Deník Blesk nedávno (dne 8. září) ukázal, v čem je smysl novinářské práce. Zatímco serióznější noviny tenistku Petru Kvitovou začátkem léta, kdy jsme kauzu vyvolali, převážně omlouvaly, Blesk nespěchal, ale zapracoval na souvislostech a zjistil informace, které celou záležitost, ale i chování našeho státu, významně posouvají.

Podle informací Blesku pobírá Petra Kvitová od státu pravidelný měsíční plat, stát ji zaměstnává ve funkci instruktor sportu. Výši platu Blesk nezjistil, ale jeho zdroje jej odhadují na třicet až čtyřicet tisíc korun měsíčně.

Mluvčí Ministerstva vnitra popsal její pracovní náplň tak, že je zjevné, že Petra Kvitová instruuje jen sama sebe. Ocitujme z Blesku mluvčího ministerstva Řepku: „Její náplní práce je například fyzická příprava, musí se udržovat v dobré fyzické a psychické kondici, aby mohla reprezentovat Českou republiku.“

Peníze si prý, jak se v článku dále uvádí, „pochopitelně v žádném případě nenechává,“ říká to Karel Tejkal z agentury Česká sportovní. A článek pokračuje další zajímavou informací od anonymního zdroje: „Tady skutečně nejde o peníze, ale o zázemí. Kurty, nejrůznější sportoviště, kuchaře, rehabilitace. Ale hlavně o lékařskou péči zdarma, která by jinak mohla být hodně drahým špásem i pro sportovce s miliony.“

Nastala tedy ideální příležitost kauzu Petry Kvitové shrnout a díky novým informacím ji také dále rozvinout. Bylo by snadné pouze se rozhořčit nad tím, že tenistka bere od státu plat. Celá věc je mnohem závažnější a ukazuje na další souvislosti, než jaké jsme dokázali popsat počátkem července v článku Šampiónka z Monaka.

Instruktorka sebe

Na našich dosavadních závěrech přitom není třeba nic měnit. Vyjděme tedy z informací zveřejněných v Blesku a považujme je za nesporné. To proto, že se proti nim nikdo neohradil, ani je nikdo nezpochybnil.

Petra Kvitová je státní zaměstnankyní. Pracuje na Ministerstvu vnitra s pracovním zařazením instruktor sportu. Nejprve si tedy položme otázky související přímo s jejím pracovním poměrem. Jak je v její pracovní smlouvě určeno místo výkonu práce?

Zřejmě se nebudeme mýlit, když budeme přepokládat, že místem výkonu práce je v její pracovní smlouvě Praha. Že by tam mohlo být Monako nebo celý svět, bych opravdu nepředpokládal. ¨

Je její pracovní náplň určena opravdu tak, že má na starosti jen vlastní kondici? Pak by se její zařazení mělo nazývat spíše instruktorka sebe.

Přijímá a plní Petra Kvitová pokyny svých nadřízených? Vykazuje pracovní docházku, která jistě nemusí spočívat v každodenní přítomnosti na pracovišti? Vykazuje pracovní neschopnost v době nemoci? Čerpá dovolenou? Nebo jsou tohle všechno jen nepodstatné formality a pracovní poměr je jen fiktivní?

Předpokládám, že v reakci na tyto otázky se rychle objeví řada světaznalců, kteří nám řeknou, že takhle se to dělá, že to je normální. Je jistě přijatelné, aby stát některé sportovce podporoval (sportovců takto zařazených v Centru sportu Ministerstva vnitra je celkem 137), v naprosté většině jsou to sportovci finančně nepreferovaných sportů, tenisu se věnuje pouze Kvitová), ale je třeba pro to najít způsob, který nebude vytvářet nerovnost mezi různými skupinami zaměstnanců a který nebude předstírat fiktivní realitu, spočívající v tom, že pracovní poměr není skutečným pracovním poměrem, nýbrž jen záminkou, která umožňuje sportovce, kteří to opravdu potřebují, finančně i materiálně podpořit v jejich sportovní přípravě.

Ale ať už je podpora sportu organizována jakkoliv, je nepřijatelné, aby se takové podpory dostávalo sportovcům, kteří ji očividně nepotřebují. Necítí se ostatně jiní tenisté diskriminováni tím, že je vnitro také nezaměstnává? Ostatně téma kritérií výběru k zařazení do Centra sportu by stála za veřejnou diskusi nejen kvůli tenistům.

Slušný, zřejmě nadprůměrný plat patrně opravdu není pro tenistku podstatný a pro nás zase nemusí být podstatné, jestli si jej ponechává, nebo „pochopitelně nenechává“, protože to není důležité. Skutečnost, že je zaměstnankyní Centra sportu Ministerstva vnitra, jí totiž umožňuje získávat mnohem zajímavější benefity nežli plat, a to sice především drahou, vysoce specializovanou, a tudíž obtížně dostupnou zdravotní péči.

Ta je u špičkového sportovce náročná odborně, v přístrojovém vybavení, ve specializaci úkonů a zákroků, v medikaci a v potřebě dlouhého časového trvání takové péče. Je také velmi exkluzivní, v poměru k náročnosti ji konzumuje jen nepatrný počet osob, o nichž bychom — až na případy sportovních úrazů a zranění — stěží mohli říci, že jsou pacienti.

Právě exkluzivita, čili investiční a provozní náročnost využívaná omezeným okruhem osob, ji prodražuje nejvíce. Jde především o medicínu preventivní, podpůrnou, udržovací a rehabilitační, tedy vcelku o medicínu, umožňující lidskému tělu uskutečňovat výjimečné tělesné výkony po delší časové období. Jde o velmi vysoký nadstandard.

Chápeme, proč Petra Kvitová takovou výjimečnou lékařskou péči potřebuje. Je to přece součást jejího, řekněme, podnikatelského záměru, neboli součástí její sportovní přípravy a podpory, která jí umožňuje vydělávat sportovní činností peníze. Ale neexistuje žádný důvod, aby poskytovatelem takové podpory byl systém veřejné zdravotní péče, a to ani v případě, že by ji nikdy o přesunu daňové příslušnosti do Monaka ani nenapadlo uvažovat.

Jde přece o tenistku, která dosahuje vysokých finančních příjmů, na rozdíl od kanoistů, judistů nebo badmintonistů, také zařazených v rámci Centra sportu, jejichž sport žádný podnikatelský plán, na rozdíl od úspěšných tenistů, ani obsahovat nemůže. Jenže logika zdomácnělé a ještě stále trpěné verze kapitalismu je pro některé až příliš lákavá: příjmy patří jen a jen tomu, kdo si je vydělal, daně se považují za okrádání úspěšných a státu do toho nic není, jak jsme slýchali v reakci na první článek na toto téma.

Stát má být slabý, protože jen slabý stát se snadno nechá ždímat, kdykoliv se těm okrádaným úspěšným zamane. A náš případ je právě tohoto druhu. Výnosy budou moje, zatímco náklady přesunu na stát a o to víc mi zbyde.

Dobře si — je krátce před volbami — povšimněme, kdo bude v reakci na článek tento systém hájit nebo jej omlouvat jako údajnou daňovou optimalizaci, kterou samozřejmě postup Petry Kvitové není. Optimalizací by bylo využití daňových pravidel, nikoliv útěk z moci těchto pravidel kamsi pryč.

Daňový ráj ve verzi turbo

U Petry Kvitové tedy vůbec nejde o peníze. Jde o mnohem větší peníze, a ty už stojí za ledasjakou vychytralou kombinaci. Ať už jí to případně radí kdokoliv. To ji nijak neomlouvá a jak je vidět, ani jí to nepomáhá.

Výsledkem je jakýsi daňový ráj ve verzi turbo. Daňově zmizím, aby mě stát neobral o mé zasloužené peníze, ale nestydím se pobrat všechno, co stát dává. Ani se nedivím Monaku, že takový zdravotní servis pro své rezidenty nenabízí. Bylo by to příliš drahé.

Náš stát ji dává dokonce i s bonusem pravidelného zaměstnaneckého platu. Ale znovu zdůrazňuji — sama podpora sportu a sportovců je v pořádku a jistě nějaké peníze musí stát. Naprostá většina sportovců zařazených v programu Centra sportu získá ve své sportovní kariéře čest a slávu, peníze však nikoliv, a jejich podpora — doufejme, že nadále v rámci jiného modelu — je legitimní.

Vraťme se ale také k již populárnímu pojmu daňový rezident. Samo o sobě je předstírané přestěhování do Monaka, za současného zachování všech podstatných osobních vazeb v České republice, ve všech svých důsledcích, na jejichž konci má být daňový únik, nejspíše trestným činem. Mezi podobnými daňovými uprchlíky je ale Petra Kvitová patrně naprostým unikátem. Být zaměstnankyní Ministerstva vnitra a současně tvrdit, že trvale bydlí v Monaku, je opravdu mimořádný výkon.

Novinářům to sdělit s tím, že důvodem jsou nižší daně (ve skutečnosti žádné daně) a v médiích a na sociálních sítích za domov označovat Fulnek nebo Prostějov. A k tomu nebývalé štěstí nejen ve hře, ale i v tom, že finanční úřad žádosti o změnu daňové příslušnosti přivolí, i když musela vypadat spíše jako aprílový žert. Takový příběh by spisovatel nevymyslel!

Za svoji zaměstnankyni odvádí Ministerstvo vnitra každý měsíc daň z příjmu. Finanční úřad (ať už ve Fulneku nebo v Prostějově) tudíž o tom, že ji váže pracovní poměr k Ministerstvu vnitra, dobře ví a věděl to i v době, kdy mu Kvitová sdělovala svůj záměr změnit daňový domicil. Jak se tedy vůbec mohlo stát, že změně daňové rezidentury přivolil?

Uměl by finanční úřad úvahy, kterými byl při posuzování jejího podání veden, dodatečně vysvětlit? Smyslem existence finančních úřadů je zajistit výběr daní. Petra Kvitová je v obvodu svého finančního úřadu jistě jedním z nejvýznamnějších individuálních daňových poplatníků (osob samostatně výdělečně činných), takže jistě nemohlo jít o nějaké přehlédnutí.

A ověřoval dodatečně a průběžně finanční úřad, jestli přesun daňového domicilu Petry Kvitové nebyl pouze účelový? Veřejné informační zdroje k tomu docela stačí a informace z nich samozřejmě mohou být použity v daňovém řízení, protože znamenají domněnku, kterou poplatník bude mít v rámci řízení příležitost vyvrátit.

Finanční úřad ale samozřejmě má i jiné zdroje informací. Zaměstnanecký příjem od Ministerstva vnitra vytváří v případě Kvitové opravdu absurdní situaci. Ona totiž — ať už se nám to líbí nebo nelíbí — je v důsledku tohoto pracovně právního vztahu nadále plně daňovým poplatníkem českým, ač si to nemyslí ani ona sama, a zřejmě ani její zákonný finanční úřad.

Je českým poplatníkem včetně daňového domicilu. To proto, že k zaměstnaneckému poměru se váží jisté předpoklady (ve smlouvě je uvedeno místo výkonu práce, očekává se přítomnost na pracovišti, třebaže nikoliv každodenní, z platu se platí daně a pojištění) a soustředění životních zájmů je v takovém případě zcela zřejmé.

Rozhodně se řádný pracovní poměr nemůže vejít do výjimky uvedené v zákoně o daních z příjmů (poplatníci, kteří se na území České republiky zdržují pouze za účelem studia nebo léčení, jsou daňovými nerezidenty), kromě jiných aspektů, které jednoznačně ukazují na to, kde je Kvitová povinna danit.

Zaměstnanecký poměr je vždy dobrovolný, nejde-li o nucené práce, v českém právu nepřípustné. Je tedy výrazem poplatníkovy vůle, která je v přímém střetu se souběžně projevenou jinou vůlí téže daňové poplatnice, podle níž již nemá v České republice ani domov, ani žádné podstatné životní zájmy.

Monacký daňový domicil je proto podle mého názoru od počátku nulitní, čili neplatný a Kvitová je bezpochyby povinna danit všechny své příslušné příjmy v České republice. Tedy s výjimkou těch příjmů, které byly zdaněny jinde a na něž se vztahuje platnost některé dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Pro přesnost řekněme, že mohou existovat situace souběžného zdanění v zemi nového i původního daňového domicilu, třeba proto, že v zemi původního domicilu dobíhají staré smluvní závazky, zatímco se poplatník již plně věnuje správě závazků nových v místě nového daňového domicilu. To ale není případ, jemuž se nyní věnujeme.

Pro některé lidi zákony neplatí?

Důkladný popis souvislostí vyžaduje zmínit ještě klíčový paradox. Kvitová řešila obtížné dilema: vzhledem ke svým zájmům sice na jedné straně chtěla opustit český daňový systém, současně však setrvat v systému českého veřejného zdravotního pojištění. To je dost neobvyklé, neotřele originální, ale značně protichůdné.

Její případnou argumentaci ve prospěch jedné z těchto možností nutně oslabuje její možné obhajování druhé z těchto možností a naopak. Nechtěl bych být na jejím místě a věc muset vysvětlovat. Jediným argumentem snad může být to, že pro některé lidi zákony neplatí a že jsme si na to snad už zvykli, takže je podezřelé, že to někomu vůbec vadí.

Její plat od ministerstva, jak jsme vysvětlili, nedává smysl v objemu peněz, které Petře Kvitové přináší, takže musíme souhlasit s tvrzením, že o peníze v tomto případě opravdu nejde. Tento plat dává úplně jiný smysl, a to hned dvakrát: Jednak Centrum sportu disponuje přístupem k exkluzivním možnostem sportovního lékařství, což se nejsnáze dá zajistit právě zaměstnáním u něj. Jednak se tento plat stal jakýmsi nosičem jejího platného zdravotního pojištění.

Nebýt platu od ministerstva, dostala by se do obtížné situace — nebyl by k dispozici vyčíslený příjem, z něhož by bylo možné stanovit platby do systému veřejné zdravotní péče podle Zákona o veřejném zdravotním pojištění, protože po změně daňového domicilu už v České republice ze svých příjmů jako osoba samostatně výdělečně činná nedaní.

Pak by se dost obtížně dostávala k tomu, co anonymní zdroj deníku Blesk vyzradil v domnění, že tenistku hájí, tedy že jí jde „hlavně o lékařskou péči zdarma, která by jinak mohla být hodně drahým špásem i pro sportovce s miliony.“ Inu, jeden z objevných významů rčení, že peníze dělají peníze. A také dojemná ukázka toho, jak někteří majetní, pro jejichž zájmy je konkureční tržní prostředí plné výhodných výjimek a únikových možností živou vodou, bezelstně rádi zneužívají těch civilizačních výdobytků, jejichž cílem je omezit nerovnosti mezi občany a zpřístupnit lékařskou péči těm méně majetným. Čili lékařské péče zdarma.

Myslím si ostatně, že pro samotnou Petru Kvitovou by úvaha o nicotnosti změny domicilu mohla představovat elegantní řešení problému — vyrovnat všechny své daňové závazky a nadále danit v České republice, a rychle se tvářit, jako by nikdy žádná žádost o přesun daňového domicilu ani neexistovala.

Její pověsti by to jistě prospělo, ostatně život není jen tenisová kariéra. A také by zase mohla zkoušet stát se vzorem dětem a mládeži.

Proč Kvitová?

Také je k závěru třeba zodpovědět často kladenou otázku: Proč nám jde o Petru Kvitovou, proč se na ni tak soustřeďujeme? Pomiňme bizarní představu, vyslovenou z nejvyšších státních míst, že bychom Petře Kvitové záviděli.

To bychom si my, duše závistivé, vybrali jiný objekt závisti. Ono totiž Petře Kvitové není moc co závidět, jak jsme zde ukázali. Případu se věnujeme proto, že Kvitová sama dobrovolně na svůj případ upozornila vzápětí po svém letošním wimbledonském vítězství.

Ale to by nebyla celá pravda. Nejde nám totiž zdaleka jen o ni. Jde nám především o náš stát, ten společně sdílíme my všichni, kteří v něm žijeme, kteří jej považujeme za domov, kteří užíváme jeho veřejný prostor a kteří s ním spojujeme své vzpomínky i svoji budoucnost.

Sdílíme jej ostatně také s Kvitovou a s dalšími, kteří se k naší vlasti hlásí jen v případě, že je to momentálně opravdu výhodné. Častou námitku, že bychom se raději měli věnovat Rittigovi nebo firmám, které krátí daně, bereme za trapnou a nehodnou reakce, ale budeme vděčni za každého našeho kritika, který se takových případů ujme.

Proměna naší země bude vyžadovat postupnou změnu společenské atmosféry, v níž tolerance k takovým excesům nebude možná. Právě nedávné reakce většiny politických elit na první článek této série ukázaly, že jsme na samém počátku takového změny.

Ale různé další reakce, stejně jako některé jiné události posledních týdnů a měsíců, naznačily, že jistý pohyb už nastal. Že volání po plnohodnotném a sebevědomém právním státě, který se k občanům chová vlídně, nenechá nikoho potřebného bez ochrany, ale také ze sebe nenechá dělat Budulínka, stále sílí a neumlká. Jen je třeba, aby se k tomuto volání přidávaly i další hlasy. Ten náš jistojistě neutichne.