Téma daní je ideálním testem stability a vyzrálosti demokratického politického systému. V posledních dnech jsme měli vzácnou možnost sledovat takový test v přímém přenosu. Po uveřejnění článku Šampiónka z Monaka se rychle ukázalo, v jak složitých poměrech žijeme a jak málo se mnozí sžili s přirozenými vlastnostmi a důsledky demokracie.

Jejím základem je rovnost občanů. V oblasti daní se projevuje tím, že daně platí všichni, kteří vydělávají a dosáhnou přitom výdělků nad určitou stanovenou mez. A že daně jsou něco jako malá smrt — nelze před nimi utéci, nelze se před nimi schovat a povinnost jejich placení představuje jednu z jistot, na kterou se lze spolehnout.

↗

Petra Kvitová je ve Fulneku doma. Na stavbu cest, po nichž tam jezdí a které vznikají  z daní nás všech, ovšem nepřispívá. Foto Jakub Patočka, DR

Z veřejných zdrojů jsme vyrozuměli, že tenistka účelově změnila bydliště do místa, kde se bude jejímu daňovému přiznání žít lépe. Zároveň nás, čtenáře novin, webů, diváky televize a posluchače rozhlasu vzápětí po wimbledonském vítězství nejednou ujistila, že „středisko jejích životních zájmů“ (termín užívaný zákonem o dani z příjmu) je zde, v naší zemi.

Že se sem vrací domů, že zde má bydliště, přítele, okruh blízkých známých. Že si zde nejlépe odpočine a že se zde cítí dobře, doma mezi svými. Všechno řekla Petra Kvitová různým sdělovacím prostředkům sama, nebylo třeba na ni naléhat, klást jí investigativní otázky a uvádět ji krátce po velkém tenisovém vítězství do rozpaků.

Nápadný rozpor mezi jejími daňovými záměry a její životní realitou vyvolal pochybnosti, které jsme popsali, podložili argumenty a nastínili jeho důsledky právě pro oblast daní.

Očekávali jsme různé reakce z různých stran. Jistě jsme netušili, že jich bude tolik a že se z článku stane téma vzrušené celonárodní diskuse, do níž se zapojili i mnozí z těch, kteří by udělali nejlépe, kdyby vydrželi mlčet. Padaly urážky, potemnělé náznaky odvety, bludy záměrné i mimoděčné, argumenty věcné i údivné.

Vyslechl jsem si, že připravuji opětovné zřízení ostnatých drátů na hranicích (předseda Českého tenisového svazu Ivo Kaderka v Radiožurnálu dne 11. července), že jsem motivován především závistí (týž tamtéž a mnohokrát jinde od jiných), Rudé právo sedmdesátých let se zmiňovalo také mnohokrát.

Z takových reakcí je zřejmé, kdo se obává veřejné debaty o daňových únicích, a nás velmi těší, že to ti lidé na sebe sami řekli. Mezi tolika reakcemi ale chyběla především jedna, a to právě ta, která snad mohla přijít jako jedna z prvních.

Petra Kvitová se musí vyjádřit, Andrej Babiš vysvětlit střet zájmů

Ptáme se tedy Petry Kvitové, jaké motivy ji vedly ke změně daňového domicilu. A věříme, že se vyjádří sama, bez zprostředkování mluvčím či funkcionáři tenisového svazu, jejichž názor jsme již slyšeli a v nichž se výrazně tyčilo sdělení, že u tenistů jsou daňové přesuny do Monaka normální.

Vzhledem k tomu, že v této zemi bývalo v uplynulých letech normální ledacos, bylo by obezřetnější takovému argumentu se vyhnout. Třeba i proto, že my zase považujeme za normální platit daně tam, kde má člověk domov, nikoliv tam, kde se zalíbilo jeho daňovému přiznání.

Dočkali jsme se také četných reakcí z politického prostředí. Jsou zarmucující, protože výroky politiků se valnou většinou míjely s podstatou věci a nadbíhaly spíše aktérům daňových kouzel, než aby stály na straně státu, za který nesou jejich autoři zodpovědnost. Do této pasti se chytili prezident, ministr financí, jeho předchůdce a mnozí další.

Ani programově natolik vybavená politická strana, jakou je sociální demokracie, nenašla mezi svými představiteli jediného, který by jasně podpořil daňová očekávání státu a odsoudil by jakékoliv snahy placení daní v České republice unikat. Reakce politického prostředí na tuto kauzu však budou předmětem jiného pojednání, proto je nechejme být. S jedinou výjimkou:

Ptáme se ministra financí Babiše, zda necítí ve věci Petry Kvitové střet zájmů, protože tenistka je členkou tenisového klubu Agrofert Prostějov. Ptáme se jej také, proč svými výroky týkajícími se této kauzy nestál jednoznačně na straně státu a jeho daňových příjmů. A proč celou věc relativizoval a snažil se o její zamlžení.

Odpovědi na některé z námitek

A nyní k nejčastějším argumentům z dosavadní veřejné diskuse na naše téma:

Není pravda, že by stačilo pobývat více než 183 dní v roce mimo Českou republiku, aby bylo možné zdaňovat své příjmy v jiné zemi. Je třeba naopak v jiné zemi pobývat alespoň 183 dní v roce (počítáno z libovolně započatých 365 dní po sobě jdoucích, jestliže jejich začátek nebo konec spadá do rozhodného zdaňovacího období).

Ale to je pouze první testovací kritérium, a pokud nevyhovuje danému případu nebo jej nelze uplatnit, nastupují další kritéria. Určení daňového domicilu není pouze nějaký prostý počtářský úkon.

Dalším kritériem je středisko životních zájmů, což sice zní abstraktně, ale je to pojem v daňovém právu dávno zažitý. Typickým případem bude leckterý Slovák v Praze — nepobývá tam 183 a více dní v roce, protože cestuje za byznysem po světě nebo jede za maminkou na Slovensko, ale má v Praze přítelkyni, byt, stálé zaměstnání, pejska, účty v bance, Openkartu, předplatné do bazénu, přihlášené auto, bicykl v kočárkárně.

Má tudíž v České republice také silné emoční vazby. Zůstává však slovenským občanem. Přesun daňového domicilu ze Slovenska do České republiky v takovém případě nebude problém. Jde — jak jsme si ukázali — o vazby, z nichž značnou část má podle veřejných zdrojů Petra Kvitová v České republice.

Může se ale stát, že u některých poplatníků ani toto souhrnné kritérium nevyhovuje, pak je tu další kritérium: soustředěné ekonomické zájmy. Osoba se jen částečně zdržuje v místě M., protože z její aktivity právě v tomto místě (nikoliv na mnoha dalších místech) jí plyne převážná část příjmů (ne 50,1 %, ale podstatně více, třeba 90 %), byť část životních zájmů má jinde, kde by danění oněch příjmů nebylo účelné a narušovalo by princip, na němž je síť smluv o zamezení dvojího zdanění založena: že příjmy mají být daněny tam, kde vznikají výdělečnou aktivitou.

To je ostatně další vysmívaný jakobylevičácký, ale jinak podstatný státotvorný princip — že příjmy mají být daněny tam, kde vznikají, mimo jiné proto, že právě tam je při jejich tvorbě čerpána a opotřebovávána infrastruktura, jsou využívány takzvané lidské zdroje a negativně ovlivňovány externality.

Ještě ke Kvitové — příjmy z turnajových prémií se často daní v místě, kde se turnaj hraje. V zemi daňového domicilu se pak už nedaní v případě, že mezi oběma zeměmi platí smlouva o zamezení dvojího zdanění.

Jsou ale i výjimky. Prémie z turnaje v Monte Carlu se například v České republice danit musí, protože taková smlouva mezi oběma státy neexistuje. Ale příjmy, kvůli nimž se leckdy fixluje s domicilem, se týkají především reklamních smluv.

Četným argumentem v celé veřejné diskusi na naše téma bylo tvrzení, že Petra Kvitová už na daních zaplatila dost, někteří neodolali pokušení a dodali, že mnohem víc, než ti, kteří ji kritizují, zřejmě abychom se upřímně zastyděli, že jsme ještě tolik nezbohatli.

Inu, je třeba důrazně říci, že daně nejsou dobrovolným příspěvkem, nýbrž nezpochybnitelnou zákonnou povinností. Kdyby jeden měl právo říci, že už zaplatil dost, proč by takové právo nemohli mít i ostatní?

Pojem „dost“ je opravdu relativní. Pro dělníka v lisovně ono dost znamená třeba dvacet tisíc. Nejvtipnější reakci na článek ocituji: „Stálo by za zveřejnění, jak se to dělá a u koho se máme my všichni ostatní v Monaku přihlásit, aby z toho byla taková rovná příležitost pro všechny.“ A poslední může zhasnout, dodávám jen.

Často jsme také zaslechli pokleslý argument, že daně jsou trestáním za úspěch a okrádáním bohatých. Obejdu-li trapnost takové argumentace, můžu přidat alespoň pár slov: Sám jsem velkým příznivcem daňové progrese, tedy toho, aby lidé s vyššími příjmy platili větší podíl z příjmů, než lidé s nižšími příjmy.

Po několik let už máme v naší zemi takzvanou rovnou daň, což znamená, že každý poplatník platí ze svého příjmu stejný podíl. Cítí-li se někteří bohatší trestání a okrádáni rovnou daní, jejíž sazba je navíc velmi nízká, pak nám o sobě říkají více, než bychom chtěli vědět.

Vytoužené zdanění ve výši nula ukazuje, jak takoví lidé vnímají všechny ostatní: jako pouhý materiál. Nikdo nezbohatne na pustém ostrově. Každý k tomu potřebuje mnoho dalších lidí. Jejich práci, um, zkušenost a vzdělání. Jejich čas, jejich tělesné i duševní síly. A mnohdy i jejich zdraví.

A také jejich loajalitu, kterou lidé práce právem očekávají od svých zaměstnavatelů. Na tom všem se podílí prostřednictvím daní stát — financuje vzdělání, zdravotní péči, dopravní cesty a řadu jiných veřejných statků, bez nichž by podnikat nebylo možné.

Není pravda, ba — je veliká lež — že by po takto vydělaných penězích nikomu nic nebylo. Ale otázka takzvaného přerozdělování bude předmětem jiné úvahy, proto ji nyní opusťme.

Promyšlenější reakce nad tématem kladly otázku takto: je-li náš stát v mizerném stavu a po dlouhá léta špatně řízen, nebude snad lepší, když na špatné hospodaření nebudou — alespoň ti, kteří mohou daním uniknout — nadále přispívat, když je jisté, že jejich peníze nebudou dobře použity?

Odpovídám: Záleželo by na tom, jak daleko kdo dohlédneme. Soudí-li někdo, že český stát je v tak beznadějném stavu, patrně nevěří na žádnou možnost zlepšení. Mnozí ostatní — a já s nimi — si myslí, že je nutné nápravu věcí veřejných začít rehabilitací zodpovědného občanství. V naší souvislosti se projevuje právě placením daní.

Ještě se vyrovnejme s jedním argumentem: Že totiž tenistka zbohatla díky nezměrnému vlastnímu úsilí spojenému s obrovskou dřinou a s velkými výdaji rodičů na její sportovní rozvoj. Jistěže ano, ale jak dřina souvisí s placením daní? Dřina není argument, mnozí dřou srovnatelně, jen jim nikdo netleská. A často se tou dřinou ledva uživí, byť jejich přínos pro společnost může být — tenisté prominou — mnohem větší.

A jestli její rodiče náročně financovali její sportovní růst, tak si lze klást otázku, jestli na českém sportovním systému není něco špatně. Bohatý sport, jakým je tenis, nemá být sportem jen pro děti bohatých rodičů a měl by být financován z vlastních zdrojů, čili třeba z podílů na turnajových prémiích vrcholných hráčů.

Žádný velký hráč nevyrostl do mistrovské úrovně sám. Někdo jej trénoval, jiný mu byl tréninkovým spoluhráčem nebo turnajovým soupeřem. Tenisové kurty a jejich zázemí také nevznikají fotosyntézou. Mladé talenty má podporovat tenisový svaz a právě a pouze na tuto část jeho činnosti má přispívat stát, nikoliv na plot okolo klubu Agrofert Prostějov.

Jenže tenis se stal průmyslem svého druhu a podle toho se také chová: výdělečné aktivity zesoukroměly, zatímco stát přispívá, aniž by věděl přesně nač a proč. Dotace jdou lidem, kteří si je pro své kluby umějí zařídit a tenisový svaz je pod jejich vlivem. Proto také jeho představitelé hystericky reagují na jakýkoliv podnět, který by mohl ohrozit jejich navyklé způsoby a vlastní postavení.

Šampiónkou z Monaka jsme otevřeli veřejnou debatu, která bude pokračovat, jistě nejenom z naší strany. Jsme přesvědčeni, že české společnosti taková debata prospěje, dokonce tím spíše, že byla započata v souvislosti s velkým sportovním úspěchem.

O to pečlivěji bude vnímána, o to podstatnější budou její závěry. Úspěšní lidé, kteří se chtějí stát vzorem, musejí unést i o něco víc, než samotná vítězství či porážky na tenisovém dvorci. Jinak by se idolem mohla stát leda tak jejich ruka třímající tenisovou raketu. A to by bylo trochu málo.