, se však nízkopodlažnost málokdy dařilo dodržet.

   Příklady postmoderních sídlišť jsou Barrandov v Praze, Jižní svahy ve Zlíně a Vinohrady v Brně.

Dnešní odlišné společenské podmínky

Samozřejmě, dnešní společenské podmínky jsou od těch v 60. letech minulého století zásadně odlišné. Současná společnost čelí dvěma zásadním výzvám: Krize dostupnosti bydlení a klimatická krize.

Krize dostupnosti bydlení je zcela odlišná než někdejší bytová krize. Bydlení není nedostupné z důvodu fyzického nedostatku bytů, ale z důvodu jejich administrativní — majetkové nedostupnosti. Lidí ve společnosti zásadně nepřibývá. Proto ani není nutné ve velkém měřítku stavět nové domy.

Spíše je nutné přemýšlet, jak co nejlépe využít stávající stavební fond, který je často podvyužitý, úplně prázdný nebo ve špatném technickém stavu. Problém představují také dnešní složité a pracné stavební technologie, které vytvářejí napětí v cenách staveb.

Ohrožení planetárního klimatu je zase zcela nový rámec, který nás nutí změnit uvažování o výstavbě. Je to otázka nejen stavebních technologií (zateplení, materiály přírodního původu, snižování podílu betonu), ale i celkového urbanistického plánování — určení, kde se smí a nesmí stavět. Potřebujeme především eliminovat rozpínání měst do okolní krajiny. Proto potřebujeme nasměrovat výstavbu do následujících tří oblastí:

1. Rekonstrukce stávajících budov, ať už původně určených nebo neurčených k bydlení.
2. Zaplnění urbanistických rezerv ve stávajících centrálních oblastech měst (brownfieldy, proluky apod.), ne však za cenu dalšího nadměrného zahušťování, zvyšování zástavby a rušení zelených ostrovů.
3. Oživení a zabydlení takzvaných nemíst — řídké a nekoncepční zástavby v městských periferiích.

Dá se říct, že doba velkých sídlišť je za námi. Už není vhodná doba pro stavbu celých městských čtvrtí. To nám však nebrání hledat inspiraci v architektonické minulosti, i v dnes tolik opovrhované modernitě v její nejdůslednější podobě.

Naplňování důsledných modernistických principů bydlení v zeleni a polyfunkčnosti je velmi vhodnou strategií pro revitalizaci sídlišť technokratické fáze. V Brně jsou to např. sídliště Bohunice a Líšeň.

Ostrovy modernistických budov v zeleni mohou být také lákavým oživením a odlehčením tradičních, sevřených urbanistických struktur v širším centru města. Zeleň kolem domu ve větším rozsahu nejvíce naplňuje svoje výhody pro životní prostředí: zvlhčování a zmírňování teplotních výkyvů, eliminace tepelných ostrovů, napomáhání malému koloběhu vody, prostor pro biodiverzitu.

Vzniká také prostor pro moderní klimatickou infrastrukturu: například nádrže pro dešťovou vodu, přírodní čištění odpadních vod, prvky jedlé krajiny a podobně. Také zelené střechy a fasády jsou jistě dobrá cesta. Nedokáží však nahradit přirozenou, rostlou krajinu. Navíc střechy je snad lepší využít pro solární kolektory. Decentralizovaná výroba energie přímo na jednotlivých domech je dnes asi jediná rozumná cesta, jak směřovat k uhlíkově neutrální energetice.

Jak se postavit k zástavbě volné krajiny?

Jsou v zásadě dva způsoby, jak se vypořádat se situací, kdy zabírání krajiny novou výstavbou je nevyhnutelné. Lesná je příkladem prvního principu, kdy to, co vezmu přírodě, v maximální možné míře nahradím novou výsadbou uvnitř celého nového urbánního celku.

Je to princip bydlení v zeleni vlastní modernistickému urbanismu. Je to typ zástavby, který v meziválečných letech prosazovali funkcionalističtí architekti v čele s Le Corbusierem, a který byl kodifikován Athénskou chartou v roce 1933. Athénská charta se stala vzorem pro výstavbu většiny obytných souborů po II. světové válce a mají ji ve svém genomu snad všechna naše panelová sídliště.

Druhý princip by se dal označit jako tradiční, respektive postmoderní. Je reakcí na výše zmíněné neduhy modernistických sídlišť a v dnešním odborném urbanistickém diskurzu jasně dominuje. Hlásá, že bychom měli stavět města podle staletých vzorů. Měli bychom dodržovat navyklé podoby ulic, náměstí a bloků. Zástavba by měla být co nejhustší, kompaktní, avšak nízkopodlažní.

Podíl veřejných prostorů mezi domy je silně omezený, stejně tak jako prostor pro zeleň. Aleje v ulicích a parky namísto vybraných bloků rozhodně nemají ambice nahradit zeleň ztracenou při výstavbě. Ovšem tím, že kompaktní město je násobně menšího plošného rozsahu než modernistické sídliště, je rozlézání města do krajiny minimalizováno a co nejvíce z bezprostředního přírodního okolí je zachováno pro lidi.

Dá se říci, že oba přístupy jsou správné. První přístup, pokud je aplikován důsledně, funguje téměř vždy. Druhý přístup přináší kvalitní prostředí jen za určitého předpokladu. Kompaktní obytný celek musí být dostatečně malý, aby jeho krajinné okolí bylo blízko. Zároveň jeho hustota má svoje limity dané nutným prostorem pro zeleň a psychologickými hledisky.

Jak si poradit s auty?

Základním problémem našich dnešních měst je doprava, a to především individuální automobilová doprava. Už stavitelé modernistických sídlišť v 60. letech si dobře uvědomovali, jaký problém představují auta pro život ve městě i život celé společnosti. Obtěžují hlukem a exhalacemi.

Vozovky jsou překážkou pro bezpečný a svobodný pohyb lidí, zvláště dětí. Když se auta pohybují, zabírají místo pro pohyb lidí. A když stojí, zabírají místo, kde by lidé mohli bydlet i setkávat se. A v neposlední řadě zásadně zvyšují uhlíkovou stopu celé společnosti. Proto je jasné, že množství aut v našich městech bude muset v budoucnu klesnout.

Nemůžeme však počítat, že auta zmizí úplně. Jsou nenahraditelná pro obsluhu veřejných a obchodních funkcí, pro převoz těžkých věcí a lidí se zhoršeným zdravotním stavem. Dobré je, pokud řidiči a řidičky nezapomenou, že mají v autě i zadní sedadla. Pokud totiž jedno auto veze čtyři až pět lidí, začne být uhlíkově konkurenceschopné vůči autobusům a vlakům, ovšem jen na delší vzdálenosti, a ne na krátké popojíždění po městě.

Je proto jasné, že je potřeba navrhovat města tak, aby samy o sobě regulovaly individuální dopravu. A k tomu připadají v úvahu opět dva principy:

Za prvé modernistický princip, jehož je opět Lesná příkladem, je segregace pěší a motorové dopravy. Auta mají svoji kapacitní okružní komunikaci. Lidé po svých vlastních nohách nebo na kolech se pohybují po cestách v zeleném středu sídliště, který přechází v živé městské centrum s veřejnými funkcemi. Děti se tak dostanou do školy, aniž by je na cestě mohlo přejet auto.

Člověk na cestě takříkajíc pro deset rohlíků dost pravděpodobně potká svoje sousedy, se kterými se pak staví na kafe a domluví se na návštěvě kulturního centra či na partičce volejbalu. A to bez nežádoucí optické, zvukové i pachové kulisy jedoucích aut.

Přitom se zrelaxuje pohledem do měnící se zelené scenérie a jistou stopu v duši zanechá i mnohokrát opakovaný pohled na umělecká díla ve veřejném prostoru. Jakýsi ráj pro pěší je ale vykoupen kapacitní komunikací na jiném místě. Ta je po většinu dne předimenzovaná a v době dopravních špiček naopak nedostačující.

Dnes bývá častěji prosazován druhý princip, lépe vyhovující tradičnímu urbanismu i stávajícím městským celkům. Zde není motorová doprava nijak oddělena. Auta a lidé se pohybují ve stejném prostoru ulice. Ovšem motorová doprava je maximálně zklidněna, redukována zpoplatněním, omezována administrativními (někdy až šikanózními) opatřeními.

Ve stávajících centrech měst je to jistě nepříjemný, avšak jediný v úvahu připadající způsob. A to přesto, že reprodukuje společenské nerovnosti při přístupu k dopravě. Společenské náklady na jízdu autem jsou přenášeny hlavně na obyčejné obyvatele, ke kterým musí přijet instalatér na opravu prasklého vodovodu, a na obyčejné rodiny, které se rozhodly odjet na týden na hory.

Vede mě to k úvaze, že problém motorové dopravy lze o něco lépe vyřešit v rozvolněné zástavbě v zeleni. Tudíž ani zde modernistický urbanismus neřekl svoje poslední slovo. Bude ale nutné přehodnotit dnešní samozřejmost, že každý byt musí mít svoje parkovací místo. Potom už motorová doprava vyžaduje značné kompromisy v kvalitě obytného prostředí. Jako vhodnou cestu vidím sdílení aut v rámci jednoho obytného domu.

Komunitní život a rodina

Kvalita obytného prostředí má zásadní vliv, jakým způsobem člověk kolem sebe buduje nejintimnější mezilidské vztahy, stejně tak je nejdůležitějším faktorem psychologického a sociálního vývoje dětí. Život na sídlišti je často dáván do souvislosti s obrázky, kdy si skupiny dětí různého věku i pohlaví společně hrají na volných prostorech, na svoji zodpovědnost a jen s minimálním dozorem rodičů. O něco odrostlejší mládež pak získává svoje první zkušenosti v intimním životě.

Tyto obrázky bývají často zatíženy nostalgickým pohledem. Nicméně, přinášejí také svoji část pravdy o životě před dnešními zásadními společenskými změnami. V případě krásných sídlišť jsou také důkazem, jak pestré a podnětné prostředí je prospěšné pro psychosociální vývoj člověka. Předpoklady tohoto úspěšného psychosociálního vývoje jsou takřka na dosah ruky: dostatek volných prostorů se zelení, důraz na kvalitní architektonické ztvárnění venkovních prostorů, umění ve veřejném prostoru.

Dětem a mladým lidem k zažehnutí vřelých vztahů stačí poměrně málo (asfaltová plocha pro hry s míčem, umělecké dílo jako venkovní setkávací místo, vyhlídková cesta pro romantické procházky a podobně) Výmluvný obrázek průniku prostředí sídliště a lidské intimity poskytuje dobová popkultura, například film Fontána pre Zuzanu.

Panuje názor, že tradiční kompaktní město je nejlepším prostředím pro vznik lidských komunit. Do určité míry je to pravda. Má výhodu města krátkých vzdáleností. Obchodní, kulturní a některé pracovní aktivity se mohou odehrávat velmi blízko obytných domů, nebo i přímo v nich.

Na těchto aktivitách se pak budou většinou setkávat lidé zde bydlící, tudíž mezi nimi snadno vzniknou důvěrné vztahy. Trochu problém je ale ve spektru nabízených aktivit. Nekomerční aktivity jako třeba komunitní zahrádkaření, společné grilování nebo „jen“ zevlování s partou kamarádů a kamarádek z principu vyžadují více otevřených a méně zalidněných prostorů. Společenské vyžití v kompaktním městě se většinou odehrává uvnitř budov a většinou je také spojeno s utrácením peněz.

Rodiče dětí na sídlišti Lesná — i v dalších podobných lokalitách — často oceňují, že je zde dostatek prostoru pro setkávání venku spojené s pohybovou aktivitou. Dětem se nabízí pestřejší vyžití než trávit volné chvíle doma ve společnosti chytré elektroniky.

Děti mohou chodit do školy a „delší cestou“ ze školy samy, aniž by se o ně rodiče museli přehnaně bát. Narození dětí bývá pro dostatečně bohaté rodiny důvodem k pořízení rodinného domu. Volné prostory v rozvolněné zástavbě jsou kompenzací za chybějící soukromé zahrádky a slouží všem. Slouží i těm, kteří si vlastní dům nemohou dovolit.

Význam umění ve veřejném prostoru

Výstavba sídlišť byla vždy spojena s uměleckou tvorbou ve veřejném prostoru. Nejvíce to bylo markantní na krásných sídlištích typu Lesné. Avšak umění v hojné míře vznikalo i na normalizačně technokratických, a samozřejmě i kriticky postmoderních sídlištích až do konce 80. let.

Bylo to dáno tím, že téměř po celou dobu minulého režimu zákon nařizoval investovat přibližně jedno procento investičních nákladů na uměleckou výzdobu. Umělecká díla byla vybírána odbornou komisí, čímž byla výstavba chráněna od zjevně podřadného umění, kýčů, ale i manažerských tlaků. Největší slovo ve výběru uměleckého díla měl vždy architekt stavby, umělci a umělkyně byli jeho velmi těsnými spolupracovníky.

Požadavek na umění ve veřejném prostoru v 60. letech souvisel s myšlenkami „socialismu s lidskou tváří“, byl vyjádřením ideálu práva všech lidí na inspirativní a esteticky hodnotné prostředí. Bylo zde heslo: dostat umění z galerií ke všem lidem. Že takový zákon platil i v období normalizace, je velkým úspěchem uměleckých profesních organizací, které výborným způsobem, totalitnímu režimu navzdory, prosadily svoje veřejné zájmy.

Zrušení zákona požadujícího osazování uměleckých děl do veřejného prostoru vidím nejen já, ale i velká část odborníků a odbornic v oblasti architektury a společenských věd, jako zásadní selhání. Společnost se tím připravila o spoustu přínosů, které umění ve veřejném prostoru zcela prokazatelně znamená.

Namátkou:

1. Lepší identifikace lidí s místem svého života — možnost navázat námětem díla na historii místa, sdíleného ducha místa, anebo dokonce vytvořit ducha místa zcela nového.
2. Posílení komunitní sounáležitosti — umělecká díla se stávají komunikačním kódem, orientačními body a setkávacími místy.
3. Nenásilná kultivace vkusu širokých vrstev lidí.
4. Napomáhání k psychické pohodě uživatelů místa.
5. „Infrastruktura lásky“ - výrazný vizuální vjem jako psychologický podnět pro prožívání intimních emocí.

Inspirace Lesnou dnes

Dnes můžeme říct, že stěží mohou vznikat nové Lesné. Přesto nás mohou humanisticky modernistická sídliště v mnohém poučit v našem urbanistickém myšlení, které je dnes do velké míry ovládáno postmoderně konzervativním konsenzem, a především neoliberálně kapitalistickou logikou neustávajícího růstu a zahušťování.

Jak můžeme zacházet se zelení v městském prostředí, když zeleň se stává stále více životně důležitou? Jak dostat auta z míst, která by měla patřit výhradně pěším? Jak nabídnout lidem místo pro komunitní vyžití a dětem místo pro bezpečné, avšak podnětné vyrůstání? Co může lidem přinést umění ve veřejném prostředí?

A Není pošetilé říkat, že do architektury patří i mír a láska — jako obecně sdílené ideály 60. let? Krásná sídliště let šedesátých nám mohou pomoct tyto otázky zodpovědět.