Píchačky a moderní systémy evidence pracovní doby existují dodnes v celé řadě podniků, souběžně s tím se však v posledních letech rozvinuly také flexibilní formy pracovní doby a kontroly jejího dodržování. Nejnázorněji tento trend lze sledovat na modelu pracovní doby založené na důvěře, kdy zaměstnavatel pracovní dobu již vůbec neeviduje, ale „důvěřuje“ v to, že zaměstnanec smluvenou práci odvede a pracovní dobu si přitom naplánuje podle svého.

Máme tak stále častěji co dočinění s mizením ostré dělící čáry mezi pracovní dobou a volným časem, a to jak v časovém, tak prostorovém slova smyslu: Úkoly již často nutně nemusejí být vykonávány na určitém pracovišti, digitalizace a informační technologie umožňují práci kdykoli a kdekoli.

Stírání hranic mezi prací a volným časem — je to dobře či špatně?

Stírání hranic mezi prací a volnem může pro zaměstnance znamenat větší svobodu při nakládání se svým časem, což je základní předpoklad pro sladění práce s ostatními životními oblastmi (rodina, koníčky, dobrovolnické aktivity apod.).

Podmínkou přitom ovšem je, aby tato větší flexibilita skutečně byla utvářena podle potřeb a zájmů zaměstnanců a přinášela jim tak opravdovou suverenitu. V opačném případě totiž časová a prostorová flexibilizace práce vede k prodloužení pracovní doby, vymizení přestávek na odpočinek a celkově špatné work-life rovnováze.

V realitě bohužel negativní důsledky flexibilizace práce převažují. Přetížení zaměstnanců v důsledku přesčasů a profesní situace, které lze jen těžko sladit s potřebami v ostatních životních oblastech, jsou čím dál tím častější a jsou zásadním faktorem pro zvyšující se výskyt psychických problémů.

Více práce a nepřetržitá zastižitelnost