Máločemu dnes přikládáme takový význam jako práci. Její zásluhou drží naše společnost pohromadě, jsou naplňovány naše potřeby, díky ní máme co jíst, kde bydlet, velká část světa kolem nás je tvořena jejími produkty. Pro většinu lidí bývá hlavním prostředkem sociálního kontaktu, bez kterého by jim hrozila izolace. Práce dává jejich životu řád, pocit důležitosti a jakýs takýs pocit smyslu. Bez práce, která tvoří jeho opěrnou kostru, jako by se život, v širokém slova smyslu, zhroutil sám do sebe.

V této oblasti nyní nastává mnoho změn, které se sice postupně projevují už dnes, ale jejich hlavní dopady budeme pozorovat v následujících desetiletích. Pod vlivem procesu digitalizace a automatizace se očekává významný úbytek pracovních míst (podle některých odhadů až polovina) a to nejenom těch nekvalifikovaných, ale bude nahrazena i rutinní intelektuální práce nevyžadující kreativitu a sociální kontakty.

Proto stojí za to vést širší úvahy o práci a její budoucnosti. Už dnes probíhá diskuze o průmyslu 4.0 a práci 4.0, tedy o tom, jak se práce a průmysl pod vlivem nových technologií promění, ale jak na konferenci s názvem Budoucnost práce, kterou minulý týden uspořádalo zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice, připomněl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula, neměli bychom zapomínat přemýšlet o celku společnosti, ve které se budoucí práce bude odehrávat.

Pokud se chceme vyrovnat se změnami, které ve světě práce nastávají, musíme se ptát, jak se změní společnost jako taková nebo lépe řečeno, jak se změnit má, aby výsledkem nebyly společenské otřesy, ale naopak, aby zavádění nových technologií a pokračující mechanizace měly především pozitivní dopady.

Hlavní otázkou, se kterou se podobné úvahy musí vypořádat, je, z čeho lidé budou žít, pokud bude pokračovat úbytek placené práce. Zdá se, že tento problém nemá jiné řešení, než nějakou formu přerozdělování, která by rovněž zabránila prohlubování sociálních rozdílů, jež jsou právě největším rizikem a zdrojem společenského napětí.

Pokud produktivita stoupá, ale zisk z ní se koncentruje ve stále menší části společnosti a zároveň roste počet těch, kteří nemají práci a tím pádem ani prostředky na své živobytí, jsou dvě možnosti, tou první je držet se současného modelu, kdy práce za mzdu je něco, co dává lidskému životu smysl, sociální kontakty a drží ho pohromadě.

V takovém případě je logické usilovat o společnost, ve které většina lidí práci má, což i v situaci, kdy během několika desetiletí hrozí zánik podle některých odhadů až poloviny pracovních míst, je možné zajistit pomocí objevování nových pracovních sektorů a vytváření placeného zaměstnání z činností, které doposud placené nebyly.

Velký potenciál mají v tomto smyslu zaměstnání v oblasti péče, zdravotnictví, vzdělávání, kultury a další segmenty, které dnes závisejí na spolcích a dobrovolnících. Toto řešení na konferenci o budoucnosti práce rozvíjel například Henning Meyer z London School of Economics and Political Science, když hovořil o garanci veřejných pracovních míst.

Druhou cestu, kterou na konferenci zastupovali Zuzana Uhde ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR nebo Tomáš Tožička, symbolizuje všeobecný základní příjem. Hlavní rozdíl spočívá ve skepsi a odstupu od současného pojetí práce jako placeného zaměstnání, kdy všeobecný základní příjem vnáší do pracovní oblasti větší prostor pro kreativitu a realizaci.

Už nejde jen o to zajistit, aby nebyly tak velké sociální rozdíly, aby lidé měli placenou práci a tím pádem měli z čeho žít, ale zároveň vytvořit prostor proto, aby lidé měli v pracovní oblasti větší svobodu, zažívali v ní více radosti a vyhnuli se stále častější frustraci a stresu, které se dnes s prací pojí.

Kde hledat hranici mezi prací a volným časem

V debatách o práci panuje určitý zmatek ohledně toho, co je volný čas a zábava na jedné straně a práce na straně druhé. Dnes hranici mezi oběma kategoriemi tvoří to, za co člověk pobírá mzdu. Vše ostatní, za co člověk nedostává zaplaceno, tak spadá do zábavy a volného času. Pokud po návratu ze zaměstnání rádi pracujete na zahrádce, jedná se o zábavu, jestliže jste zahradník a dostáváte za svou práci na zahradě zaplaceno, jde o práci. Není podstatné, zda se jedná o tu samou činnost, třeba i stejně kvalitně a zručně vykonanou.

Pokud se pokusíme hledat jinou definici práce než skrze mzdu, zjistíme, že práce a volný čas spolu volně splývá a není vůbec snadné je od sebe oddělit. Současná pracovní etika by nám pomohla tím, že práce začíná tam, kde je více námahy a přemáhání.

Problém však spočívá v tom, že namáhavost a náročnost jsou máločemu vlastní už z podstaty, velmi záleží na množství práce, podmínkách, ve kterých se odehrává, i na osobních dispozicích dotyčného. Po dlouhém sezení za počítačem může být luxování a mytí podlahy docela příjemný odpočinek, pokud se z toho stane každodenní šichta, všechen relax se z toho vytrácí.

Myšlenka všeobecného základního příjmu se neobejde bez důvěry v to, že by lidé nově nabytý prostor ke své realizaci a kreativitě dokázali naplnit a vyhnuli se tomu, že by získaná svoboda na ně měla destruktivní efekt, kdy by se ve všemožných radovánkách z jejich života vytratil veškerý smysl.

Dokázali by lidé, pokud by jim stačilo pracovat dvacet hodin týdně a těm skromnějším třeba i méně, vyvíjet nějakou smysluplnou činnost, a nebo by jen seděli doma a nudili se? Měli by důvod vycházet ven a udržovat mezilidské vazby či by zůstali závislí především na vztazích v práci, které by se zkrácenou pracovní dobou ještě ochladly? A měli by vůbec proč ráno vstát nebo by většinu dne raději prospali? Záleží, jestli věříme, že by si s tím člověk poradil.

To vše nás vrací zpátky k otázce, jak má vypadat společnost 4.0. V první řadě je třeba zajistit důstojnou lidskou existenci každému bez ohledu na to, jaké změny svět průmyslu a práce čekají. Neobejde se to bez rozšíření placeného zaměstnání do oblastí dosud neplacených a rovněž zvýšení platového ohodnocení a prestiže řady pečovatelských povolání vykonávaných většinou ženami, jak na konferenci pořádané Friedrich-Ebert-Stiftung upozornila Irene Böckmann z Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung.

Nebude to možné ani bez větší míry veřejného přerozdělení, které zabrání tomu, aby se finanční prostředky hromadily ve stále menší části společnosti, zatímco přibývá těch, kteří nemají uplatnění a zdají se být nadbyteční. Otázka, zda přicházející změny využijeme také k tomu, aby lidé měli více prostoru se realizovat i mimo oblast placené práce, ať už s pomocí všeobecného základního příjmu či snížení pracovní doby při zachování (nebo dokonce zvýšení) platu, zůstává otevřená.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.