Z bydlení se v posledních letech stalo velké politické a ekonomické téma. Ceny bytů rostou, hypotéky zdražují, v nedávných komunálních volbách snad nebyla strana, která by voliče nelákala na dostupné byty. Jak se vlastně stalo, že se u nás dostupnost bydlení tak dramaticky zhoršila?

Po roce 1990 byla pro všechny politiky nejvýznamnější ekonomická transformace, deetatizace a privatizace. Bytové politice se sice věnovala Čalfova federální vláda, jmenovala svého zmocněnce pro koncepci bydlení, Otu Karena.

Ale ten když měl doložit výsledek práce, to již byl premiérem Václav Klaus, tak to vládní politici prohlásili za nadbytečné. Až v roce 1998 za ministrování Tomáše Kvapila z KDU-ČSL se začalo o koncepci hovořit. Ale rychle se zase přestalo.

Proč stát rezignoval na jakoukoliv řízenou politiku bydlení?

V té době bylo pro politiky jen jedno kouzelné slůvko — privatizace, například i družstevních (tedy nestátních) bytů. Pro jednu generaci byla privatizace za hubičku dar z nebes, perspektivně ale pouze vznikala situace, kdy cena bytů jen a jen rostla. Kdo levně koupil, levně neprodal.

Naopak nájem byl regulován a ani vláda Miloše Zemana nechtěla regulaci řešit. Hospodaření s nájemními byty bez ekonomického nájemného tvořilo ztrátu, a tak se obce bytů zbavovaly. Prostě přístup bez vize, pohled vždy jen na pár měsíců dopředu.

Byl jsem od roku 1990 v exekutivě mezinárodního družstevního svazu a kolegové z evropských zemí nás varovali: musíte rovnoměrně podporovat vlastnické, družstevní i nájemní bydlení, pokud vytvoříte neziskový sektor pro lidi s nižšími příjmy, tak i sem vnikne trh. No a to se nestalo, místo dostupného bydlení vznikl obchod s chudobou.

Byl jste náměstkem ministra pro místní rozvoj v době, kdy stát spouštěl deregulaci nájemného. Proč jste to vlastně dělali? Z dnešního pohledu to přestává být zřejmé.

Deregulaci tehdy žádal opakovaně Ústavní soud. Správně konstatoval, že stát nemůže břemeno sociálního bydlení přenášet na privátní vlastníky. Něco takového bylo dost obtížné vůbec prosadit v atmosféře, kde pro mnohé byla regulace modla.

Ale my jsme měli oporu v nejvyšší politice. V té době byl ministrem Jiří Paroubek a on si dokázal naše návrhy nastudovat a na profesionální úrovni je prezentovat ve vládě i v parlamentu. Na druhou stranu je potřeba říct, že v roce 2004, když jsem na ministerstvo pro místní rozvoj nastoupil, byl na odboru bytové politiky plnohodnotný expertní tým skvělých lidí, kteří komunikovali s praxí, byli v něm právníci, ekonomové, ale i sociologové a další odbornosti.

A dnes to tak není?

Odbor jsem zaštiťoval z pozice náměstka já. To mi umožňovalo upozornit všechna další ministerstva, že kompetenční zákon svěřil bytovou politiku nám, a že bez nás nesmí do bydlení zasahovat, byť šlo třeba o rekodifikaci soukromého práva. Myslím, že dnes na ministerstvu pro místní rozvoj taková situace není. Schází propojení s praxí.

Je třeba oslovit partnery z praxe a angažovat je k práci na politice bydlení. To dá úředníkům nové impulzy, ucítí podporu a může to vyústit v to, že bytová politika se stane skutečnou prioritou a získá zpět statut sekce, za kterou by mohl diskutovat odborný náměstek.

Odpovídá dnešní stav podmínek pro bydlení tomu, co jste tehdy deregulací zamýšleli?

My jsme tehdy udělali jen první krok — postupné jednostranné zvyšování nájemného s tím, že stát měl v roce klíč, jak nárůst případně moderovat. Současně jsme ale chtěli do zákona podmínku, aby každá domácnost, pokud vynakládá na své bydlení více než 35 % čistých rodinných příjmů, měla právo na sociální pomoc.

Podle věku — někde omezenou na dva roky, seniorům trvalou. Uvědomte si, že dnes stát na sociální ubytovny platí miliardy, takže tento princip byl ekonomicky ze státního rozpočtu zvládnutelný. Když jsem odešel na Úřad vlády, tak v parlamentu tuto část ze zákona, bůh ví proč, vyjmuli.

Podle tehdejšího ministra Martínka chtěli princip zachovat, ale dát ho do jiného samostatného zákona. Ale žádné „příště“ se nekonalo, změnila se politická garnitura a ta na to už neslyšela.

Když se ohlídnete zpátky, přece jen — nepodcenili jste dopady deregulace? Neměl si stát tehdy ponechat o něco větší pravomoci?

Nemyslím, že jsme něco podcenili. Navrhovali jsme ucelený systém a nejen to, schválili jsme koncepci do roku 2015. Dnes říkám, že největší bariérou rozumné bytové politiky jsou mnohdy politici sami. Vláda Mirka Topolánka si vytkla jiné priority a bydlení pod ministrem Čunkem šlo na čas k ledu.

Když čtete tehdejší vizi, měli jsme tam obnovení neziskových bytových společností a bytových asociací, tedy osvědčený britský a rakouský model levného a sociálního bydlení. Nic z toho žádná vláda od té doby v podstatě dodnes nerealizovala. Proto ten rozbouřený trh, rostoucí ceny a obchod s chudobou.

Dnes to ale vypadá, že máme problém vůbec napsat zákony, které by to změnily. Už několik ministrů vycouvalo z přípravy zákona o sociálním bydlení, nejnověji nad ním váhá i ministryně Dostálová. Může být jedním z důvodů i to, že na ministerstvu pro místní rozvoj vlastně už nemá odborně způsobilé lidi?

Paní ministryně Dostálová převzala ministerstvo, podle mého názoru, v personálně nedobrém stavu. Odbor bytové politiky má málo odborníků, není zastřešen náměstkem. To při mezirezortním jednání je pro úředníky ministerstva pro místní rozvoj velký problém.

Státní správa je přece jen hierarchizovaná, a nestojí-li stejná funkce na obou stranách, mnoho neprosadíte. Pořád se snažím působit tak, aby se to změnilo. Gestorem bytové politiky je jednoznačně MMR. To má tvořit právní normy, MPSV, spravedlnost, finance mají jen sekundovat. To ovšem dnes nefunguje.

Proč je tak těžké obnovit zákonnou regulaci bydlení?

Musíme oddělit sociální práci a výstavbu levných dostupných bytů využitelných pro mladé lidi, seniory, ale také pro lidi, kteří se ocitli v problémech. Tedy ministerstvo pro místní rozvoj by mělo napsat zákon o dostupném a udržitelném bydlení.

Ve světě se pro tento účel hodí neziskové bytové společnosti a družstva. Kdybych to měl psát já, budou to dvě na sebe navazující oblasti, ale jejich spojení do jednoho kotle dneska připomíná pejska a kočičku vařící dort.

Takže řešením může být, že se opět rozdělí, ministerstvo práce a sociálních věcí se vypořádá s chudobou a souvisejícími problémy, a ministerstvo pro místní rozvoj se bude věnovat obecným podmínkám dostupného bydlení?

Jsem přesvědčen, že toto je jediná cesta k cíli, a uvědomme si, že máme asi pětadvacet let zpoždění. Zmínil jsem princip udržitelného bydlení. Lidé se mohou dočasně či dlouhodobě dostat do potíží, ztratit práci. Nemělo by to znamenat okamžité vystěhování.

Stát by měl formulovat pravidla, jak je udržet v nájemním bydlení, třeba dočasnou pomocí, pro seniory nad pětašedesát let trvalou. Žijeme v druhé dekádě 21. století, OSN mluví o právu na bydlení v agendě 2030. Tomu musí odpovídat naše bytová politika.

Vážně už nejsme transformující se země. A politici by se v tomhle měli více vzdělávat, třeba jezdit tam, kde to funguje, a okoukat to.

Kdo by to měl vlastně dnes na ministerstvu pro místní rozvoj dělat? Dlouhodobě tam chybí odborný náměstek, který by prioritně řešil politiku bydlení. To byla kdysi vlastně Vaše pozice. Mohl byste popsat, co všechno jste tehdy měli na starost?

Náměstek pro bytovou politiku hlavně každý týden komunikoval s ministrem. Ten odpovídá, ministerstvo řídí. Jakmile vám ministr schválí vnitřní koncepci, plán legislativních a nelegislativních opatření, vedete veškeré přípravné práce, komunikujete s odborníky z praxe, Svazem měst a obcí, družstvy, vlastníky, realitními kancelářemi.

Vedete mezirezortní řízení, zastupujete ministra ve výborech Parlamentu — Sněmovny i Senátu, v komisích či samotné Legislativní radě vlády, projednává-li se „váš“ materiál ve vládě, chodíte s ministrem i tam. Nedovedu si vůbec představit realizaci bytové koncepce, především samo její zpracování, bez této funkce.

Takže první krok by měl být, že si ministryně Dostálová najde vhodného náměstka?

Ano, to by bylo ideální. Ostatně mám dojem, že to paní ministryně dobře ví. Sama na ministerstvo pro místní rozvoj náměstkovala.

Vraťme se zpátky k tomu, jaká je dnes situace v oblasti bydlení. Můžou ji bez zásahu státu vyřešit obce vlastní výstavbou, jak zaznívá od některých politiků?

Unese-li rozpočet více než dvacet miliard ročně, pak asi částečně ano. Víte, moje generace po roce 1989 pochopila, že harmonické prostředí pro bydlení spočívá ve vyrovnanosti všech součástí bytového trhu.

Jednorázová investice dvou miliard obcím vyřeší jen málo. Podle vlastních čísel exekutivy se za ni postaví celorepublikově 650 sociálních a asi 2,5 tisíce nájemních bytů. To je hodně málo.

Co říkáte na návrh budoucí pražské radní Hany Marvanové na městské „záruky na hypotéky“ pro zaměstnance veřejných služeb? Může to fungovat?

Praha je bohatá, trh v Praze je jiný, zdá se mi, že cenově nejhorší. Hana Marvanové již v devadesátých letech prosadila v parlamentu zárodky hypotéčního financování a odpočet úroků nad stanovenou mez. Mluví ale také o družstevní formě výstavby, kde se smísí veřejné a soukromé prostředky.

V tomhle konkrétním případě je otázka, jestli by pomoc jen jedné skupině občanů — zaměstnanců veřejných služeb, nenarazila na pravidla nepovolené veřejné podpory. Vedle toho mi ale vadí ta selektivita.

My nepotřebujeme pomoc jen někomu podle profese, ale lidem s nižšími příjmy, na startu společného života. Praha má (nebo měla) na bydlení čtyři miliardy. I tady by tedy bylo řešení podpořit zmíněný nonprofitní sektor, který je třeba upravit zákonem.

Pak mohou levně stavět. Když v Londýně žádá developer o povolení výstavby, má obec právo chtít po něm až pětadvacet procent bytů vystavěných ve zvláštním režimu právě pro neziskové formy. To je cesta.

A co když ani aktivita obcí nebude dostatečná? Každý takový návrh přece chvíli trvá prosadit a uvést do života. Je po ruce nějaké nouzové rychlé řešení?

Hodně zjednodušeně: blíží se přehřátí hypotečního trhu. Evropa to opakovaně zažila. My máme zbytnělý vlastnický systém bydlení, privatizovalo se obecní bydlení, staví se výhradně do vlastnictví. Generace na počátku 90. let získala v privatizaci byty za babku. Za stejnou cenu je ale již neprodávají.

Vlastnický trh byl a je deformovaný. Nejhorší je ale situace v těch spodních patrech. Neexistuje bydlení dostupné, za nákladové nájemné. Musíme si ho co nejdřív znovu vybudovat. Od roku 1873 platil u nás i v Rakousku stejný zákon, v Rakousku platí dodnes.

Závidíme Rakousku více než pětadvacet procent levných bytů, jejich bytovou politiku třeba ve Vídni. Ale abychom ten systém obnovili u nás, to váháme.

Čekala bych, že zmíníte alternativu v podobě družstevního bydlení, kde se dlouhodobě angažujete. Jakou roli hrají dnes bytová družstva na trhu s bydlením? Proč vlastně není v éře sdílené ekonomiky populární také sdílené vlastnictví domů?

Kde kdo si před lety myslel, že družstevní bydlení zanikne. Bytová družstva jsou dnes největšími vlastníky bytového fondu a nejlepšími správci vlastnických bytů. Kontrola hospodaření členy, to je dnes to, o čem sní, někdy až blouzní, řada politiků. My to máme v družstvu zakódováno.

Dnes je téměř pět set tisíc družstevních bytů v nájmu svých členů. Družstev je několik desítek tisíc, vznikla malá družstva privatizací obecních bytů. Za osmadvacet let znám jen dva případy vážných problémů bytového družstva. To je samo o sobě důkaz jejich perspektivy a bezpečnosti.

V zákoně o obchodních korporacích existuje úprava sociálního družstva. Když dáme také družstvům zákonné podmínky, aby mohla stavět, snížíme někde mírně práh pro podílnictví a umožníme družstvům čerpat podporu z EU, pak nastane jejich renesance.

Jeďte do Kanady, Norska, Švédska, Španělska, Německa. Družstva jsou zde 171 let, ale věřím, že svoji perspektivu, jak pomoci lidem, mají před sebou.

HEDA ČEPELOVÁ