↗

Právně neexistující asistenční psi se dostali do dvou zákonů, mohou do nemocnic, ordinací i jídelen, ale do obchodu s obuví nikoli. Foto Helppes

Asistenční a vodící psi jsou nepostradatelnou součástí života lidí s postižením stejně jako například slepecká hůl či invalidní vozík. Psi se speciálním výcvikem pomáhají lidem s nejrůznějšími typy postižení zkvalitnit život, zmírnit následky jejich handicapu; jsou nedílnou součástí uplatňování jejich práv na soběstačný a samostatný život.

K dlouhodobým závažným nedostatkům legislativy v České republice ovšem patří absence vhodných právních norem zaměřených na definici a postavení asistenčních a vodících psů. Stejně tak chybí jasně daná přístupová práva jejich držitelů.

Vodící psi jsou, dle zákona, kompenzační pomůckou. Ač toto slovní označení, ve spojitosti se psem, zní poněkud zvláštně, je to alespoň nějaká právní definice upravující jejich postavení. Pro psy asistenční ale žádná obdobná právní úprava neexistuje.

V důsledku toho čelíme dosti absurdní situaci, kdy na jedné straně mají asistenční a vodící psi příslušnými zákony zaručen vstup do všech zdravotnických a stravovacích zařízení, tedy míst s nejpřísnějšími hygienickými normami, ale na straně druhé zástupci státu tvrdí, že nelze přístupová práva držitelů psích pomocníků rozšířit na žádné další veřejné prostory — například do veřejné dopravy, kulturních zařízení, škol a podobně. Právě se zdůvodněním, že pro to schází opora v zákoně.

Tudíž vlastně právně neexistující asistenční psi se dostali do dvou zákonů, mohou do nemocnic, ordinací i jídelen, ale do obchodu s obuví nikoli. Dle doporučení Veřejného ochránce práv, když už by nestačila prostá logika, by se i v ostatních prostorách mělo postupovat v souladu s antidiskriminačním zákonem.

Ten si ale většina prodavačů či manažerů obchodů, pracovníků ochranky, dopravců, ředitelů škol, vedoucích pracovníků firem, úřadů, hotelů a podobně s asistenčními psy nespojí. Proto v praxi vymáhání postupu dle uvedeného zákona selhává.

O nápravu neutěšeného stavu usiluje obecně prospěšná organizace Helppes — Centrum výcviku psů pro postižené již déle než patnáct let, z toho deset let za vydatné podpory Veřejného ochránce práv. Po jednání zástupců organizace Helppes na sněmovním zdravotním výboru na podzim 2019, kdy bylo jasné, že změna by nemusela nastat ani za mnoho dalších let, vznikla petice, která konečně začala věci sunout správným směrem.

O petici se dozvěděl poslanec Radek Holomčík a po osobním jednání se zástupci organizace Helppes oslovil další poslance (mimo jiné Alenu Gajdůškovou, Martina Kolovratníka, Pavlu Golasowskou, Vlastimila Válka, Věru Kovářovou) a iniciovali společný návrh zákona ve prospěch držitelů asistenčních psů. Jeví se to jako jediná cesta, jak lidem s postižením v praxi zaručit skutečnou spolehlivou oporu práva.

Kvůli absenci konkrétní zákonné normy bývají lidé s postižením diskriminováni mnohdy velmi tvrdě. S největšími problémy se setkávají zejména držitelé asistenčních psů, na nichž není jejich handicap viditelný na první pohled. Setkávají se s nedůstojným a někdy až agresivním chováním.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že má-li někdo vedle sebe psa s viditelným označením „asistenční“, je to vždy odůvodněné. Mnozí lidé rovněž nechápou, že pokud je hrubému jednání vystavena osoba s postižením, může to pro ni mít velmi závažné až fatální následky.

Autistické dítě či osoba s posttraumatickým syndromem může dostat záchvat paniky a strachu, v němž se může dát na zmatený útěk a ublížit si. U kardiaků či epileptiků dokáže velmi snadno takováto situace spustit ataku záchvatu, u diabetiků může nastat prudké zvýšení nebo snížení hladiny cukru v krvi… ve všech případech se jedná o stavy, které mohou člověka ohrozit nejen na zdraví, ale i na životě.

Častým následkem v obdobných případech je zbytečné, ale nutné, zvýšení medikace z důvodu zhoršení zdravotního či psychického stavu. Osoby s poruchou autistického spektra či trpící posttraumatickým syndromem mohou ztratit často velmi dlouho a těžce nabývanou schopnost a odvahu vydat se mezi větší množství lidí.

Mnoho dopravců není rovněž bohužel schopno pochopit, proč asistenční psi mají výjimku z povinnosti nosit náhubky v dopravních prostředcích. Představte si člověka, epileptika, kardiaka, diabetika, který zkolabuje, či dítě, které trpí poruchou autistického spektra, anebo člověka s posttraumatickým syndromem, v kritické situaci. Právě v nich jim umí psí asistent pomáhat. Je vycvičen, jak pomáhat při probírání z bezvědomí, jak napomoci přerušení stavu úzkosti nebo stereotypního chování (např. bušení hlavou o zem, škrabání rukou apod.). Provádí to olizováním, vsouváním či tlakem hlavy, naskakováním. Nemůže mít náhubek.

Uvedené situace v praxi vznikají, a to často právě tam, kde velké množství lidí a uzavřené prostory mohou působit na mnoho lidí s uvedenými handicapy výrazně stresově. Pokud by pes měl v takových momentech náhubek, svému člověku by mohl spíše ublížit než pomoci.

Když vozíčkáři něco upadne, většinou si to sám nezvedne, kvadruplegik psu náhubek ani není schopen nasadit. Neslyšící či nevidomý mnohdy neví, že mu něco vypadlo třeba z kapsy. Speciálně vycvičený pes mu ale spadlý předmět dokáže podat dřív, než mu ho někdo stihne odcizit. Má-li náhubek nemůže podat nic.

Na druhou stranu je ale nutné říci, že při prosazování práv držitelů psích pomocníků je také velmi důležité pamatovat na důkladnou regulaci, a to zejména proto, že celý svět se stále více potýká s problémem tzv. falešných asistenčních a vodících psů. Problém, který poškozuje jak lidi s postižením a jejich psí pomocníky, tak i dárce asistenčních psů a kvalitní výcvikové subjekty, se týká i České republiky.

Asistenční a vodící psi vycvičení výcvikovými subjekty s mezinárodní akreditací udělenou organizacemi Assistance Dogs International či International Guide Dog Federation absolvují důkladný, specializovaný a dlouhodobý výcvik dle přísných standardů, aby se naučili, jak speciální dovednosti vykonávat. Mezi uvedené standardy patří ovšem i to, že výcvik mohou absolvovat pouze psi, kteří jsou zdraví, mají pevné nervy a nevykazují žádné projevy bázlivosti, prchlivosti či agrese. Výcvik také učí psy chování odpovídajícímu jejich roli — k tomu patří neštěkání, neobtěžování lidí, nehonění zvěře i schopnost plné koncentrace na svého majitele, aniž by se nechali vyrušovat okolím.

Falešní asistenční a vodící psi velmi často nejsou vycvičeni nejen k deklarovaným specifickým úkonům, ale někdy nevykazují ani základní ovladatelnost a sociální chování. Netrénovaní psi se mohou projevovat na veřejnosti nepřijatelně, včetně štěkání, skákání na lidi, a dokonce mohou být i agresivní. Tím druhotně vystavují řádně vycvičené psí pomocníky a jejich držitele velkému nebezpečí, protože veřejnost nemá jak jedny od druhých rozpoznat.

Proto je velmi důležité, že v návrhu nového zákona o některých právech osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem, se pamatuje také na stanovení záruk, aby pes označený jako asistenční nebo vodící, byl skutečně vycvičen v souladu s mezinárodními standardy. Návrh zákona pamatuje i na nezaměnitelné služební průkazy těchto psů, které budou veřejnou listinou a díky kterým bude možné ověřit, že se skutečně jedná o řádně vycvičeného čtyřnohého pomocníka.

Galerie (8)