Developerská společnost Trigema chystá v pražských Nových Butovicích stavbu mrakodrapu, který se má stát nejvyšším v České republice. Na tom by nebylo nic tak divného. Když ale řekneme, že to má být naklánějící se dům, který je podpírán Titanicem těsně před potopením (vizuálně doslova), a že to má být memento současné klimatické krize, už nás to nutí zpozornět.

Je developer Marcel Soural opravdovým klimatickým buditelem? Něco jako česká Greta Thunberg s kravatou? Anebo je to jen vyprázdněné gesto?

Artwashing přichází na scénu

Slyšeli jste někdy pojem „artwashing“? Je to stále frekventovanější termín, který ve zkratce označuje praxi, kdy soukromý podnikatel nebo korporace cíleně využívá výtvarné umění ke zlepšení své pověsti. A to většinou v případě, kdy k onomu dělání se lepším má nějaký skutečný důvod. Jinak řečeno — potřebuje odvést pozornost veřejnosti od svých činností, které nejsou právě čisté.

Všechny vlastenecky založené čtenáře a čtenářky, kterým anglické neologismy trhají uši, jistě zklamu. Český překlad se pro slovo artwashing hledá těžko. Podobně se používá termín greenwashing označující maskování nepřijatelné praxe na odiv stavěnými ekologickými úmysly.

Význam slova artwashing si můžeme přiblížit analogií s praním špinavých peněz. Ve zkratce, jedná se o způsob, jak zastřít původ peněz, které pocházejí z nekalé činnosti.

Tím samozřejmě nechci podezřívat pana developera z něčeho trestného. Pevně věřím, že svoje peníze před nikým skrývat nemusí. Co ale zřejmě každá developerská korporace skrývat musí, jsou věci, které by jí mohly pokazit pověst. Věci, které sice nejsou trestné, ale mohou firmu přivést na mizinu.

↗

Takhle vypadá artwashing. Vizualizace Trigema

Firma Trigema se velmi hlasitě vyjadřuje k dnešní bytové krizi. A nabízí řešení opravdu developerské. Ve zkratce: stavět jako o život. Zahušťovat města, stavět do výšky. A především zkrotit úřady i občanskou společnost, to jest místní lidi, kteří přece výstavbu nejvíce brzdí.

Falešným lékem na bytovou krizi, podávaným developery, není stavba levných bytů, které si mohou dovolit co nejširší vrstvy lidí. Podle nich je naopak potřeba stavět co nejvíce bytů, které se dají draze prodat.

Proto najala předního českého umělce — Davida Černého. Vkládá do něj veškerou svoji důvěru a očekává od něj, že vybuduje z developerské firmy značku s liberální image, značku s tváří přátelskou k lidem a s hlasy odborníků na architekturu a umění na své straně. Ale především — když značku, tak tedy pořádně drahou.

Otázkou je, když tedy osvícený podnikatel má tolik rád umění, a chce skrze něj promlouvat ke společnosti, proč neuspořádá odbornou soutěž o návrh? Proč jako kapitalista nevyužije vysoce účinné metody průzkumu uměleckého trhu? Proč neshromáždí kolem sebe odborníky, kteří mu poradí, co mu přinese ty nejlepší výnosy — i v oblasti nepeněžního kapitálu? Odpověď je jednoslovná: loajalita.

Developer potřebuje být vůči umělci v nadřazeném postavení. Pokud by umělec svého mecenáše byť jen trochu zklamal, nejenže v tu ránu přijde o „kšeft“, ale ta tam je i jeho pověst v uměleckých kruzích. Takže tvůrce si velice dobře rozmyslí, zda zabuduje do svého díla nějaké symboly reflektující společenskou situaci, nebo dokonce symboly podvratné.

Co kdyby ho náhodou napadlo se vymezit proti samé podstatě kapitalismu? Nebo nějaká opravdu pořádná reflexe klimatické krize, která také z podstaty věci proti stávajícímu ekonomickému systému míří? Umělec či umělkyně, vzejde-li z transparentní odborné soutěže, něco takového udělat může. Pracuje-li na zakázku, má ruce svázané.

Umění útočící na první signální

Detailnější pohled na prezentovaný architektonicko-výtvarný koncept ve vás zajisté vyvolá Aha efekt. Aha, ten věžák se fakt naklání a fakt se opírá o potápějící se Titanic. Aha, je to opravdu jako lidstvo, jehož osud závisí na potápějící se planetě. Jak se asi tak může planeta potopit? Copak nechápete metaforu stoupající hladiny oceánu? Aha! Už to chápu. To je dokonale promyšlené. Hřebíček uhozený přímo na hlavičku.

Ještě jednou se podíváte na obrázek a zarazí vás svou doslovností. Bylo by to k pousmání, pokud by někdo něco takového poskládal ve photoshopu a vypustil to na sociální sítě. Uvidíte to. Řeknete si „Aha!“ Dáte lajk nebo smajlíka s pusou od ucha k uchu. A život jde dál. Zapomenuto.

Jenže podle toho opravdu někdo vážně chce postavit dům. Stane se z toho dílo dlouhého trvání, které opanuje svoje místo na desítky, možná i stovky let; pokud se do té doby země nepotopí.

Nabízejí se otázky. Nechtělo by to nějakou nadčasovější formu sdělení? Je tohle opravdu spojení výtvarna a architektury, které nabízí to nejlepší, čeho je naše dnešní společnost schopna? Není to jen zkamenělé hnutí něčí mysli — možná chytlavý reklamní slogan, kterému bude dopřána věčnost?

Zmíněný Aha efekt se také začne rozplývat, když se podíváme na věc ze stavebně konstrukčního hlediska. Ocelová konstrukce připomínající potápějící loď má pocitově podpírat dům. Ale opravdu jen pocitově. Pokud ji odstraníme, výšková budova nespadne — ke štěstí nás všech normálně uvažujících a ke smůle autora výtvarného konceptu. Konvenční ocelobetonová konstrukce věžáku jeho mírný náklon bez problémů přenese.

Konstrukce vraku lodi se tak stává pouhou ozdobou. Otázkou je, jak dlouho tato ozdoba na domě vydrží. Náklady na údržbu a morální zastarání si dříve či později vynutí její odstranění.

Obří auto nastříkané nazeleno

Velkým otazníkem je, co opravdu může zamýšlená stavba nabídnout naší planetě? Podle dosud zveřejněné studie to vypadá na zcela konvenční stavbu dle současných zvyklostí, byť výraznou svým vertikálním rozměrem. Pravděpodobně bude postavena z dnes obvyklých materiálů: železobeton, ocel, keramické zdivo, plasty, minerální vlákno. Všechno jsou to materiály s vysokou uhlíkovou stopou.

Podle některých hlasů je sama výstavba výškových budov značné zlepšení pro životní prostředí. Pokud nechceme, aby se město rozlézalo do krajiny, musí se zahušťovat uvnitř. A nejefektivnější způsob, jak toho docílit, je stavět mrakodrapy. Čím více bytů v co nejmenším objemu, tím také menší tepelné ztráty, větší účinnost vytápění a elektroinstalace, menší hmotnost nosné konstrukce na jednotku plochy atd.

Jenže zahušťování měst a stavba do výšky nejsou samospasitelné. Je mnohem více proměnných, které určují skutečné následky stavby pro planetu Zemi. Navíc od určité kritické výšky se výšková stavba přestane vyplácet z hlediska své uhlíkové stopy. Se vzrůstající výškou roste ochlazovaná plocha fasády v poměru k objemu. Ve větších výškách je také dům více ochlazován větrem nebo naopak zahříván přímým sluncem. Vzrostou nároky na výkonnost čerpadel vytápění a chlazení. Je potřeba stále pevnější a na výrobu náročnější nosná konstrukce.

Dnešní doba nabízí spoustu krásných možností, jak snížit ekologickou stopu budovy. Můžeme vyrábět energii ze slunce díky fotovoltaickým fóliím na střeše i na fasádě. Můžeme ozeleňovat střechy i fasády, a tím zlepšovat klima ve městě. Můžeme zachytávat a využívat dešťovou vodu.

Uhlíkovou stopu můžeme razantně snížit použitím materiálů přírodního původu. Japonci i Rakušané poměrně úspěšně experimentují s výškovými stavbami ze dřeva (nebo aspoň jeho významným podílem v nosné konstrukci). Pro fasádu i nejrůznější fólie se mohou využít recyklované plasty. Dokonce můžeme zdít vnitřní příčky z nepálených cihel a místo sádrokartonem obkládat lisovanou slámou.

Proč developeři nevyužívají nic z toho, co je již vynalezeno a představuje celou řadu střípků naděje v klimatické krizi? Jednoduše — je to stále pro ně příliš drahé. Podnikatelská rozvaha je nutí investovat do něčeho, co má měřitelnou návratnost. A pokud je potřeba návratnost v podobě firemní pověsti, preferují jasně rozpoznatelné vizuální znaky před odbornou stránkou, které není patrná na první pohled.

Dům s Titanicem je tedy stále konvenční stavba naší doby z těžkých, uhlíkově náročných materiálů, a se zcela konvenčním — to jest klimaticky nevyhovujícím využíváním energií. Jediné, co má oproti běžným stavbám navíc, je jen ten Titanic — posvařovaný ze stovek tun uhlíkově náročných ocelových trubek.

Je to pro přírodu i pro budoucnost zcela bezvýznamné gesto. Asi jako jedno jediné podnikatelovo SUV v ranní dopravní špičce, které je nastříkané na zeleno. A tím přece vyjadřuje jasný názor svého majitele na celoplanetární ekologické výzvy naší doby, že?

I kdyby to zelené SUV snad jezdilo na vodu, smog nad městem se díky němu nerozplyne. Pan Developer za jeho volantem, ač si to možná neuvědomuje, je jediným kolečkem v kapitalistickém stroji, jehož chod nemůže nijak změnit.

Kolik už toho bylo napsáno o tom, že pokud chceme skutečně něco udělat pro naši planetu, musí se změnit celá podstata fungování ekonomiky. Stejně tak ekologické stavitelství začíná od urbanismu, už od samotného chápání účelu stavebních investic. Jeden jediný ekologický dům je jako jedno jediné „zelené“ auto mezi miliardami čoudících motorů.

Skutečně ekologické stavitelství znamená spíše mravenčí práci inženýrů a inženýrek v synergii s osvíceným a kompetentním úřednictvem a odbornou obcí z dalších oborů — sociologie, ekologie, energetiky. Výsledky této pomalé syntézy nejsou na první pohled viditelné. Zcela pravděpodobně nepovedou k bombastickým architektonickým konceptům. A velmi těžko se na ně dělá reklama.

Vykrádání antisystémových myšlenek

V předchozích odstavcích jste se dočetli, jak síla kapitálu myšlenkově implementuje, nově pojímá a nakonec zbavené původního obsahu prodává původně nekonformní, možná i levicové koncepty. Asi tak jako punk od té doby, co dvorní návrhářka kapely Sex Pistols Vivienne Westwoodová začala šít pro Železnou lady Thatcherovou. Od té doby, co si fandové berlínské technoscény z celého světa pronajímají berlínské byty přes Airbnb.

Člověka nikdy nemine pocit, že si kupuje nablýskanou krabici, ve které chybí ten nejdůležitější díl. Dozvěděli jsme se, jak kapitalismus prodává výtvarné umění a před tím z něj vyndá jeho společensko-reflektivní a pokrokovou podstatu. Stejně tak umí prodat klimatickou politiku, ovšem bez čehokoliv, co by mohlo planetě skutečně pomoct. A světe div se, umí prodat i bytostný komunismus všedního dne: kolektivní bydlení.

Myšlenka bydlení, kde každý jednotlivec či pár bude mít svůj pokoj, avšak místo svého obýváku a kuchyně budou využívat společné klubovny, jídelny, prádelny, školky pro děti a tak dále, je tu s námi už téměř sto let. Zrodila se v levicově orientované avantgardní scéně v meziválečném Rusku a Evropě.

A vzniklo také několik realizací, i u nás. Kolektivní domy máme například v Litvínově a ve Zlíně. Jejich měkčí varianty, tzv. „hoteláky“, vznikaly v každém větším městě. Mimo jiné na krásném pražském sídlišti Invalidovna.

Hlavní motivací kolektivního bydlení byla úspora stavebního objemu při nabídnutí vyššího, než dosud standardního, komfortu bydlení. Žít pospolu znamená také úsporu surovin a energií při běžném životě. Samozřejmě k tomu patřila trocha toho sociálního inženýrství. Cílem bylo přimět lidi k bydlení v komunitě namísto „měšťanského“ uzavírání se do sebe a ke své rodině v odděleném bytě.

Dnešní sdílené bydlení ztratilo jakoukoliv nálepku sociálního inženýrství. Ba naopak, pro spoustu převážně mladých lidí je každodenní realitou. První krok osamostatnění se od rodičů pro spoustu z nás znamená spát po dvou či třech lidech na pokoji, svádět boje o centimetry v ledničce a stát frontu na koupelnu.

Taková je reakce na stále dražší byty ve městech. Je to řetězová reakce vedoucí k dalšímu zdražování nájmů, protože majitel bytu vybere na nájmu od řekněme osmi studentů či studentek mnohem více než od jedné rodiny. Kolektivní bydlení naší doby tedy nemá s levicí nic společného, naopak roztáčí kola kapitalismu.

Nový developerský mrakodrap ale chce nabídnout něco více. Jeho koncepce se už více blíží kořenům komunitního bydlení. Každý nájemce bude mít svůj pokoj, kam se vejde i dvojlůžko pro případnou partnerku či partnera, a bude mít svoje WC, sprchu i malou kuchyňskou linku. Na každém patře bude poměrně velkorysá společná plocha využitá jako jídelna, velký obývák, knihovna, studovna, co-workingová kancelář a podobně.

Po stránce komfortu bydlení je to úžasná věc. Byť nenastane žádná úspora plochy oproti běžným bytům, ani zřejmě příliš velká úspora energií. Alespoň to sociální „novátorství“ zůstane. Ovšem to novátorství bude pěkně drahé, takže většině neprivilegovaných mladých opět nezbude nic jiného než co-housingová „ubytovna“ nebo koleje.

Memento lidské hlouposti

Nechme pana developera, ať svoji promluvu k lidstvu i vesmíru realizuje. Ať jeho další mrakodrap podpírá třeba plyšový King Kong. Tento článek není protestem proti developerovu záměru. Jen možná urychlí přirozený proces, ve kterém se z projektu stane memento lidské hlouposti.

My architekti a architektky, umělci a umělkyně — spolupracujme na obyčejných domech pro obyčejný život. Tvořme krásu, ovšem s respektem k místu, planetě i sociálnímu prostředí.

Využívejme nejmodernější technologie a poznatky, které současná věda nabízí. K tomu není potřeba žádných bombastických gest. Společnosti i planetě takto pomůžeme mnohem lépe než stavbou obřích billboardů, ve kterých se dá náhodou i bydlet.