„Sociální pojištění mohlo by pro dělníka býti to, co pro zemědělce znamená půda,“ řekl před devadesáti lety agrárnický poslanec Rudolf Malík. Národní rada zrovna projednávala vládní návrh zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Poslanec Malík argumentoval, že tak jako je půda pro zemědělce vazbou na stát, protože zemědělec půdu miluje a je k ní vázán. Tak by měl být ke státu vázán dělník skrze sociální pojištění.

Postihl tak dva důvody, které umožnily, aby před devadesáti lety, přesněji 30. října 1924 zákon č. 211 o pojištění zaměstnanců nabyl účinnosti.

Jedním motivem jistě byla snaha o omezení vystěhovalectví kvůli práci. Důležitější motiv ale zjevně byl sociálně stabilizovat společnost. Zákon byl schvalován v době, kdy od komunistického pokusu o převzetí moci neuplynuly ještě ani čtyři roky.

↗

Veřejné pojištění bylo úspěchem prvorepublikové sociální demokracie a jejích ministrů Gustava Habrmana a Lva Wintra. Repro Sbírka zákonů

Sociální demokratka Betty Karpíšková oproti konzervativními Malíkovi kladla v debatě v Národním shromáždění důraz na význam universální platnosti zákona. Uvedla třeba příklad dělnice, kterou po čtyřiceti letech osleplou vyhodil zaměstnavatel z práce bez koruny dalšího zajištění.

„Příznačné je,“ řekla Karpíšková,“ že tento zaměstnavatel se také hlásil ke komunismu a byl přítelem komunisty Sonnenscheina. (…) Je tudíž zcela oprávněný požadavek, aby zaměstnavatel přispíval na zabezpečení stáří dělníků a dělnic, z jichž práce žije, bohatne a těží.“

Právě to pak bylo jedním z konkrétních cílů zákona. Aby každý zaměstnanec měl nárok na podporu v případě nemoci, na invalidní nebo starobní důchod. Příspěvky hradili půl na půl zaměstnanci i zaměstnavatelé. Na svých účtech je shromažďovaly samosprávné zaměstnanecké pojišťovny.

Aby mohl systém fungovat, musely firmy začít důsledně ukládat informace o vyplacených mzdách a zároveň hlásit pojišťovnám, kdy u nich zaměstnanec nastoupil a kdy v zaměstnání skončil.

Mimo pojištění tehdy ještě stáli státní zaměstnanci včetně železničářů. Těm stát zajišťoval ochranu jinak. Ale i lidé s více zaměstnavateli, jako byli služky nebo domácí učitelé.

Přes tyto rozdíly ale platí, že systém, který před devadesáti lety ustavila tehdejší politická reprezentace, funguje dodnes. Původní pojišťovny ovšem utrpěly za hospodářské krize. Za protektorátu musely shromážděný kapitál investovat do válečného průmyslu.

To už v úvahách londýnského exilu vedlo k rozhodnutí roztříštěný systém pojišťoven centralizovat. A přejít důsledně na jeho průběžné financování.

Předposlední říjnový den byl ovšem i tak letos dnem devadesátých narozenin veřejného pojištění v českých zemích. Jako takový je důvodem k oslavě přinejmenším pro všechny zaměstnance a důchodce. A to i pro ty, kteří výsledky jeho letité práce vidí jen v podobě pravidelně vypláceného důchodu a strženého pojištění na výplatní pásce.