Poprvé — a doposud také naposled — jsem politicky agitoval před šesti lety. Pomáhal jsem tehdy v senátní kampani Jiřího Dienstbiera, který na Kladensku obhajoval svůj mandát. Práce spočívala zejména v rozdávání letáků, volebních novin a rozmluvách s náhodnými kolemjdoucími.

Musím přiznat, že rozhovory s voliči se mi nijak zvlášť nedařily. Většina nejevila o politiku zájem, případně si myslela, že volby nic nezmění a politici beztak kradou.

V paměti mi ovšem utkvělo setkání s jednou starou paní, jež se se mnou hned pustila do řeči. Stěžovala si na kde co, vzpomínala na druhou světovou válku a vyprávěla, že příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Z přemýšlení, jak rozpravu ukončit, abych se pokusil vnutit letáky dalšími lidem, kteří proudili z nedalekého obchodu, mě vytrhla věta: „A s těma cikánama to je taky hrozný, ty bych všechny okamžitě nahnala do lágrů.“

Zatímco jsem si paní s pohnutou rodinnou historií, kterou chtěla dopřát i ostatním, nevěřícně prohlížel, ona dál nadávala na „cikány“. Nevěda, co si počít, zopakoval jsem, že volby se konají již za pár dní, a doporučil jí, aby hlasovala pro Jiřího Dienstbiera.

Odvětila, že to zváží, protože znala jeho dědečka, jenž býval až do padesátých let primářem v místní nemocnici. Popřála mi hezký den a pokračovala v cestě na nákup, z níž jsem jí vyrušil.

Během toho dne jsem sice už nepotkal nikoho, kdy by chtěl „cikány“ kamsi zavírat, ale rasistických výlevů jsem si vyslechl ještě dost. Když jsme se večer s přáteli vraceli do Prahy, vyprávěl jsem o té staré paní.

O své neschopnosti nějak kloudně zareagovat. A stěžoval si, jak vůbec mohla něco takového říkat. Přátelé se mi smáli. Že jsem prý poprvé viděl „obyčejné lidi“ a mám z toho málem trauma. „To si zvykneš,“ přesvědčovali mě.

Než abych si zvykal, raději jsem se pomoci ve volebních kampaních zdaleka vyhnul. Zjistil jsem, že ta krátká setkání s voliči mi jsou krajně nepříjemná. Že mě nebaví poslouchat urážky, nadávky nebo jen hloupé kecy. Že na to zřejmě nemám povahu.