Ať jsme si kvit!

Petr Pospíchal

Petr Pospíchal, který svým článkem v Deníku Referendum rozpoutal debatu o daňových únicích Petry Kvitové, reaguje na dosavadní vývoj debaty. Deník Referendum se tématu daňových úniků privilegovaných hodlá nadále soustředěně věnovat.

Téma daní je ideálním testem stability a vyzrálosti demokratického politického systému. V posledních dnech jsme měli vzácnou možnost sledovat takový test v přímém přenosu. Po uveřejnění článku Šampiónka z Monaka se rychle ukázalo, v jak složitých poměrech žijeme a jak málo se mnozí sžili s přirozenými vlastnostmi a důsledky demokracie.

Jejím základem je rovnost občanů. V oblasti daní se projevuje tím, že daně platí všichni, kteří vydělávají a dosáhnou přitom výdělků nad určitou stanovenou mez. A že daně jsou něco jako malá smrt — nelze před nimi utéci, nelze se před nimi schovat a povinnost jejich placení představuje jednu z jistot, na kterou se lze spolehnout.

Petra Kvitová je ve Fulneku doma. Na stavbu cest, po nichž tam jezdí a které vznikají  z daní nás všech, ovšem nepřispívá. Foto Jakub Patočka, DR

Z veřejných zdrojů jsme vyrozuměli, že tenistka účelově změnila bydliště do místa, kde se bude jejímu daňovému přiznání žít lépe. Zároveň nás, čtenáře novin, webů, diváky televize a posluchače rozhlasu vzápětí po wimbledonském vítězství nejednou ujistila, že „středisko jejích životních zájmů“ (termín užívaný zákonem o dani z příjmu) je zde, v naší zemi.

Že se sem vrací domů, že zde má bydliště, přítele, okruh blízkých známých. Že si zde nejlépe odpočine a že se zde cítí dobře, doma mezi svými. Všechno řekla Petra Kvitová různým sdělovacím prostředkům sama, nebylo třeba na ni naléhat, klást jí investigativní otázky a uvádět ji krátce po velkém tenisovém vítězství do rozpaků.

Nápadný rozpor mezi jejími daňovými záměry a její životní realitou vyvolal pochybnosti, které jsme popsali, podložili argumenty a nastínili jeho důsledky právě pro oblast daní.

Očekávali jsme různé reakce z různých stran. Jistě jsme netušili, že jich bude tolik a že se z článku stane téma vzrušené celonárodní diskuse, do níž se zapojili i mnozí z těch, kteří by udělali nejlépe, kdyby vydrželi mlčet. Padaly urážky, potemnělé náznaky odvety, bludy záměrné i mimoděčné, argumenty věcné i údivné.

Vyslechl jsem si, že připravuji opětovné zřízení ostnatých drátů na hranicích (předseda Českého tenisového svazu Ivo Kaderka v Radiožurnálu dne 11. července), že jsem motivován především závistí (týž tamtéž a mnohokrát jinde od jiných), Rudé právo sedmdesátých let se zmiňovalo také mnohokrát.

Z takových reakcí je zřejmé, kdo se obává veřejné debaty o daňových únicích, a nás velmi těší, že to ti lidé na sebe sami řekli. Mezi tolika reakcemi ale chyběla především jedna, a to právě ta, která snad mohla přijít jako jedna z prvních.

Petra Kvitová se musí vyjádřit, Andrej Babiš vysvětlit střet zájmů

Ptáme se tedy Petry Kvitové, jaké motivy ji vedly ke změně daňového domicilu. A věříme, že se vyjádří sama, bez zprostředkování mluvčím či funkcionáři tenisového svazu, jejichž názor jsme již slyšeli a v nichž se výrazně tyčilo sdělení, že u tenistů jsou daňové přesuny do Monaka normální.

Vzhledem k tomu, že v této zemi bývalo v uplynulých letech normální ledacos, bylo by obezřetnější takovému argumentu se vyhnout. Třeba i proto, že my zase považujeme za normální platit daně tam, kde má člověk domov, nikoliv tam, kde se zalíbilo jeho daňovému přiznání.

Dočkali jsme se také četných reakcí z politického prostředí. Jsou zarmucující, protože výroky politiků se valnou většinou míjely s podstatou věci a nadbíhaly spíše aktérům daňových kouzel, než aby stály na straně státu, za který nesou jejich autoři zodpovědnost. Do této pasti se chytili prezident, ministr financí, jeho předchůdce a mnozí další.

Ani programově natolik vybavená politická strana, jakou je sociální demokracie, nenašla mezi svými představiteli jediného, který by jasně podpořil daňová očekávání státu a odsoudil by jakékoliv snahy placení daní v České republice unikat. Reakce politického prostředí na tuto kauzu však budou předmětem jiného pojednání, proto je nechejme být. S jedinou výjimkou:

Ptáme se ministra financí Babiše, zda necítí ve věci Petry Kvitové střet zájmů, protože tenistka je členkou tenisového klubu Agrofert Prostějov. Ptáme se jej také, proč svými výroky týkajícími se této kauzy nestál jednoznačně na straně státu a jeho daňových příjmů. A proč celou věc relativizoval a snažil se o její zamlžení.

Odpovědi na některé z námitek

A nyní k nejčastějším argumentům z dosavadní veřejné diskuse na naše téma:

Není pravda, že by stačilo pobývat více než 183 dní v roce mimo Českou republiku, aby bylo možné zdaňovat své příjmy v jiné zemi. Je třeba naopak v jiné zemi pobývat alespoň 183 dní v roce (počítáno z libovolně započatých 365 dní po sobě jdoucích, jestliže jejich začátek nebo konec spadá do rozhodného zdaňovacího období).

Ale to je pouze první testovací kritérium, a pokud nevyhovuje danému případu nebo jej nelze uplatnit, nastupují další kritéria. Určení daňového domicilu není pouze nějaký prostý počtářský úkon.

Dalším kritériem je středisko životních zájmů, což sice zní abstraktně, ale je to pojem v daňovém právu dávno zažitý. Typickým případem bude leckterý Slovák v Praze — nepobývá tam 183 a více dní v roce, protože cestuje za byznysem po světě nebo jede za maminkou na Slovensko, ale má v Praze přítelkyni, byt, stálé zaměstnání, pejska, účty v bance, Openkartu, předplatné do bazénu, přihlášené auto, bicykl v kočárkárně.

Má tudíž v České republice také silné emoční vazby. Zůstává však slovenským občanem. Přesun daňového domicilu ze Slovenska do České republiky v takovém případě nebude problém. Jde — jak jsme si ukázali — o vazby, z nichž značnou část má podle veřejných zdrojů Petra Kvitová v České republice.

Může se ale stát, že u některých poplatníků ani toto souhrnné kritérium nevyhovuje, pak je tu další kritérium: soustředěné ekonomické zájmy. Osoba se jen částečně zdržuje v místě M., protože z její aktivity právě v tomto místě (nikoliv na mnoha dalších místech) jí plyne převážná část příjmů (ne 50,1 %, ale podstatně více, třeba 90 %), byť část životních zájmů má jinde, kde by danění oněch příjmů nebylo účelné a narušovalo by princip, na němž je síť smluv o zamezení dvojího zdanění založena: že příjmy mají být daněny tam, kde vznikají výdělečnou aktivitou.

To je ostatně další vysmívaný jakobylevičácký, ale jinak podstatný státotvorný princip — že příjmy mají být daněny tam, kde vznikají, mimo jiné proto, že právě tam je při jejich tvorbě čerpána a opotřebovávána infrastruktura, jsou využívány takzvané lidské zdroje a negativně ovlivňovány externality.

Ještě ke Kvitové — příjmy z turnajových prémií se často daní v místě, kde se turnaj hraje. V zemi daňového domicilu se pak už nedaní v případě, že mezi oběma zeměmi platí smlouva o zamezení dvojího zdanění.

Jsou ale i výjimky. Prémie z turnaje v Monte Carlu se například v České republice danit musí, protože taková smlouva mezi oběma státy neexistuje. Ale příjmy, kvůli nimž se leckdy fixluje s domicilem, se týkají především reklamních smluv.

Četným argumentem v celé veřejné diskusi na naše téma bylo tvrzení, že Petra Kvitová už na daních zaplatila dost, někteří neodolali pokušení a dodali, že mnohem víc, než ti, kteří ji kritizují, zřejmě abychom se upřímně zastyděli, že jsme ještě tolik nezbohatli.

Inu, je třeba důrazně říci, že daně nejsou dobrovolným příspěvkem, nýbrž nezpochybnitelnou zákonnou povinností. Kdyby jeden měl právo říci, že už zaplatil dost, proč by takové právo nemohli mít i ostatní?

Pojem „dost“ je opravdu relativní. Pro dělníka v lisovně ono dost znamená třeba dvacet tisíc. Nejvtipnější reakci na článek ocituji: „Stálo by za zveřejnění, jak se to dělá a u koho se máme my všichni ostatní v Monaku přihlásit, aby z toho byla taková rovná příležitost pro všechny.“ A poslední může zhasnout, dodávám jen.

Často jsme také zaslechli pokleslý argument, že daně jsou trestáním za úspěch a okrádáním bohatých. Obejdu-li trapnost takové argumentace, můžu přidat alespoň pár slov: Sám jsem velkým příznivcem daňové progrese, tedy toho, aby lidé s vyššími příjmy platili větší podíl z příjmů, než lidé s nižšími příjmy.

Po několik let už máme v naší zemi takzvanou rovnou daň, což znamená, že každý poplatník platí ze svého příjmu stejný podíl. Cítí-li se někteří bohatší trestání a okrádáni rovnou daní, jejíž sazba je navíc velmi nízká, pak nám o sobě říkají více, než bychom chtěli vědět.

Vytoužené zdanění ve výši nula ukazuje, jak takoví lidé vnímají všechny ostatní: jako pouhý materiál. Nikdo nezbohatne na pustém ostrově. Každý k tomu potřebuje mnoho dalších lidí. Jejich práci, um, zkušenost a vzdělání. Jejich čas, jejich tělesné i duševní síly. A mnohdy i jejich zdraví.

A také jejich loajalitu, kterou lidé práce právem očekávají od svých zaměstnavatelů. Na tom všem se podílí prostřednictvím daní stát — financuje vzdělání, zdravotní péči, dopravní cesty a řadu jiných veřejných statků, bez nichž by podnikat nebylo možné.

Není pravda, ba — je veliká lež — že by po takto vydělaných penězích nikomu nic nebylo. Ale otázka takzvaného přerozdělování bude předmětem jiné úvahy, proto ji nyní opusťme.

Promyšlenější reakce nad tématem kladly otázku takto: je-li náš stát v mizerném stavu a po dlouhá léta špatně řízen, nebude snad lepší, když na špatné hospodaření nebudou — alespoň ti, kteří mohou daním uniknout — nadále přispívat, když je jisté, že jejich peníze nebudou dobře použity?

Odpovídám: Záleželo by na tom, jak daleko kdo dohlédneme. Soudí-li někdo, že český stát je v tak beznadějném stavu, patrně nevěří na žádnou možnost zlepšení. Mnozí ostatní — a já s nimi — si myslí, že je nutné nápravu věcí veřejných začít rehabilitací zodpovědného občanství. V naší souvislosti se projevuje právě placením daní.

Ještě se vyrovnejme s jedním argumentem: Že totiž tenistka zbohatla díky nezměrnému vlastnímu úsilí spojenému s obrovskou dřinou a s velkými výdaji rodičů na její sportovní rozvoj. Jistěže ano, ale jak dřina souvisí s placením daní? Dřina není argument, mnozí dřou srovnatelně, jen jim nikdo netleská. A často se tou dřinou ledva uživí, byť jejich přínos pro společnost může být — tenisté prominou — mnohem větší.

A jestli její rodiče náročně financovali její sportovní růst, tak si lze klást otázku, jestli na českém sportovním systému není něco špatně. Bohatý sport, jakým je tenis, nemá být sportem jen pro děti bohatých rodičů a měl by být financován z vlastních zdrojů, čili třeba z podílů na turnajových prémiích vrcholných hráčů.

Žádný velký hráč nevyrostl do mistrovské úrovně sám. Někdo jej trénoval, jiný mu byl tréninkovým spoluhráčem nebo turnajovým soupeřem. Tenisové kurty a jejich zázemí také nevznikají fotosyntézou. Mladé talenty má podporovat tenisový svaz a právě a pouze na tuto část jeho činnosti má přispívat stát, nikoliv na plot okolo klubu Agrofert Prostějov.

Jenže tenis se stal průmyslem svého druhu a podle toho se také chová: výdělečné aktivity zesoukroměly, zatímco stát přispívá, aniž by věděl přesně nač a proč. Dotace jdou lidem, kteří si je pro své kluby umějí zařídit a tenisový svaz je pod jejich vlivem. Proto také jeho představitelé hystericky reagují na jakýkoliv podnět, který by mohl ohrozit jejich navyklé způsoby a vlastní postavení.

Šampiónkou z Monaka jsme otevřeli veřejnou debatu, která bude pokračovat, jistě nejenom z naší strany. Jsme přesvědčeni, že české společnosti taková debata prospěje, dokonce tím spíše, že byla započata v souvislosti s velkým sportovním úspěchem.

O to pečlivěji bude vnímána, o to podstatnější budou její závěry. Úspěšní lidé, kteří se chtějí stát vzorem, musejí unést i o něco víc, než samotná vítězství či porážky na tenisovém dvorci. Jinak by se idolem mohla stát leda tak jejich ruka třímající tenisovou raketu. A to by bylo trochu málo.

    Diskuse
    July 18, 2014 v 15.21
    pokračování
    Těším se na vyjádření Petry Kvitové, ale také Andreje Babiše a Bohuslava Sobotky. Myslím, že dokud se tito tři nevyjádří k placení daní a tomu, zda je morální utíkat do daňových rájů a to nejen v případě Petry Kvitové, neměla by zde debata skončit.
    PM
    July 19, 2014 v 7.48
    Příznaků neznalosti demokratického smýšlení je nespočet.
    a nabízí se tak dojem, že funkčnost demokracie zaručí postihy občanů sebestředného charakterového založení třeba typu Václava Klause.
    Jenže pevná demokracie je postavena na společenské většině, která dobrovolně přebírá společenskou zodpovědnost. Taková situace se nalézá mezi skandinávci a mezi švýcarskými spříseženci.
    V těchto společnostech je emigrace jedinců typu Václava Klause, či tenisové šoustár doprovázena úlevným úsměvem .....bych se domníval.
    Jenže stav, kdy alespoň 51procent občanů jedná na základě morální smlouvy ze které vyplývá poznání, že hrabivost nutně podléhá sebekontrole každého jedince, je ve společnosti postavené na neoliberální etice beznadějný projekt.
    Možná, že nezbývá než trestat a moralizovat ....bych povzdechl.

    July 19, 2014 v 9.36
    Souhlasím s tím, že je tato debata více než podnětná.
    A také mnoho odkrývá. Hlavně se nám odkopala levice - socani i komanči. Kde měli stát v lajně, svorně proti daňovým únikům, což je neoliberální svinstvo, tak sice stáli v lajně, ale na druhé straně s Kalouskem, Švarcnberkem a pravicovými médii. Jediného odpůrce - Humla - zřejmě dohnali k trapné omluvě. Celý postoj levicových špiček byl obrazem jejich zoufalého stavu. Fuj! Bylo to něco neuvěřitelně trapného! Takoví zoufalci, kteří lezou uboze médiim do zadku, zoufalci, kteří veřejně podpoří jednu z nejhorších metod likvidace sociálního státu, takoví zoufalci tu mají být pro chudé a utiskované nadějí? V čem proboha?
    Pravice může vždy dělat jen to, co jí levice dovolí. U nás jí dovolí vše, tak proč by vůbec levici lidé měli volit?
    Ještě k té "rovné" dani. U nás je tato daň ve skutečnosti degresivní. A co se týče efektivity při nakládání s vybranými daněmi - proč Kvitová neodmítne platit daně ve VB? Jistě se tam s daněmi nenakládá stoprocentně účelně. Jenže tam holt nemá jinou možnost. Tak proč ji u nás má a třeba jako Francouzka by si o Monaku mohla nechat jen zdát?
    Ale to jen tak bokem. Hlavní téma mého příspěvku byla žaludek zvedající frustrace z našich levicových politiků. Proti nim mají kuchyňské hadry sakra charakter!
    July 20, 2014 v 21.44
    nejde o minulost, jde o budoucnost
    Vyjádření levicových politiků, ale také pana Kaderky a dalších, byla katastrofální, z hlediska daňové politiky státu hloupá a sebevražedná, pohopitelná jen jako výraz strachu z veřejnosti tváří v tvář úspěšné a populární tenistce. Ale nyní jde o to, jestli se probudí odpovědnější část naší občanské veřejnosti a bude žádat, aby u nás daně platili všichni a aby politici chválili ty, kdo daně platí a hanili ty, kde se tomu různými způsoby vyhýbají. V první řadě nejde o represi, ale o probuzení občanské odpovědnosti a solidarity. Slyšel jsem, že se na toto téma chystá petice. Uvidíme, kolik občanů bude požadovat, aby se u nás zlepšil jak výběr daní, tak postoj politiků v této záležitosti.
    July 21, 2014 v 12.45
    Pro mne osobně kauza přináší odmítnutí jednoho tvrzení.
    Totiž argumentu, že nízké daně (bez progrese) vždy přinášejí vyšší ochotu daně platit a s tím i vyšší daňový výnos.

    Stále u nás máme velmi nízkou a neprogresivní daň. Pouhých patnáct procent. Celých pětaosmdesát procent samostatně výdělečné osobě po zdanění zůstane (zaměstnanci, platícímu daň ze "superhrubé", samozřejmě zůstane méně, ale to není onen případ).

    Jestliže pouhých patnáct procent je důvodem k úniku do Monaka, pak si to dobře zapamatujme, až uslyšíme řeči o vyšší ochotě platit daně v případě nízkých sazeb. Neočekávám odpověď tenistky. Její jméno a sazba pouhých 15 % ale budiž vysloveny vždy, když uslyšíme Lafferova křivka nebo Lafferův bod.
    July 21, 2014 v 15.11
    antiekonomická levice ?
    mě debata na téma Kvitová udivuje svou iracionalitou a planým moralizováním - nerozlišování legální a nelegální daňové optimalizace, nepochopení možností národního státu v době globální, otevřené ekonomiky atp atp..
    To vede k opakování nevěcných hesel bez reálných návrhů - přeci nechci zadrátovat ekonomiku - užitečnější je věnovat se daňové kriminalitě a u omezování legální daňové turistiky aspoň hledat shodu na tom co je možné.
    Ano, jde o budoucnost. Demokracie ale je o tvorbě v tomto případě mezinárodně vymahatelných pravidel a ne o srdceryvných ale neplodných rituálech a modlení se k abstraktnímu dobru schovaném v jakémsi bezčasí.
    PM
    July 21, 2014 v 15.43
    Vidím to obdobně pane Dolejši
    nezbývá než pragmatický postoj - sankcionovat a nemoralizovat.
    A nezabřednout při tom do následků optimalizace ekonomiky, by budoucnosti neuškodilo ............bych dodal.
    July 21, 2014 v 17.1
    M.Petrasek
    vcelku souhlas - jen zbývá ujasnit si co přesně (!) pod ty vynmahatelné a vymáhané sankce spadá. A co by za předpokladu širší shody (i mezinárodní) spadat výhledově mohlo.
    Příklad - mít podobně ošetřenou daňovou rezidenturu jako v USA nemusí pomoci, protože občanství ČR nemá tu přitažlivost. A tak by se dotyční zvedli a šli jinam. Depardieu taky podniká v Belgii a přesouvá se do málo zdaněného Ruska.
    July 21, 2014 v 17.2
    Nechápu.
    Co je antiekonomického na tom, že odsuzuji daňové ráje? Já to vidím přesně naopak, není totiž těžké pochopit, že všechny daně-peníze, které odsud zmizí, musejí chybět právě v ekonomice naší země. Boj PROTI daňovým rájům je ekonomicky prospěšný /státu, místním podnikatelům/, ne naopak!
    Rezignace konstatováním, že národní stát je v globálním světě bez možností, asi nebude to, co od levicových politiků očekáváme. Já tedy určitě ne.
    Pragmatismus je tedy prima. Tak proč slibujete voličům zlepšení kvality jejich života, necháte se volit ve volebních rituálech, když víte, že při tvorbě mezinárodně vymahatelných pravidel jste bez šance? Leda by vaše pragmatičnost byla výsostně individuální.
    Opakuji: levicoví politikové se zachovali hanebně, nepostavili se proti demontáži sociálního státu, naopak. Jejich jednání mohou schvalovat jen individualističtí pragmatikové, což ale v žádném případě nejsou skuteční levičáci.
    + Další komentáře