Český sociální systém je samá díra. Není divu, že nás v krizi nepodrží

Alena Zieglerová

Jak vidíme, na dno se lze dostat rychle. Skutečný kumšt sociální politiky proto spočívá v nastavení systému tak, aby pádu co nejdéle účinně bránil. A to se dnes neděje.

Český dávkový systém de facto jen čeká, až lidé spadnou na dno a pak se pokouší mírnit následky. Nyní to pocítíme víc než kdy dřív. Foto Saša Uhlová

Český dávkový systém má svůj paradox: zásluhové pojistné sociální dávky si významná část plátců pojistného podle zákona nezaslouží. Na podporu v nezaměstnanosti musí zaměstnanci přispívat dvakrát déle a vydělávat dvakrát víc, než jak dlouho a v jaké výši ji pak budou pobírat. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dávky na bydlení zase předpokládají buď dlouhodobě stabilní prostředí, nebo naopak rychlý pád do chudoby. Všechny ostatní případy má vyřešit mimořádná okamžitá pomoc, která tak ve skutečnosti není ani mimořádná, ani okamžitá. 

Léta opomíjené nedostatky sociálního systému nyní vystupují na povrch: dávky by teoreticky měly lidem pomoci překlenout náhlé těžkosti, ale to se, jak vidíme, tak docela neděje.

Na úvod se sluší ocenit, že Ministerstvo práce a sociálních věcí dnes dělá ke zpružnění celého systému hodně. Některé mimořádné dávky začaly vyplácet i finanční a živnostenské úřady, které tak ulevují přetíženým úřadům práce. Zjednodušuje se také podání žádostí: upustilo se od povinnosti doložit příjmy a výdaje pro účely příspěvku na bydlení a přídavku na dítě.

Vskutku přelomová je ale možnost online komunikace: žádosti o získání kompenzačního bonusu pro osoby samostatně výdělečně činné, stejně jako žádosti o většinu sociálních dávek lze posílat e-mailem i bez elektronického podpisu. Doufejme, že tato novinka přetrvá a přispěje tak k urychlení digitalizace kontaktu se státní správou. Ta počítá s propojenými informačními systémy a využitím pouhé občanky. 

Státu, co mu náleží, občanům ale jen trochu a ne všem

Můžeme sice ocenit snahu zestručnit nově vznikající formuláře, otázka ale zůstává, proč jich bylo vůbec zapotřebí. Proč nebyl stávající dávkový systém na podobnou situaci připraven? A proč tak musely ze dne na den vznikat nové mimořádné zákony, které dávky upravily? 

Odpověď zní: protože systém sociálních dávek, včetně těch, na které lidé odvádějí část své výplaty, nepočítá s odpovídajícím „pojistným plněním“ ze strany státu. Stát totiž zhusta vybírá víc, než je pak ochoten platit.

Zákon o nemocenském pojištění například počítá s tím, že standardně bude o dítě v karanténě — nebo o dítě nemocné — pečováno maximálně devět dní a že takovou péči vyžaduje jen dítě do deseti let. 

Z nejasného důvodu se přitom přilepšuje dětem osamělých rodičů, které mohou marodit až do šestnácti let, a jejich rodiče mají na ošetřovné nárok až šestnáct dní. Při pečlivém lajnování strategií obou typů rodičů se ovšem jaksi zapomnělo na to, že dítě může marodit nebo mít z důvodu karantény zavřenou školu i déle. 

O tomto nedostatku se ví dlouho, ale MPSV probral z letargie až koronavirus, a to navíc jen dočasně. Pravidla pro pobírání ošetřovného po celou dobu omezení škol platí podle zvláštního zákona jen pro rok 2020 a věk dětí, o které je možné pečovat, byl na tu dobu šalamounsky zprůměrován na třináct let. Samoživitelé dětí třinácti až šestnáctiletých tak mají smůlu. 

Ani dočasný zákon přijatý ve stavu nouze ovšem neodstranil základní nespravedlnost: někteří pracující — OSVČ a zaměstnanci činní na základě dohod o provedení práce nebo o pracovní činnosti (DPP/DPČ) — mají sice za určitých podmínek také povinnost přispívat do systému nemocenského pojištění, ale z práva na čerpání ošetřovného jsou vyloučeni. Zatímco OSVČ získaly prakticky souběžně nárok alespoň na náhradní podporu od živnostenských úřadů, která ošetřovné kopíruje, k rodičům pracujícím na DPP/DPČ se vláda postavila zády. 

Teprve poslaneckým návrhem byl po mnohatýdenní prodlevě schválen návrh poslanců na zpětný nárok na ošetřovné dětí zaměstnanců „dohodářů“. Zákon schválil Senát na sklonku dubna a bude teprve předložen k podpisu prezidenta. Nutno dodat, že podmínkou čerpání ošetřovného bude dosud běžící DPP/DPČ, přičemž výpovědní doba činí u těchto dohod pouhých patnáct dní.

Nerovnováha mezi požadavky a nároky od státu je také patrná u příliš nízké výše podpory v nezaměstnanosti. Již od roku 2012 platí, že kdo odvádí v rámci sociálních odvodů příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ze své výplaty po dobu alespoň jednoho roku v posledních dvou letech, má za to nárok na podporu v nezaměstnanosti ve výši pětačtyřiceti procent svého čistého výdělku po dobu pouhých pěti měsíců. 

Toto minimum platí pro lidi do padesáti let věku, jinak je to osm měsíců, u osob nad pětapadesát let pak měsíců jedenáct. Pořád to ovšem není aspoň stejně dlouhá doba, po jakou lidé museli do systému minimálně přispívat. Důvodem pro takto nízkou podporu je ukončení pracovního poměru dohodou nebo ze strany zaměstnance bez vážných důvodů. 

K vyrovnání poměru mezi tím, co zaměstnanci odvádějí a dostávají, bohužel MPSV ani za devět let platnosti restrikce, původně dočasné, nedospělo. V zákoně o zaměstnanosti dokonce chybí jasné vymezení toho, že se tato nízká podpora v nezaměstnanosti netýká dohod o ukončení pracovně-právního vztahu z organizačních důvodů. 

V roce 2011 přitom Úřad práce v médiích přislíbil, že v takových případech bude přiznávat podporu vyšší, spolehnout se však můžeme jen na jeho slova. Zaměstnanci propuštění kvůli koronaviru si tedy i v případě uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, pokud dohoda výslovně zmíní organizační důvody, možná sáhnou na pětašedesát procent původního čistého výdělku po dobu prvních dvou měsíců, na polovinu po dobu dalších dvou měsíců a nakonec na pětačtyřicet procent po zbytek podpůrčí doby podle svého věku. Bude-li to jinak, měli by se odvolat, byť zákon na jejich straně příliš nestojí.

Místo ochrany před pádem do chudoby složité vyprošťování z jámy

Trochu jiné nedostatky se v době koronakrize projevují u nastavení dávek nepojistných, tedy těch vyplácených z daní. V oblasti nepojistných sociálních dávek jsme bohužel svědky pošetilého vhánění lidí do dávek pomoci v hmotné nouzi, intenzivně zejména do té „mimořádné“, která ze všech nejvíc závisí čistě na dobré vůli a pochopení konkrétních pracovníků Úřadu práce a na neveřejných metodických doporučeních MPSV. 

Úplně stejně to probíhalo v éře ministra Drábka (2010 — 2012), pro kterého byla mimořádná okamžitá pomoc (MOP), takzvaná MOPka, univerzální odpovědí na jakoukoli otázku novinářů, byť pak skoro nikomu nebyla přiznána. 

Ostatně už před třemi lety jsem psala: „Kdykoli se sociální politika v oblasti příjmů chudých dostává do úzkých, objevuje se ve vyjádřeních odpovědných politiků podezřele často dávka mimořádné okamžité pomoci. MOPka je tedy něco jako indikátor blížící se pohromy pro chudé.“ 

Čekat, až se lidé propadnou na dno, je přitom zejména u dohodářů, pro něž je mimořádná okamžitá pomoc zároveň dosud jedinou možností pomoci, neboť na pozdně schválené ošetřovné řada z nich nedosáhne, nesmyslné. Daleko rozumnější by bylo podpořit je jako všechny ostatní krizí postižené pracující, aby nepropadli do nouze. 

Výmluvy, že by se například při jejich zařazení do podpory kompenzačním bonusem špatně počítaly jejich různorodé a nepravidelné příjmy, neobstojí ve srovnání s OSVČ na hlavní i vedlejší činnost. I jejich příjmy jsou různorodé a nepravidelné úplně stejně. A na kompenzační bonus přesto dosáhnou. 

Systémově je tento postup státu zkrátka špatný a vede k přetížení systému nastaveného pro opravdu mimořádné případy. Nic na tom nemění ani zmírnění drakonických pravidel pro dávku v případech prokazatelného zasažení žadatelů opatřeními proti koronaviru, byť jejich zavedení lze přivítat. 

Na mimořádnou okamžitou pomoc by žadatelé měli čekat týden až dva, ovšem jen za předpokladu, že se jim složitou žádost podaří správně vyplnit hned napoprvé. Dle vyjádření ministerstva to devadesát procent žadatelů nezvládá. „Okamžitost“ zásahu MOPkou lze za období od 1. do 17. dubna vyjádřit pouhými 43 procenty. 

Ve zbývajících 57 procentech se o dávce dosud rozhoduje. Anebo se žádost vrátila žadateli k doplnění.

Samostatnou kapitolou nevhodně nastavené podpory nepojistnými sociálními dávkami je pak podpora bydlení — příspěvkem a doplatkem na bydlení. Už jsme naznačili, že příjemci příspěvku na bydlení z doby před koronavirem nemuseli v dubnu na Úřad práce nic dokládat a tato dávka jim byla podle předchozích dokladů přiznána i pro období od dubna do června. 

Noví žadatelé ovšem narazí na značnou nepružnost, která je pro příspěvek na bydlení typická. Je to totiž dávka postavená na předpokladu, že se lidé mají víceméně stejně po dobu nejméně šesti měsíců. 

Nárok na příspěvek na bydlení se posuzuje podle předchozího kalendářního čtvrtletí, takže v květnu podle situace v lednu až březnu. O dávce se rozhoduje do třicet dnů, takže přinejlepším do konce května. Vyplacena pak musí být do konce měsíce následujícího, čili do června. 

S trochou štěstí tedy květnový žadatel dosáhne s příspěvkem na bydlení na červencovou platbu nájemného. Kdo přišel v březnu o práci nebo o zakázky, v dubnu zaplatil nájemné z rezerv a v květnu se rozhodl požádat o tuto dávku státní sociální podpory, bude si muset dobu čekání na příspěvek na bydlení proložit mimořádnou okamžitou pomocí, aby nemusel za květen a červen dlužit na nájemném a dalších službách spojených s bydlením. O ní už jsme ale psali výše, že funguje spíš tak napůl a rozhodně ne okamžitě.

Tohle neveselé vyprávění o příspěvku na bydlení by bylo možné vyvážit zprávou o možnosti neplatit nájemné díky nově účinnému zákonu Ministerstva pro místní rozvoj. Smutným faktem ovšem je, že právě příspěvek na bydlení, jakožto dávka určená výhradně pro stabilní situace, zafunguje v souvislosti se státem schváleným pardonem v platbách nájemného po dobu od března do července a podmínkou jeho splacení do prosince, paradoxně proti nájemcům. Tedy pokud se do června nezmění podmínky pro nárok na jeho získání v zákoně o státní sociální podpoře. 

V červenci totiž a) předkrizoví příjemci příspěvku na bydlení opět nic dokládat nebudou — podle situace na úřadech práce — a budou příspěvek na bydlení pobírat dál až do září, nebo b) všichni žadatelé budou muset doložit své vynaložené výdaje na bydlení za období od dubna do června. Kdo nevynaložil nic, nic nedostane.

Máme tu sice ještě doplatek na bydlení, kterým by šlo nedostatky příspěvku na bydlení vykrýt. Jenomže ten je jednak ve zhruba stovce obcí kvůli bezdoplatkovým zónám nefunkční, takže se případní zájemci musí nejprve ujistit, že nebydlí na špatné adrese, ale hlavně je doplatek na bydlení určen výhradně pro chudé, konkrétně pro domácnosti s příjmem do 1,3násobku životního minima. 

Což nás vede zpátky ke kritice povahy systému nepojistných sociálních dávek jako dávek buď dosti nepružných, nebo dostupných až pro lidi skutečně na dně. Budiž nám všem koronavirová epidemie poučením, že na dno se lze dostat rychle, ale skutečný kumšt sociální politiky spočívá v nastavení systému tak, aby tomu co nejdéle účinně bránil. 

Sociální trampolína, o níž na podzim začala hovořit ministryně Maláčová, není klišé ani její původní nápad, ale podmínka přežití krize tak, jak ji před devatenácti lety nastavilo Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu: „Vzhledem k tomu, že hospodářský a sociální rozvoj lze nastartovat a udržet pouze souběžně, je nutná sociální trampolína, která co nejširší počet potřebných lidí vymrští bezprostředně zpět do hlavního produktivního proudu společnosti.“ 

            Diskuse