Asistenční a vodící psi jsou nepostradatelnou součástí života lidí s postižením stejně jako například slepecká hůl či invalidní vozík. Psi se speciálním výcvikem pomáhají lidem s nejrůznějšími typy postižení zkvalitnit život, zmírnit následky jejich handicapu; jsou nedílnou součástí uplatňování jejich práv na soběstačný a samostatný život.

K dlouhodobým závažným nedostatkům legislativy v České republice ovšem patří absence vhodných právních norem zaměřených na definici a postavení asistenčních a vodících psů. Stejně tak chybí jasně daná přístupová práva jejich držitelů.

Vodící psi jsou, dle zákona, kompenzační pomůckou. Ač toto slovní označení, ve spojitosti se psem, zní poněkud zvláštně, je to alespoň nějaká právní definice upravující jejich postavení. Pro psy asistenční ale žádná obdobná právní úprava neexistuje.

V důsledku toho čelíme dosti absurdní situaci, kdy na jedné straně mají asistenční a vodící psi příslušnými zákony zaručen vstup do všech zdravotnických a stravovacích zařízení, tedy míst s nejpřísnějšími hygienickými normami, ale na straně druhé zástupci státu tvrdí, že nelze přístupová práva držitelů psích pomocníků rozšířit na žádné další veřejné prostory — například do veřejné dopravy, kulturních zařízení, škol a podobně. Právě se zdůvodněním, že pro to schází opora v zákoně.

Tudíž vlastně právně neexistující asistenční psi se dostali do dvou zákonů, mohou do nemocnic, ordinací i jídelen, ale do obchodu s obuví nikoli. Dle doporučení Veřejného ochránce práv, když už by nestačila prostá logika, by se i v ostatních prostorách mělo postupovat v souladu s antidiskriminačním zákonem.