Český dávkový systém má svůj paradox: zásluhové pojistné sociální dávky si významná část plátců pojistného podle zákona nezaslouží. Na podporu v nezaměstnanosti musí zaměstnanci přispívat dvakrát déle a vydělávat dvakrát víc, než jak dlouho a v jaké výši ji pak budou pobírat. 

Dávky na bydlení zase předpokládají buď dlouhodobě stabilní prostředí, nebo naopak rychlý pád do chudoby. Všechny ostatní případy má vyřešit mimořádná okamžitá pomoc, která tak ve skutečnosti není ani mimořádná, ani okamžitá. 

Léta opomíjené nedostatky sociálního systému nyní vystupují na povrch: dávky by teoreticky měly lidem pomoci překlenout náhlé těžkosti, ale to se, jak vidíme, tak docela neděje.

Na úvod se sluší ocenit, že Ministerstvo práce a sociálních věcí dnes dělá ke zpružnění celého systému hodně. Některé mimořádné dávky začaly vyplácet i finanční a živnostenské úřady, které tak ulevují přetíženým úřadům práce. Zjednodušuje se také podání žádostí: upustilo se od povinnosti doložit příjmy a výdaje pro účely příspěvku na bydlení a přídavku na dítě.

Vskutku přelomová je ale možnost online komunikace: žádosti o získání kompenzačního bonusu pro osoby samostatně výdělečně činné, stejně jako žádosti o většinu sociálních dávek lze posílat e-mailem i bez elektronického podpisu. Doufejme, že tato novinka přetrvá a přispěje tak k urychlení digitalizace kontaktu se státní správou. Ta počítá s propojenými informačními systémy a využitím pouhé občanky. 

Státu, co mu náleží, občanům ale jen trochu a ne všem

Můžeme sice ocenit snahu zestručnit nově vznikající formuláře, otázka ale zůstává, proč jich bylo vůbec zapotřebí. Proč nebyl stávající dávkový systém na podobnou situaci připraven? A proč tak musely ze dne na den vznikat nové mimořádné zákony, které dávky upravily? 

Odpověď zní: protože systém sociálních dávek, včetně těch, na které lidé odvádějí část své výplaty, nepočítá s odpovídajícím „pojistným plněním“ ze strany státu. Stát totiž zhusta vybírá víc, než je pak ochoten platit.

Zákon o nemocenském pojištění například počítá s tím, že standardně bude o dítě v karanténě — nebo o dítě nemocné — pečováno maximálně devět dní a že takovou péči vyžaduje jen dítě do deseti let. 

Z nejasného důvodu se přitom přilepšuje dětem osamělých rodičů, které mohou marodit až do šestnácti let, a jejich rodiče mají na ošetřovné nárok až šestnáct dní. Při pečlivém lajnování strategií obou typů rodičů se ovšem jaksi zapomnělo na to, že dítě může marodit nebo mít z důvodu karantény zavřenou školu i déle. 

O tomto nedostatku se ví dlouho, ale MPSV probral z letargie až koronavirus, a to navíc jen dočasně. Pravidla pro pobírání ošetřovného po celou dobu omezení škol platí podle zvláštního zákona jen pro rok 2020 a věk dětí, o které je možné pečovat, byl na tu dobu šalamounsky zprůměrován na třináct let. Samoživitelé dětí třinácti až šestnáctiletých tak mají smůlu. 

Ani dočasný zákon přijatý ve stavu nouze ovšem neodstranil základní nespravedlnost: někteří pracující — OSVČ a zaměstnanci činní na základě dohod o provedení práce nebo o pracovní činnosti (DPP/DPČ) — mají sice za určitých podmínek také povinnost přispívat do systému nemocenského pojištění, ale z práva na čerpání ošetřovného jsou vyloučeni. Zatímco OSVČ získaly prakticky souběžně nárok alespoň na náhradní podporu od živnostenských úřadů, která ošetřovné kopíruje, k rodičům pracujícím na DPP/DPČ se vláda postavila zády.