Pandemie koronaviru ohrožuje ekonomiky po celém světě. Vlády se proto chystají schvalovat nejrůznější nové zákony a mimořádní opatření. Než tak učiní, měly by podnikům jasně vzkázat: „Nepropouštějte své zaměstnance ani nerozpouštějte firmy. Náklady na pracovníky i údržbu vám během karantény proplatí vláda. Prostředky k vám brzy doputují.“

Takový postoj si osvojilo hned několik evropských zemí: Dánsko se svým plánem dočasné náhrady ušlé mzdy či Francie, kde prezident Macron přednesl podobně laděný projev již 16. března. V současné chvíli je totiž klíčové zastavit masové propouštění a rušení podniků, které už na mnoha místech začalo.

Co nám hrozí?

Sociální odstup a izolace jsou zásadní opatření v boji proti šíření nákazy, ale současně výrazně omezují poptávku v mnoha sektorech — v dopravě, pohostinství, hoteliérství či zábavním průmyslu. Jaké budou ztráty?  

Počítá se s tím, že výpadek objemu výroby by neměl trvat dlouho, patrně několik měsíců. Je tedy nejprve nutné sečíst objem produkce ve všech sektorech, které musely omezit svůj provoz — celonárodní uzavírky už odsouhlasily státy jako Itálie, Španělsko a Francie. Kupříkladu ve Spojených státech se podle tohoto výpočtu sníží objem výroby až o třicet procent. Potrvá-li současný mimořádný stav ještě následující čtvrtletí, bude roční ztráta hrubého domácího produktu činit 7,5 procenta. To je bilance srovnatelná s hlubokou recesí.

Vlády to sice nemohou nijak zvrátit, ovšem mohou zmírnit ekonomické strádání a zabránit tomu, aby epidemie napáchala na hospodářství trvalé škody. Jinými slovy, vlády mohou předejít tomu, aby se vyhrocená, avšak krátká recese přerodila v depresi, tedy dlouhodobou ekonomickou krizi.

Pokud vlády nezasáhnou, povede přímá ztráta na objemu výroby k ohromným finančním ztrátám podniků, které budou muset masově propouštět. Mnohé firmy i sami zaměstnanci nemají dostatek likvidity na to, aby dramatický propad poptávky přečkali. Hrozí tedy, že mnoho podniků půjde do likvidace, což odnesou nejen podnikatelé, ale také rodiny zaměstnanců.

Krach podniků by měl dalekosáhlé následky: zpřetrhá vazby mezi podnikateli, zaměstnanci a zákazníky, které bude poté třeba začít budovat znovu od píky, a propuštění zaměstnanci si budou muset hledat novou práci. Proto je nyní nezbytné udržet podniky při životě a zajistit, aby zaměstnancům nadále chodila výplata. A to i v podnicích, v nichž se kvůli nezbytné sociální izolaci nepracuje. (Standardní ekonomické modely nám zde nepomohou: předpokládají totiž nulové transakční náklady za aktivity typu najímání zaměstnanců, oslovování zákazníků či investici kapitálu, a nejsou tak vypovídající)

Bez státní podpory se neobejdeme

Pandemie také volá po novém systému sociálního zabezpečení, který by rychle ulevil zaměstnancům i podnikům. Vláda může prostředky poskytnout tou nejpřímočařejší cestou, vezme-li na sebe roli poslední instance: hibernujícím firmám tak umožní vyplatit zaměstnance (místo toho, aby je propouštěly) a proplatí jim nutné náklady (místo toho, aby je nechala zbankrotovat).

Je tedy zapotřebí zajistit okamžitý přísun financí firmám i zaměstnancům, kteří nyní nemohou pracovat, a nastavit co nejsnazší způsob jejich čerpání. Zaměstnancům by měla okamžitě začít chodit zvláštní podpora v nezaměstnanosti, aby nebyli přítěží pro své zaměstnavatele — třebaže zůstanou i nadále formálně zaměstnáni — a nebylo třeba je znovu najímat, jakmile se budou moct do práce vrátit.

Vznikl by tak de facto systém mimořádného sociální podpory v nezaměstnanosti, na jehož základě bude možné spočítat a poskytnout zaměstnancům náhrady. Přihlásit se do něj budou moct také živnostníci (včetně námezdních pracovníků), kteří kvůli mimořádným opatřením nemohou pracovat. Na případy částečného omezení výkonu práce by se tato mimořádná dávka nevztahovala.

Podpora v nezaměstnanosti má progresivní povahu, neboť pokrývá chybějící výdělky zejména hůře placené pracovní síly. Což je jedině dobře, jelikož na špatně placené pozice dopadají současná opatření nejvíce. Takoví pracovníci jsou totiž v menší míře schopni práce z domova a je u nich také méně pravděpodobné, že dočasnou ztrátu výdělku zalepí z našetřených prostředků.

Jak bude program v praxi fungovat? Dočasně uzavřené podniky nahlásí státu výši nezbytných měsíčních nákladů na údržbu a poté obdrží jejich finanční kompenzaci. Nutnými náklady se rozumí nájem, energie, úroky z dluhů, zdravotní pojištění zaměstnanců a další náklady nezbytné pro udržení chodu společnosti — přestože je dočasně mimo provoz.

Částečně uzavřeným sektorům by vláda vyplatila aspoň část údržbových nákladů. Částky nemusejí být přesné, jejich ověření a případná korekce může proběhnout až poté, co nouzový stav skončí. Jakoukoli vládní výplatu nad nezbytný rámec lze snadno proměnit v bezúročnou půjčku, kterou si vláda vybere v průběhu několika příštích let.

Klíčová výhoda

Hlavní výhodou námi navrhovaného opatření je to, že umožňuje firmám hibernovat, aniž by finančně krvácely, a tedy riskovaly bankrot. Jsou hned dva důvody, proč si myslíme, že náš plán bude v současné situaci fungovat: 

Zaprvé, nastalý ekonomický šok způsobila krize, která nemá zhola nic společného s jakýmkoli obchodním rozhodnutím a bude jen dočasná. Zadruhé, opatření dopadají v různé míře na různá odvětví. V tom se liší od běžných recesí, kde se pokles poptávky rovnoměrně rozprostírá mezi všechny sektory a není jasně časově ohraničen.

Poskytnutí likvidity — například v podobě bezúročných půjček — může firmám a propuštěným zaměstnancům pomoci přečkat dočasnou bouři. To však nebude stačit. Půjčky firmám a zaměstnancům ztráty nenahrazují, pouze jim umožňují náklady rozprostřít v delším časovém horizontu.

V případě koronavirové krize dává větší smysl, aby vláda vynahrazovala firmám a zaměstnancům jejich ztráty pomocí sociálního zabezpečení. Všechny firmy by se tak poté, co karanténní opatření skončí, mohly naplno rozjet, aniž by je tížily obrovské dluhy.

Na kolik by takový program stát přišel? Ze statistik jednotlivých průmyslových odvětví můžeme odhadovat, že ve Spojených státech zmizí v příštích třech měsících až třicet procent celkové poptávky, což povede k až k 7,5procentnímu poklesu ročního HDP. 

Kompenzace zaměstnancům, kteří nemohou do práce, a zaplacení nutných údržbových nákladů by v součtu obnášely sumu ve výši přibližně poloviny tohoto obnosu. Dávka v nezaměstnanosti pokryje přibližně 50-60 procent mzdy a nezbytné údržbové náklady podniků se pravděpodobně nerovnají ani polovině běžných provozních nákladů (např. nelétající letadla nespalují palivo).

Celkové náklady pro vládu by tak dosahovaly k zhruba 3,75 procent HDP a financovaly by se navýšením státního dluhu. Jde v podstatě o socializaci ztrát: snížení objemu výroby, způsobené karanténními opatřeními, by vynahradil stát.

Bude to stačit?

Dosavadní návrhy, jak se vypořádat s hospodářskými důsledky pandemie, zpravidla necílily na nejhůře postižené sektory. Firemní půjčky by pomohly obchodům, avšak nenahradily by jim ztráty. Odklad splátek daní by napomohl likviditě, avšak není dostatečně zacílený, jelikož pomáhá i jedincům a firmám, které nejsou přímo zasažené. Přímé platby jednotlivcům by pomohly zmírnit dočasné ekonomické strádání, avšak i tato politika je špatně zacílená — dává příliš málo těm, kdo přišli o práci, a zbytečně mnoho těm, kdo o ni nepřišli.

Nyní, v období nejpřísnějších opatření, nemá smysl navyšovat celkovou poptávku, jelikož lidé beztak nemohou utrácet. Nejblíže k pomoci zaměstnancům má stávající systém dávek v nezaměstnanosti a placené nemocenské. Nezabrání ovšem propouštění, ani nepomůže firmám.

Náš program státní podpory zabere jen tehdy, bude-li omezen časově (řekněme na tři měsíce) — stát v takovém případě náklady unese a byznysové plány podniků mohou být jakžtakž zachovány. Veškeré ekonomické náklady spojené s pandemií ovšem nedokáže uhradit ani on.

Ať už vlády udělají sebevíc, ke ztrátám na objemu výroby zkrátka dojde. Můžeme sice zaplatit pracovníky aerolinií, létat se ovšem stejně nebude. Nezabráníme ani narušení zásobovacích řetězců v řadě dalších odvětví.

Avšak náš program alespoň uleví trápení zaměstnanců i firem. Udrží přísun financí do rodin a podniků v takové míře, aby koronavirový šok nezpůsobil další pokles poptávky — propuštění zaměstnanci by totiž museli výrazně omezit své výdaje — a aby se ihned po jejím obnovení mohl trh z krize rychle oklepat.

Podnikání se zastavilo. Lze je však udržet při životě, jen je potřeba vlít mu do žil dostatečné prostředky. Alespoň dokud se současná krize nepřežene.

Z anglického originálu „Keeping business alive: the government will pay“ z magazínu Social Europe přeložil David Vichnar. Český překlad je publikován ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung.