Z bydlení se v posledních letech stalo velké politické a ekonomické téma. Ceny bytů rostou, hypotéky zdražují, v nedávných komunálních volbách snad nebyla strana, která by voliče nelákala na dostupné byty. Jak se vlastně stalo, že se u nás dostupnost bydlení tak dramaticky zhoršila?

Po roce 1990 byla pro všechny politiky nejvýznamnější ekonomická transformace, deetatizace a privatizace. Bytové politice se sice věnovala Čalfova federální vláda, jmenovala svého zmocněnce pro koncepci bydlení, Otu Karena.

Ale ten když měl doložit výsledek práce, to již byl premiérem Václav Klaus, tak to vládní politici prohlásili za nadbytečné. Až v roce 1998 za ministrování Tomáše Kvapila z KDU-ČSL se začalo o koncepci hovořit. Ale rychle se zase přestalo.

Proč stát rezignoval na jakoukoliv řízenou politiku bydlení?

V té době bylo pro politiky jen jedno kouzelné slůvko — privatizace, například i družstevních (tedy nestátních) bytů. Pro jednu generaci byla privatizace za hubičku dar z nebes, perspektivně ale pouze vznikala situace, kdy cena bytů jen a jen rostla. Kdo levně koupil, levně neprodal.

Naopak nájem byl regulován a ani vláda Miloše Zemana nechtěla regulaci řešit. Hospodaření s nájemními byty bez ekonomického nájemného tvořilo ztrátu, a tak se obce bytů zbavovaly. Prostě přístup bez vize, pohled vždy jen na pár měsíců dopředu.

Byl jsem od roku 1990 v exekutivě mezinárodního družstevního svazu a kolegové z evropských zemí nás varovali: musíte rovnoměrně podporovat vlastnické, družstevní i nájemní bydlení, pokud vytvoříte neziskový sektor pro lidi s nižšími příjmy, tak i sem vnikne trh. No a to se nestalo, místo dostupného bydlení vznikl obchod s chudobou.

Byl jste náměstkem ministra pro místní rozvoj v době, kdy stát spouštěl deregulaci nájemného. Proč jste to vlastně dělali? Z dnešního pohledu to přestává být zřejmé.

Deregulaci tehdy žádal opakovaně Ústavní soud. Správně konstatoval, že stát nemůže břemeno sociálního bydlení přenášet na privátní vlastníky. Něco takového bylo dost obtížné vůbec prosadit v atmosféře, kde pro mnohé byla regulace modla.

Ale my jsme měli oporu v nejvyšší politice. V té době byl ministrem Jiří Paroubek a on si dokázal naše návrhy nastudovat a na profesionální úrovni je prezentovat ve vládě i v parlamentu. Na druhou stranu je potřeba říct, že v roce 2004, když jsem na ministerstvo pro místní rozvoj nastoupil, byl na odboru bytové politiky plnohodnotný expertní tým skvělých lidí, kteří komunikovali s praxí, byli v něm právníci, ekonomové, ale i sociologové a další odbornosti.

A dnes to tak není?

Odbor jsem zaštiťoval z pozice náměstka já. To mi umožňovalo upozornit všechna další ministerstva, že kompetenční zákon svěřil bytovou politiku nám, a že bez nás nesmí do bydlení zasahovat, byť šlo třeba o rekodifikaci soukromého práva. Myslím, že dnes na ministerstvu pro místní rozvoj taková situace není. Schází propojení s praxí.

Je třeba oslovit partnery z praxe a angažovat je k práci na politice bydlení. To dá úředníkům nové impulzy, ucítí podporu a může to vyústit v to, že bytová politika se stane skutečnou prioritou a získá zpět statut sekce, za kterou by mohl diskutovat odborný náměstek.

Odpovídá dnešní stav podmínek pro bydlení tomu, co jste tehdy deregulací zamýšleli?

My jsme tehdy udělali jen první krok — postupné jednostranné zvyšování nájemného s tím, že stát měl v roce klíč, jak nárůst případně moderovat. Současně jsme ale chtěli do zákona podmínku, aby každá domácnost, pokud vynakládá na své bydlení více než 35 % čistých rodinných příjmů, měla právo na sociální pomoc.

Podle věku — někde omezenou na dva roky, seniorům trvalou. Uvědomte si, že dnes stát na sociální ubytovny platí miliardy, takže tento princip byl ekonomicky ze státního rozpočtu zvládnutelný. Když jsem odešel na Úřad vlády, tak v parlamentu tuto část ze zákona, bůh ví proč, vyjmuli.

Podle tehdejšího ministra Martínka chtěli princip zachovat, ale dát ho do jiného samostatného zákona. Ale žádné „příště“ se nekonalo, změnila se politická garnitura a ta na to už neslyšela.