Bylo jich padesát. Stát bydlení nezajímá, a tak o jeho „pomoc“ nikdo nestojí
Gaby KhazalováPadesát. Tolik lidí požádalo od jara do podzimu o odklad nájmu kvůli covidu. Kdo všechno se mohl octnout v problémech a proč se o to stát nestará?
Když členové zvláštní sněmovní komise, která hodnotila účinnost vládní pomoci během jarní vlny pandemie, dostali na konci léta na stůl ministerské podklady, museli se ušklíbnout. O odklad nájemného, institut, který na jaře vyvolal tolik sporů, požádalo pouze padesát lidí z celé České republiky. Závěr komise tak není nijak překvapivý: opatření se neosvědčilo.
Opravdu pandemie dostala do problémů s bydlením pouze pět desítek domácností? A pokud jich bylo více, proč pomoc nikdo další nevyužil? To jsou otázky, které by si zřejmě měla politická reprezentace klást — zvlášť, když se na jaře tak ostře debatovalo o tom, zda vůbec lidem žijícím v nájmu podat pomocnou ruku a případně jak.
Stát si otázku, kolik lidí nezvládá platit nájem, vůbec nepoložil
Debata se ovšem nekonala. Příslušné úřady se spokojily s jednoduchou odpovědí: „Jsme velice rádi, že mezi pronajímateli a nájemci zafungovala solidarita, a i v této tíživé situaci se dokázali domluvit. Pronajímatelé dokázali pochopit možný výpadek příjmů svých nájemníků a zákon zde zafungoval opravdu jen jako jakási záchranná síť. Pronajímatelům patří velký dík,“ pokusila se objasnit číslo padesát mluvčí Ministerstva pro místní rozvoj.
Její slova potvrdila i mluvčí Úřadu práce, který žádosti evidoval. Právě ten přitom do médií uvedl, že se do problémů s placením nájmu dostalo podle odhadu sedm tisíc lidí. Jak k číslu dospěl a proč o odklad požádalo pouze padesát z nich, tedy méně než jedno procento?
„Byly to naše původní výpočty, které nemohly zahrnout zásadní neznámou, a to jaké bude chování pronajímatelů k nájemcům bytů. Zda budou ochotni dohodnout se s nájemníky na odkladu platby nájmu, nebo nebudou. Nakonec se ukázalo, že v první vlně koronavirové krize se vzedmula již zmiňovaná vlna solidarity a dohoda byla častější nežli nedohoda,“ uvedla mluvčí Úřadu práce Kateřina Beránková pro Deník Referendum.
Oba úřady nabídly tedy přímočaré vysvětlení: pronajímatelé byli shovívaví, proto nájemci nebyli nuceni využít oficiální žádost o odklad. Nutno přitom poznamenat, že zájmová sdružení, která pronajímatele zastupují, na jaře proti speciálnímu zákonu o odkladu nájemného brojila. Stěžovala si zejména na to, že pronajímatelé nemohou nést za své nájemníky břemeno, že mají sami mnohdy byty zatížené hypotékami, které musejí splácet.
Že by tedy nájemníkům najednou sami od sebe umožnili dlužit? Těžko říct. Tu nejzákladnější otázku — tedy kolik domácností se navzdory dávkovému systému skutečně na jaře dostalo do problémů s placením nájmu — si stát nepoložil. Taková statistika zkrátka neexistuje. Chceme-li přitom poctivě zreflektovat jarní opatření, poučit se z nich a přijít s politikou, která zabrání vystěhovávání lidí na ulici, musíme to vědět.
„Byl zkrátka nefunkční“
Vraťme se zpět do období jarní vlny pandemie. Stát nájemníkům umožnil požádat si o odložení splácení nájemného, doloží-li že je nemohou platit kvůli covidové situaci. Pro odklad bylo nutné získat potvrzení od Úřadu práce — podle ministerstva pro místní rozvoj o něj zažádalo jednašedesát domácností, úřady práce podle něj vyhověly v jednapadesáti případech. Sám Úřad práce ovšem uvádí číslo ještě o jednotku nižší — s jeho číslem pracujeme, neboť se jedná o primární zdroj.
Kromě toho zákonodárci zavedli moratorium, které zakazovalo nájemníkům, jimž v první vlně vznikly dluhy, vypovědět do konce roku 2020 smlouvu. A právě to může být jedním z důvodů, proč lidé o potvrzení nežádali, přestože se dostali do problémů. Sami totiž tušili, že jim oficiální odklad příliš nepomůže.
Proč? Zákon, přestože napsán se zřejmě dobrým úmyslem, v podstatě nedával nikomu jistotu. I pokud si člověk zažádal o odklad, musel veškerou dlužnou částku z období březen až červenec splatit do konce roku. Pokud tak neučinil, pronajímatel ho pak mohl ihned vystěhovat, bez ohledu na standardní tříměsíční výpovědní dobu, jakou ukládá občanský zákoník.
Právě nyní tedy nastává chvíle, kdy se skutečně projeví, kolik lidí nebylo v důsledku jarní vlny schopno splácet. Číslo padesát potom neodráží ani tak to, kolik lidí nemělo na nájem, jako spíš bezzubost vládního zákona.
Ke stejnému závěru dospěla také zmiňovaná parlamentní komise. „Jsem přesvědčený o tom, že pro lidi, kteří ho potřebovali, byl odklad byrokraticky příliš náročný. Ale hlavní důvod je, že zákon problém fakticky neřešil: odklad byl natolik krátký, že nedával lidem, kteří chtěli nájem zaplatit, dostatečný prostor na to, aby to opravdu zvládli. Celá jeho konstrukce byla zkrátka nefunkční,“ uvedl místopředseda komise Mikuláš Ferjenčík (Piráti).
Záchranu přinesly improvizace s mimořádnou okamžitou pomocí
„Stát měl garantovat, že pronajímatel nájem skutečně dostane — a to třeba formou příspěvku na bydlení, který by měl vyplácet na základě starších dokladů a nepodmiňovat ho tím, zda nájemník v dané době platí nájem,“ nabízí možné řešení, které by pronajímatelům poskytlo jistotu, expertka z Institutu pro sociální inkluzi Alena Zieglerová. Naráží tak na problém, kdy člověk dostane příspěvek na bydlení pouze tehdy, doloží-li že nájem v předchozích třech měsících skutečně platil.
Pokud jste tedy kvůli covidu najednou nezaplatili nájem, nemohli jste počítat ani s příspěvkem, který vás měl z problému dostat. Právě proto vláda již od jara většinu lidí odkazovala na jednorázovou dávku jménem Mimořádná okamžitá pomoc (MOP).
„Dávka se během covidu hodně vylepšila, aby zasáhla co nejširší počet lidí. Má být ovšem jen doplňkem. Jakmile tedy jde v podstatě o jedinou sociální politiku ve vztahu ke covidu a nájemnému, je to problém,“ vysvětluje Zieglerová.
Podle odborníků by cílem mělo být učinit dávky na bydlení flexibilnějšími, to se ovšem nestalo a jako jediné řešení se nabídly právě mimořádné okamžité pomoci — takzvané „mopky“. Úřady práce je mají vyplácet bezodkladně — a skutečně dávka byla vždy koncipována jako nárazová rychlá pomoc v případě katastrof jako jsou povodně, proto byla v minulosti přiznávána spíše výjimečně. Na současný nápor proto ani úřady nebyly připravené.
Úspěšnost žadatelů ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo naposledy k 30. říjnu 2020, a tehdy činila pouhých osmašedesát procent. To znamená, že bezmála třetina žadatelů žádost buď nedokončila nebo jim byla zamítnuta. „Úřad práce navíc cudně mlčí o tom, kolik žádostí žadatelé sami stáhli, protože nevydrželi s nervy,“ dodává ke statistice Zieglerová.
Jedním z důvodů pro přiznání dávky jsou právě náklady na bydlení. Obrátili jsme se proto na Úřad práce s dotazem, kolik lidí tento důvod zaškrtlo ve formuláři žádosti. Právě jejich počet by totiž mohl poodhalit, kolik lidí se dostalo do potíží se splácením nájmu či hypotéky, a současně nedosáhli na standardní dávky, jakými jsou příspěvek nebo doplatek na bydlení.
Odpověď je následující: „V období od 19. října 2020 do 29. ledna 2021 přiznal Úřad práce ČR v rámci mimořádné okamžité pomoci spojené s onemocněním COVID-19 celkem 2169 dávek. U 993 žádostí žadatelé uvedli, že požadují úhradu nákladů na bydlení.“
Z toho lze odvodit, že takřka tisíc lidí v řádu posledních tří měsíců potřebovalo okamžitou pomoc s placením nájmu či hypotéky. Těchto tisíc lidí nedosáhlo na jiné dávky, které by měly potřebu bydlet pokrýt, právě kvůli jejich nepružnosti. „Typicky se do kategorií příspěvku a doplatku na bydlení nevejde domácnost, která žije nad 1,3násobkem životního minima a má nikoliv nájemní, ale podnájemní smlouvu,“ upozorňuje Zieglerová na díry ve stávajícím systému.
Potřebujeme především data
„Kolika lidem hrozí, že dlužný nájem nebudou schopni splácet? Důvodová zpráva zákona to neuvádí a na tuto otázku Deníku Referendum neodpovědělo ani samo Ministerstvo pro místní rozvoj. Patrně to neví,“ psali jsme v dubnu.
A od té doby se nezměnilo nic. Na podzimní vlnu nebyl stát o nic připravenější než na jaře — ostatně zákonodárci už se na podzim neobtěžovali přijít s žádným opatřením nad rámec covidových „mopek“ — mimořádných okamžitých pomocí.
Kolik lidí se tedy mohlo octnout v problémech a jak to vůbec zjistit? Z dostupných dat ministerstva práce a sociálních věcí víme, že část lidí zachytil kromě „mopek“ zmiňovaný příspěvek na bydlení. Srovnáme-li listopad 2019, tedy dobu přes covidem, s údaji za stejný měsíc v roce 2020, zjistíme, že počet vyplacených příspěvků stoupl o více než sedm tisíc oproti původním 146,8 tisícům, tedy zhruba o pět procent — ani toto číslo ovšem není plně vypovídající, neboť se do něj promítá řada dalších proměnných.
Dalším ukazatelem může být také nárůst počtu dlužníků. Společnost Heimstaden, největší soukromý pronajímatel, který vlastní více než čtyřicet tisíc bytů na Ostravsku, podle svých slov nárůst dlužných plateb za nájem v roce 2020 neeviduje. Podobně se vyjádřili i pronajímatelé městských bytů v Brně: městská část Brno-střed nárůst nezaznamenala, Brno-sever pouze mírný.
Poněkud jiný obraz ovšem dává organizace Sdružení nájemníků. Podle předsedy se na jejich poradnu obrátilo za minulý rok zhruba 25 tisíc lidí. „Nyní je počet lidí v problémech násobně vyšší než na jaře, řadě z nich hrozí výpověď, neboť na podzim nesplatili tři nájmy, což už je hrubé porušení nájemní smlouvy,“ uvádí předseda spolku Milan Taraba s tím, že klientům radí, aby si zažádali o dávku mimořádné okamžité pomoci, která je prakticky jedinou možností, jak získat pomoc v situaci, kdy dlužíte na nájemném.
V podstatě jediná relevantní data tak nabízí probíhající výzkum Život během pandemie. Se splacením nájmu či hypotéky má podle něj problémy zhruba čtyři až pět procent dotázaných — problém se tedy ve skutečnosti týká statisíců lidí.
„Pandemie zřejmě nějaké dopady měla. Lidí, kteří reportují velký pokles příjmů proti době před pandemií, mají ve 13,7 procent případů problémy se splácením nájmů a hypoték. Odhaduji, že pandemie zvýšila počet lidí, kteří mají problémy se splácením bydlení, z nějakých tři procent na čtyři až pět procent,“ objasňuje výsledky výzkumu sociolog Daniel Prokop.
To, jak jarní vlna pandemie dopadla na ty nejslabší, sledovala výzkumná zpráva o bezdomovectví v Praze. Podle ní se bezdomovectví a bytová nouze nyní v Praze týká zhruba dvaceti tisíc lidí.
V letních měsících výzkumníci dělali rozhovory s reprezentativním vzorkem a došli k závěru, že třiadvacet procent dotázaných lidí bez domova přišlo o bydlení v roce 2020, devět procent pak dalo ztrátu bydlení do přímé souvislosti s pandemií, to odpovídá číslu 1800 osob. Nárůst počtu lidí bez domova potvrdili také zástupci nízkoprahových center.
Co z toho všeho vyplývá? Námi oslovení odborníci se shodují, že nejtěžší dopady pandemie nás teprve čekají — jako jedno z nejčastějších vysvětlení se objevuje to, že lidé prozatím situaci zvládají, neboť čerpají z úspor anebo se na úkor nájmu omezili v jiných výdajích. „Lidé vzhledem k opatřením logicky ušetřili na výdajích typu volnočasové aktivity pro děti,“ doplňuje Prokop.
Právě další měsíce ovšem mohou poskytnout zcela jiný obrázek, jak naznačují zkušenosti Sdružení nájemníků. Podstatné je, že začne-li počet dlužníků růst, nejsme na to nijak připraveni. Dávkový systém neprošel výraznějšími změnami, údajů máme stejně málo jako na jaře a o dosavadních dopadech se můžeme jen dohadovat.
Jako vždy, když se člověk hlouběji ponoří do problematiky nedostupného bydlení, i tentokrát narazí na základní problém: nedostatek dat. A musí si tak klást otázku: nakolik stát vůbec tato problematika zajímá, nechce-li o ní nic vědět?
Tento text vyšel ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung.