Počet lidí, kteří pracují mimo pracoviště zaměstnavatele, každým rokem stoupá. Home office ovšem není v české legislativě dostatečně jasně upravena a podle odborníku připomíná jakousi „černou skříňku“. Vláda, respektive ministerstvo práce a sociálních věcí ovšem změnu příslušné legislativy v tomto volebním období předložit nehodlá.

Svět práce se pod vlivem postupující digitalizace proměňuje. Probíhající krize způsobená koronavirem SARS-CoV-2 tento proces ještě urychlila. Nejeden zaměstnavatel, včetně těch v České republice, v minulých týdnech nařídili svým zaměstnancům práci z domova. A experti odhadují, že home office se pro spoustu lidí stane novou normalitou.

Pracovníci Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí ovšem upozorňují, že práce z domova, respektive mobilní práce je ve zdějším právním řádu nedostatečně ukotveným instrumentem, což jeho využití v praxi značně komplikuje a vzbuzuje řadu otázek, na něž platný zákoník práce nedává žádné nebo nejasné odpovědi.

„Úprava práce mimo pracoviště je značně úsporná, takže zapomíná na spoustu důležitých aspektů. Nesměřuje totiž primárně k home office, ale spíše k režimu úkolových prací,“ potvrdila Deníku Referendum právnička Českomoravské konfederace odborových svazů Šárka Homfray s tím, že neřešena zůstává například otázka bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Práce z domova jako ‚černá skříňka‘

Zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci předpokládá, že pracoviště zaměstnavatele i jiné dohodnuté místo výkonu práce jsou si z pohledu dodržování podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci rovny. Jeho naplňování je ovšem podle výzkumníků Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí při práci z domova značně komplikované.

To ostatně potvrzuje i ředitel Znaleckého ústavu bezpečnosti a ochrany zdraví Petr Skřehot. „Zaměstnavatel má na jedné staně povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, na stranu druhou ale není u zaměstnanců pracujících doma schopen tomuto závazku efektivně dostát,“ napsal v časopise Práce a mzda.

„V případě home office, kdy je pracoviště zaměstnance současně chráněno právem nedotknutelnosti obydlí v souladu s Listinou základních práv a svobod, má zaměstnavatel jen omezené možnosti, jak zkontrolovat stav pracoviště a jeho vybavení, tak dohlížet na plnění zadaných pracovních úkolu,“ doplnil.

Podle Skřehota je přitom nebezpečné jednání, respektive podcenění známých rizik spolu se selháním lidského faktoru příčinou pětadevadesáti procent pracovních úrazů. „Práce z domova proto připomíná jakousi ‚černou skříňku‘, kdy zaměstnavateli nezbývá, než věřit, že zaměstnanec doma pracuje bezpečně,“ uzavřel.

Státní úřad inspekce práce nicméně uvádí, že nemá žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že při práci mimo pracoviště jsou porušovány pracovněprávní předpisy. „V této oblasti podněty ke kontrolám ze strany zaměstnanců nedostáváme. Ti vnímají home office spíše jako benefit a stížnosti na jednání zaměstnavatelů nevznášejí,“ napsal Deníku Referendum tiskový mluvčí úřadu Richard Kolibač.

„Z těchto důvodů a také s ohledem na skutečnost, že práce z domova není příliš rozšířená se orgány inspekce práce na její kontrolu doposud cíleně nezaměřovaly,“ doplnil s tím, že ovšem nevylučuje, že se tématem úřad bude v příštích letech zabývat, zvláště pokud bude mít signály, že při home office zaměstnavatelé krátí práva svých zaměstnanců.

Náhrady nákladů za práci z domova

Podmínky výkonu práce na home office tak mohou být upraveny leda dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, která vedle problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci může dále upřesnit, jak bude zajištěno zadávání a odevzdávání úkolů, včetně množství práce, nebo dostupnost zaměstnance na telefonu.

Pokud zaměstnavatel zaměstnanci neposkytne nezbytné vybavení pro práci, ač zákon říká, že závislá práce je je vykonávaná na jeho náklady — jedná se například o počítač, telefon nebo internetové připojení — a ten bude muset používat vlastní, měla by dohoda dále obsahovat i ujednání, jaké náhrady za jejich opotřebení a užívání zaměstnanci náleží.

Podle rozsáhlého výzkumu společnosti Buffer z roku 2019, kterého se zúčastnilo téměř dva a půl tisíce lidí využívajících home office z celého světa, většinově však ze Spojených států amerických, není proplácení nákladů spojených s prací mimo pracoviště zaměstavatele zdaleka obvyklé, spíše naopak.

Pětasedmdesát procent respondentů uvedlo, že firmy, pro něž pracují jim nehradí internetové připojení. A dalším jednasedmdesáti procentům z nich zaměstnavatelé odmítají proplácet členství v coworkingových prostorech, pokud se rozhodnou, že svou práci budou vykonávat sice vzdáleně, ovšem mimo vlastní domovy.

Novelu zákoníku práce ministerstvo nechystá

Ze zmíněného výzkumu rovněž vyplývá, že s prací mimo pracoviště jsou vedle výhod — jako je například časová flexibilita, možnost výběru místa pro práci nebo možnost slaďování rodinného a pracovního života — spojena jistá rizika a obtíže. Například stírání rozdílu mezi prací a volným časem, nedostatek kontaktu s ostatními zaměstnanci a samota.

Na tyto problémy ostatně upozorňují jak české, tak zahraniční studie i mnozí odborníci dlouhé roky. A uvádějí, že státy by měly upravit právní předpisy tak, aby postupující digitalizace a čím dál tím větší rozšířenost netradičních forem práce, jako je právě home office, neohrožovaly fyzické a psychické zdraví zaměstnanců.

Vládní ČSSD sice před sněmovními volbami slibovala, že se bude těmito otázkami zabývat, programového prohlášení kabinetu Andreje Babiše (ANO) je však vůbec neřeší. Ministryněpráce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) zatím připravila pouze šetření, které má oblast práce z domova zmapovat, její legislativní úpravu ale v tomto volebním nepředloží.

„Předpokládáme, že otázka homeworkingu bude znovuotevřena v souvislosti s transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob, která má být transponována do sprna roku 2022,“ napsal Deníku Referendum tiskový odbor rezortu.

Posledním pokusem, jak upravit práci mimo pracoviště, tak zůstává novela zákoníku práce předložená tehdejší ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou Tominovou (ČSSD), která chtěla tuto problematiku komplexně upravit. Její projednávání však narazilo na odpor jak velké části poslanců, tak zaměstnavatelů, a proto nebyla schválena.

Marksová tehdy navrhovala zaměstnavatelům stanovit povinnost hradit zaměstnanci náklady spojené s prací z domova, aniž by tato náhrada byla součástí mzdy nebo platu, proplácet přesčasy nebo zajistit jejich setkávání na pracovišti s dalšími kolegy — budou-li chtít —, aby netrpěli pocitem vyloučení a izolace.

Práce z domova v mezinárodním srovnání

Práci z domova, respektive mimo pracoviště zaměstnavatele využívalo v minulém roce 4,6 procenta obyvatel České republiky, tedy zhruba o půl procentního bodu více než předloni, vyplývá to z nejnovějších údajů Eurostatu. Česká republika se tak nadále nacházela pod průměrem Evropské unie, který činil 5,4 procenta.

„Využití alternativních forem pracovních úvazků komplikuje struktura české ekonomiky, která je orientovaná na zpracovatelský průmysl. Představa, že by práci z domova využil pracující na výrobní lince, není reálná,“ vysvětil viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar v rozhovoru pro projekt Evropa v datech.

Ten dále podotkl, že rozšíření home office komplikuje i jistý konzervativismus českých zaměstnavatelů. „V případě některých stále platí, že koho nevidí za sklem kanceláře, toho mají tendenci považovat za nedostatečně pracujícího,“ shrnul s tím, že s ohledem na postupující digitalizaci a nedostatek pracovníků se situace výhledově změní.

Nejběžnější byla nějaká forma distanční práce v Nizozemsku, Finsku (shodně 14,1 procenta) a Lucembursku (11,6 procenta). Nejméně ji naopak využívali lidé v Bulharsku (0,5 procenta), Rumunsku (0,8 procenta) a Maďarsku (1,2 procenta). Pokud jde o sousední státy České republiky, byla práce mimo pracoviště nejčastější v Rakousku (9,9 procenta).

Průzkum dále uvádí, že z domova více pracovali ženy (5,7 procenta) než muži (5,2 procenta) a živnostníci (19,4 procenta) oproti zaměstnancům (3,2 procenta). Za pozornost stojí i to, že home office byl rozšířenější u lidí ve věkové skupině od padesáti do čtyřiašedesáti let (6,6 procenta) než u nejmladší část populace do čtyřiadvaceti let věku (2,1 procenta).