Poprvé — a doposud také naposled — jsem politicky agitoval před šesti lety. Pomáhal jsem tehdy v senátní kampani Jiřího Dienstbiera, který na Kladensku obhajoval svůj mandát. Práce spočívala zejména v rozdávání letáků, volebních novin a rozmluvách s náhodnými kolemjdoucími.

Musím přiznat, že rozhovory s voliči se mi nijak zvlášť nedařily. Většina nejevila o politiku zájem, případně si myslela, že volby nic nezmění a politici beztak kradou.

V paměti mi ovšem utkvělo setkání s jednou starou paní, jež se se mnou hned pustila do řeči. Stěžovala si na kde co, vzpomínala na druhou světovou válku a vyprávěla, že příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Z přemýšlení, jak rozpravu ukončit, abych se pokusil vnutit letáky dalšími lidem, kteří proudili z nedalekého obchodu, mě vytrhla věta: „A s těma cikánama to je taky hrozný, ty bych všechny okamžitě nahnala do lágrů.“

Zatímco jsem si paní s pohnutou rodinnou historií, kterou chtěla dopřát i ostatním, nevěřícně prohlížel, ona dál nadávala na „cikány“. Nevěda, co si počít, zopakoval jsem, že volby se konají již za pár dní, a doporučil jí, aby hlasovala pro Jiřího Dienstbiera.

Odvětila, že to zváží, protože znala jeho dědečka, jenž býval až do padesátých let primářem v místní nemocnici. Popřála mi hezký den a pokračovala v cestě na nákup, z níž jsem jí vyrušil.

Během toho dne jsem sice už nepotkal nikoho, kdy by chtěl „cikány“ kamsi zavírat, ale rasistických výlevů jsem si vyslechl ještě dost. Když jsme se večer s přáteli vraceli do Prahy, vyprávěl jsem o té staré paní.

O své neschopnosti nějak kloudně zareagovat. A stěžoval si, jak vůbec mohla něco takového říkat. Přátelé se mi smáli. Že jsem prý poprvé viděl „obyčejné lidi“ a mám z toho málem trauma. „To si zvykneš,“ přesvědčovali mě.

Než abych si zvykal, raději jsem se pomoci ve volebních kampaních zdaleka vyhnul. Zjistil jsem, že ta krátká setkání s voliči mi jsou krajně nepříjemná. Že mě nebaví poslouchat urážky, nadávky nebo jen hloupé kecy. Že na to zřejmě nemám povahu.

O to víc si ovšem vážím těch, kteří jsou ochotni se do politické práce pouštět. Agitovat na náměstích. A znovu a znovu všem, kteří jsou ochotni poslouchat, vysvětlovat, proč by měli svůj hlas dát právě jim.

Navzdory tomu, ale i přesvědčení, že se bez větší občanské angažovanosti panující poměry nezlepší, ve mně zpráva, že se vedle Budoucnosti a Levice do politických bojů zapojí i další „progresivně-levicová“ formace Idealisté, vzbudila jakýsi úšklebek. Ačkoli rozumím a částečně sdílím frustraci z toho, že na levici není koho volit, neboť sociální demokracie a komunisté jsou ve své současné podobě strany nepřijatelné a zřejmě nereformovatelné, nedomnívám se, že nově založené strany mají naději na úspěch.

Zatímco pravice již několik let s cílem narušit hegemonii politické divize holdingu Agrofertu mluví o spojování sil, aby překonala překážky, které malým partajím klade do cesty náš nespravedlivý volební systém, levice se drolí. Není schopná, možná ani ochotná, smluvit se na společném postupu, přestože programová východiska Budoucnosti, Levice i Idealistů jsou si mnohem blíže než hodnoty, na nichž stojí třeba občanští demokraté a TOP 09 nebo Starostové.

Přemýšlím, jak chtějí přesvědčit třeba tu „mojí“ starou paní, jež by hnala „cikány“ do lágrů, když se nebyli s to dohodnout ani spolu, ač k sobě mají názorově, kulturně i politicky mnohem blíže, než k lidem, které chtějí v zastupitelských sborech reprezentovat. Proč by jim měl dělník z Třince, uklízečka z Mariánských Lázní nebo hospodský z Prštic věřit, respektive na základě čeho, by si mezi nimi měl vybírat, když slibují prakticky stejné věcí. A doví se o nich vůbec?

Celou věc navíc ještě znepřehledňuje to, že plánují v nadcházejících volbách kandidovat společně s již zavedenými partajemi. Idealisté na jižní Moravě jednají se Zelenými, TOP 09 a LESem a v Plzni se Starosty. Budoucnost v senátních volbách podpoří sociální demokraty Michala Šmardu a Jiřího Dienstbiera. A zástupci Levice se scházejí s komunisty, aby se „vzájemně informovali o prioritách a hledali možnosti platforem občanského a politického sektoru na levici“.

Sledování hemžení v levé části politického spektra mi proto ze všeho nejvíce připomíná slavnou scénu z filmu od skupiny Monty Python Život Briana:

„Vy jste z Judejské lidové fronty?“

„My jsme Lidová fronta Judeje!“

„Pche. Judejská lidová fronta. Jediný, koho nenávidíme víc než Římany, je zku*vená Judejská lidová fronta!“

„Renegáti!“

„A Fronta judejského lidu!“

„Renegáti!“

„A Lidová fronta Judeje!“

„Renegáti!“

„Ale ne, to jsme vlastně my!“

„Cože, my nejsme Všelidová fronta Judeje?“

„Všelidová fronta sedí tamhle!“

(Členové protiřímské odbojové skupiny se podívají na zarostlého muže.)

„Renegáte!“

Zatímco se levičáci přou o ideologickou čistotu, zakládají nové politické projekty a vybírají jejich vedení, čímž se levicová scéna začíná podobat Československé lidové armádě, v níž byl na konci normalizace také každý druhý majorem nebo plukovníkem, „Římané“ — zosobnění zejména premiérem Andrejem Babišem a jeho politickým hnutím ANO — se mohou smát. Budoucnost, Levice i Idealisté totiž spíš skončí jako chudák Brian, než aby Babiše vystřídali u moci.