Bílá místa pracovní povinnosti uvalené na část studentstva

Šárka Homfray

Nazývejme věci pravými jmény — české zdravotnictví stojí na vykořisťování vlastních lidí. Vlády to zde dlouhodobě neřešily, a to ani poté, co se k situaci připoutala pozornost během první vlny covid. Takže se nyní vykořisťuje i studentstvo.

Studentky pomáhají přetíženému zdravotnictví i ve Fakultní nemocnici Olomouc. I v mnohem klidnějších časech se o práci ve zdravotnictví v podstatě oficiálně mluví jako o povolání, kterému je potřeba obětovat vše, nehledět na čas, výdělek, rodinu ani vlastní zdraví. Podstavy jsou běžné, výdělky často směšné, o přesčasech ani nemluvě. Foto FNOL

Vláda vyhlásila na začátku října pracovní povinnost celé řady studentů a studentek různých oborů zdravotnictví a sociální péče. Jenže pracovní povinnost podle krizového zákona má celou řadu nedostatků a bílých míst.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jedním z nich je skutečnost, že ačkoli výkon pracovní pohotovosti představuje tzv. jiný úkon v obecném zájmu podle zákoníku práce, a tudíž slouží jako omluvenka z běžného zaměstnání, u studia se s tím takto automaticky nepočítá. Druhým takovým problémem je neřešená mzda za výkon pracovní povinnosti. Přesněji řečeno, krizový zákon s ní počítá až zpětně, do šesti měsíců od ukončení krizového stavu.

V lehkosti, s jakou byla pracovní povinnost vyhlášena bez řešení řady detailů se dle mého názoru neprojevuje jen reaktivní uspěchanost v zásadě všech aktuálních vládních opatření, ale ještě dva hlubší problémy. Jedním z nich je neznalost ekonomické situace velké části našeho vysokoškolského studenstva.

Velká část studentů a studentek totiž při studiu současně pracuje, ať už proto, že usiluje o získání co největší relevantní praxe co nejdříve, nebo proto, že by si zkrátka jinak studium nemohla dovolit. Tato neznalost se mimochodem projevila i v úvodní podobě vládního nařízení uzavřít vysokoškolské koleje. Jediným důvodem pobytu studentů a studentek na kolejích skutečně není prezenční studium.

Slaďování studijního a pracovního života

Ani jeden ani druhý důvod pro práci při studiu není nějaký plezír, jak by se snad mohlo zdát například z dřívějšího vyjádření Pavla Bělobrádka, že za jeho dob se studovalo a nepracovalo. Nejde ani o známku toho, že vysokoškolské studium je příliš snadné.

Jedná se o to, že studium na veřejných vysokých školách je sice zdarma, ale nikoli bez nákladů, byť už jen spojených s pobytem v jiném než domovském městě. Veřejná podpora studentů je velmi omezená a bez možnosti při studiu pracovat, a to systematicky, nikoli nárazově, by to řada mladých lidí a jejich rodin prostě neutáhla. Studovat by měl mít možnost každý, kdo má zájem a schopnosti, a jistě se nechceme vracet do dob, kdy rodina mohla umožnit vzdělání jen jednomu dítěti.

I pokud mladé lidi nenutí při studiu pracovat akutní finanční situace, často je k tomu nutí výhledy do budoucna. Čerství absolventi mívají čím dál větší problém najít cokoli jiného než nějaké prekérní zaměstnání, „klasické“ práce zkrátka ubývá. Praxe při studiu přitom bývá často podstatnou výhodou při hledání práce, která umožní lidem s čerstvým titulem třeba samostatné bydlení nebo úvahy o založení rodiny.

Na kom stojí zdravotní péče

Druhým hlubším problémem je pak z mého pohledu výchova budoucích zaměstnanců a zaměstnankyň ve zdravotnictví, zejména v nemocnicích. Nazývejme věci pravými jmény — české zdravotnictví stojí na vykořisťování vlastních lidí.

I v mnohem klidnějších časech se o práci ve zdravotnictví v podstatě oficiálně mluví jako o povolání, kterému je potřeba obětovat vše, nehledět na čas, výdělek, rodinu ani vlastní zdraví. Podstavy jsou běžné, výdělky většinou směšné, o přesčasech ani nemluvě. Namísto toho, aby se vláda nejpozději po zkušenosti z jarní první vlny zabývala odpovídajícím zajištěním personálu v nemocnicích, nedořešenou pracovní povinností vyslala nejen medikům a medičkám pouze vzkaz, že se na tom nebezpečném přístupu ani do budoucna nic měnit nebude.

Zdá se zatím, že v krajích si praxe s pracovní povinností nějak poradí, není to však zcela jasné, a zejména se nelze dopředu na rozumné řešení situace spolehnout. Studenti a studentky dávno nejsou, pokud kdy byli, veselá banda zajištěných dětí, které bez prezenčního studia nemají do čeho píchnout. Většinou jsou to lidé na začátku profesní dráhy nebo i v jejím běhu, s vlastními životy, povinnostmi i finančními starostmi. Bylo by více než žádoucí k nim takto přistupovat.

    Diskuse