Developerská společnost Trigema chystá v pražských Nových Butovicích stavbu mrakodrapu, který se má stát nejvyšším v České republice. Na tom by nebylo nic tak divného. Když ale řekneme, že to má být naklánějící se dům, který je podpírán Titanicem těsně před potopením (vizuálně doslova), a že to má být memento současné klimatické krize, už nás to nutí zpozornět.

Je developer Marcel Soural opravdovým klimatickým buditelem? Něco jako česká Greta Thunberg s kravatou? Anebo je to jen vyprázdněné gesto?

Artwashing přichází na scénu

Slyšeli jste někdy pojem „artwashing“? Je to stále frekventovanější termín, který ve zkratce označuje praxi, kdy soukromý podnikatel nebo korporace cíleně využívá výtvarné umění ke zlepšení své pověsti. A to většinou v případě, kdy k onomu dělání se lepším má nějaký skutečný důvod. Jinak řečeno — potřebuje odvést pozornost veřejnosti od svých činností, které nejsou právě čisté.

Všechny vlastenecky založené čtenáře a čtenářky, kterým anglické neologismy trhají uši, jistě zklamu. Český překlad se pro slovo artwashing hledá těžko. Podobně se používá termín greenwashing označující maskování nepřijatelné praxe na odiv stavěnými ekologickými úmysly.

Význam slova artwashing si můžeme přiblížit analogií s praním špinavých peněz. Ve zkratce, jedná se o způsob, jak zastřít původ peněz, které pocházejí z nekalé činnosti.

Tím samozřejmě nechci podezřívat pana developera z něčeho trestného. Pevně věřím, že svoje peníze před nikým skrývat nemusí. Co ale zřejmě každá developerská korporace skrývat musí, jsou věci, které by jí mohly pokazit pověst. Věci, které sice nejsou trestné, ale mohou firmu přivést na mizinu.

↗

Takhle vypadá artwashing. Vizualizace Trigema

Firma Trigema se velmi hlasitě vyjadřuje k dnešní bytové krizi. A nabízí řešení opravdu developerské. Ve zkratce: stavět jako o život. Zahušťovat města, stavět do výšky. A především zkrotit úřady i občanskou společnost, to jest místní lidi, kteří přece výstavbu nejvíce brzdí.

Falešným lékem na bytovou krizi, podávaným developery, není stavba levných bytů, které si mohou dovolit co nejširší vrstvy lidí. Podle nich je naopak potřeba stavět co nejvíce bytů, které se dají draze prodat.

Proto najala předního českého umělce — Davida Černého. Vkládá do něj veškerou svoji důvěru a očekává od něj, že vybuduje z developerské firmy značku s liberální image, značku s tváří přátelskou k lidem a s hlasy odborníků na architekturu a umění na své straně. Ale především — když značku, tak tedy pořádně drahou.

Otázkou je, když tedy osvícený podnikatel má tolik rád umění, a chce skrze něj promlouvat ke společnosti, proč neuspořádá odbornou soutěž o návrh? Proč jako kapitalista nevyužije vysoce účinné metody průzkumu uměleckého trhu? Proč neshromáždí kolem sebe odborníky, kteří mu poradí, co mu přinese ty nejlepší výnosy — i v oblasti nepeněžního kapitálu? Odpověď je jednoslovná: loajalita.

Developer potřebuje být vůči umělci v nadřazeném postavení. Pokud by umělec svého mecenáše byť jen trochu zklamal, nejenže v tu ránu přijde o „kšeft“, ale ta tam je i jeho pověst v uměleckých kruzích. Takže tvůrce si velice dobře rozmyslí, zda zabuduje do svého díla nějaké symboly reflektující společenskou situaci, nebo dokonce symboly podvratné.

Co kdyby ho náhodou napadlo se vymezit proti samé podstatě kapitalismu? Nebo nějaká opravdu pořádná reflexe klimatické krize, která také z podstaty věci proti stávajícímu ekonomickému systému míří? Umělec či umělkyně, vzejde-li z transparentní odborné soutěže, něco takového udělat může. Pracuje-li na zakázku, má ruce svázané.

Umění útočící na první signální