Krize boří pravicové mýty: trh nic neřeší, státní dluh je možný. A zdroje jsou

Vendula Couvreur, Filip Hausknecht

Když najednou mluví politici TOP 09 a ODS jako socialisté, měli bychom zbystřit. Co to? Ukazuje se, že pravicové mýty se hodí jen do časů klidu. Ale klíčové bude přenést si současnou vzájemnost a solidaritu i do doby, až krize pomine.

Členové přípravného výboru politického hnutí Budoucnost: „Je načase, aby si opasky utáhli fosilní baroni, velkozemědělci a spekulující investoři. Právě oni nejvíc těžili z hospodářského růstu, tudíž by měli zalepit díru, již krize zanechá v našich peněženkách a ve veřejné kase.“ Foto jan Gruber, DR

Již třetím týdnem se Česká republika potýká se sílící virovou pandemií. Vláda zavedla sérii opatření, jejichž cílem je zploštit křivku nákazy a rozložit očekávanou zátěž v čase. Spolu s počty pozitivních výsledků testů se množí také hlasy volající po státní ochraně nejen v oblasti zdraví, ale také ekonomického zajištění. Často přitom zaznívají z poměrně nečekaných směrů — totiž zprava.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Čím je způsobený tento nenadálý nárůst poptávky po pečovatelském státu? V těžkých časech jednoduše vychází na povrch jinak dobře skrývaný fakt, že trh zkrátka nefunguje ve veřejném zájmu.

Když už se i na Twitteru Miroslava Kalouska z TOP 09 dočteme, jak jde ideologie stranou a zarputilý zastánce bohatých uznává, že „po šesti tučných letech kapitalizace zisků přichází doba socializace ztrát“ a vyzývá, aby „nejvíce přispěli ti, kteří v posledních letech nejvíce zbohatli, tedy PPF, Agrofert, CPI, EPH a další,“ je na čase zbystřit.

Že má stát pomáhat hřímá na sociálních sítích také Petr Fiala z ODS. Jeho strana navrhuje rozšíření zaměstnaneckých nároků na ošetřovné, včetně posunutí věku dítěte z třinácti na patnáct let, kompenzaci živnostníkům za propad příjmů či uzákonění kurzarbeit, tedy státní dotace mezd.

S čím se dá vyžít?

O všech zmíněných opatřeních vláda seriózně uvažuje, některé z nich již odsouhlasila. Obavy o sociální situaci občanů jsou nepochybně na místě, podle České národní banky by mohla krize připravit o práci přes 400 tisíc zaměstnanců a 100 tisíc živnostníků.

Jeden z návrhů směrem k OSVČ, který svého času ležel na stole, byl příspěvek ve výši patnácti tisíc korun měsíčně. Proti tomu se zvedla vlna odporu ze strany vládní opozice, jakožto i Svazu průmyslu a obchodu, jelikož „s takovou částkou se nedá vyžít“.

O tom, jak moc je to obtížné, se ale i v době ekonomického růstu každý měsíc přesvědčuje čtvrtina českých zaměstnanců, jejichž čistá odměna je pod touto úrovní. A pokud se už vůbec udrží mimo dluhovou past, není žádným překvapením, že vytvářet v takových podmínkách úspory je prakticky nemožné.

Podle loňského výzkumu, který pro Český rozhlas zpracoval tým předních sociologů, nemá čtvrtina českých domácností dostatečnou finanční rezervu na mimořádné náklady do deseti tisíc korun. Aktuální výpočty na výzkum navazující ukazují, že právě do uvedené skupiny patří na 300 tisíc osob, které jsou koronavirovou krizí bezprostředně ohroženy.

Konec jedné dluhové mantry

Významný posun nastal také v rétorice ohledně schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu. Zatímco se ještě před pár měsíci vedly bouřlivé debaty o deficitu ve výši čtyřicet miliard korun, dnes nikdo neprotestuje proti pětkrát vyšší částce.

Překvapivý obrat o 180 stupňů předvedl i samolibý „expert“ Lukáš Kovanda. Do virtuálního prostoru vypustil informaci, že pokud by se nějakým nedopatřením stal ministrem financí, cílil by údajně veřejný dluh na 45 procent HDP (oproti současným 31 procent), prosazoval by kvantitativní uvolňování (nákup vládních dluhopisů ze strany ČNB) a „shazoval by peníze z vrtulníku“.

Potřebu mimořádných fiskálních opatření připouští i Národní rozpočtová rada, nezávislý odborný orgán, jehož hlavním posláním je vyhodnocovat, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti daná zákonem. Ta samá instituce, která ještě donedávna strašila řeckým scénářem, se ve svém vyjádření z konce března nechává slyšet, že oproti řadě jiných evropských zemí vstupuje ČR do nastupující ekonomické krize s relativně nízkou úrovní veřejného dluhu, a tak má poměrně velký prostor pro fiskální stimul.

Podobné zlomy v ekonomickém přesvědčení můžeme sledovat i v zahraničí. Americký prezident Donald Trump a jeho republikánská strana podpořila jednorázový příspěvek všem Američanům ve výši dvanáct set dolarů. Nedávno odsouhlasil ekonomický balíček, skrze který stát do ekonomiky napumpuje dva biliony dolarů.

Francouzský prezident Emmanuel Macron jako jeden z předních evropských obránců volného trhu zase připouští, že stát bude majetkově vstupovat do některých společností (rozuměj: vyvlastňovat). A britského premiéra Borise Johnsona k silným zásahům státu do ekonomiky přiměla až vzpoura v jeho vlastní konzervativní straně.

Na rozdíl od názorů pravicových ideologů ale realita ekonomiky tak ohebná není. Až světová krize dokázala odhalit, na kom fungování společnosti skutečně stojí. Nejsou to akcionáři, soukromí bankéři ani investoři do nemovitostí. Jsou to lékařky a lékaři, zdravotní sestry a další zdravotnický personál, pracující v sociálních nebo záchranných službách, hasiči, řidiči, zásobovači, skladníci, prodavačky, vyučující, novinářky, kuchaři, pošťačky, státní úředníci, účetní a spousta dalších.

Zkrátka lidé, jejichž zdrojem obživy je práce — v současnosti často stále mizerně placená, zato v prodloužených směnách a se zvýšeným rizikem nákazy. Proč je důležité si tuto skutečnost uvědomit a neztratit ze zřetele? Abychom, až krize pomine, na to zase rychle nezapomněli.

Právě teď vidíme jasně, kdo je pro chod společnosti opravdu nepostradatelný, aniž by za to v mnoha případech pobíral dostatečné ohodnocení.

Když zdroje být musí

Současná krize nám ukazuje jednu naprosto zásadní věc: zdroje jsou. Veškerá neoliberální argumentace v průběhu několika týdnů shořela na popel, a tak snad pracovníci think-tanků brouzdající v těchto ideologických vodách budou prvními oběťmi na pracovním trhu.

Situace, do které se vlivem současné krize dostalo několik stovek tisíc Čechů a Češek, není nijak neobvyklá. V chudobě se i v dobách ekonomického růstu nacházelo téměř milion našich spoluobčanů. Jsou to především lidé, kteří byli chyceni do dluhových pastí, mají velmi nízké příjmy, nebo například nemají vlastní domov.

Stejně jako dnes stát slibuje, že vytáhne z krize živnostníky, což je dobře a snad svůj slib i splní, může ze sociální a finanční propasti vytáhnout i další zmíněné skupiny. Argument „A kde na to vezmeme?“ se zdá být překonán.

Je načase si uvědomit, že překonaný je i druhý argument „Kdo dluhy zaplatí?” Přeci právě fungující ekonomika. Až krize pomine, tak budeme potřebovat víc než kdy jindy, aby se do její revitalizace plnohodnotně zapojilo co nejvíce lidí. Proto je potřeba švarcsystém nahradit důstojnými zaměstnaneckými smlouvami, zbavit české domácnosti dluhových pastí a umožnit jim se ekonomicky i osobnostně realizovat. A lidem bez domova onen domov poskytnout.

Nejdůležitější jsou ale strukturální změny, které v ekonomice musí nastat. Nesmíme dopustit, aby ve smršti krátkodobých protikrizových opatření zanikl fakt, že západní ekonomické modely jsou extrémně nestabilní. Je proto třeba co nejrychleji ekonomiku opevnit a učinit ji odolnější vůči dalším potenciálním krizím. Například takovou klimatickou krizi několikatýdenní karanténou nevyřešíme.

Takový projekt si ale vyžádá víc než článek, bude k němu potřeba politické hnutí. Jedna nezbytná systémová změnu oproti předchozím krizím je přitom nabíledni. Tentokrát za krizi nesmějí zaplatit pracující. Je načase, aby si opasky utáhli fosilní baroni, velkozemědělci a spekulující investoři. Právě oni nejvíc těžili z hospodářského růstu, tudíž by měli zalepit díru, již krize zanechá v našich peněženkách a ve veřejné kase.

Už dnes je vidět, že česká společnost je na takovou změnu připravena. Je jasné, že potřebujeme silný, a přitom demokratický prostupný stát, který bude zastupovat opravdu všechny z nás. Je také vidět, že jsme schopni vzájemné solidarity, pomoci a zakopání názorových příkopů.

Krize ukazuje, že drtivá většina z nás je na jedné lodi a abychom se nepotopili, musíme spolupracovat. Táhněme za jeden provaz i poté, co krize pomine. Snad to nezapomeneme.

Autorka a autor jsou členy přípravného výboru politického hnutí Budoucnost.

    Diskuse