Jednalo se ve Sněmovně o zákonu, který má určovat status učitele a podmínky jeho práce. Snad pro posílení naděje, že se ještě v tomto desetiletí školy zase otevřou.

V udržovací novele, která vesměs opravovala dříve provedené opravy, ministr školství mimo jiné sdělil coram publico: „Vzhledem k tomu, že není dost kvalifikovaných učitelů, povoluje se, aby si je ředitelé škol svým vrchnostenským výnosem udělali z neučitelů. Ale jen na tři roky, pak ať ti námezdníci jdou a ředitel si udělá dekretem jiné.“

A sotto voce k ředitelům: „Já vím, že to za tři roky nebude lepší a jiné lidi neseženeš, ale znáš to… Už to takhle přes přechodná ustanovení, odklady platnosti zákona, redefinice toho, co je vlastně pedagogické vzdělání a další obezličky táhneme nějakých patnáct let, tak proč by to mělo být za tři roky jinak?”

„A vůbec,“ říkal ministr v duchu, „za tři roky nebudu ministr a bude se s tím zlobit někdo jiný“. Poslanecký chór sestávající vesměs z učitelů, kteří zběhli do parlamentu za lepším, z obdobně zběhnuvších přednášejících z pedagogických fakult a doplněný altem vysloužilé ministryně školství, zahřměl fortissimo NE, zhrozen takovou degradací učitelského stavu.

A pak se ten chór vrátil k běžné práci nad předlohou zákona. Ta sestává v posledních letech u školských zákonů nejprve v odstraňování ostudných redakčních chyb v předloze ministerstva a poté v předkládání těch pozměňovacích návrhů, které by tam:

1. chtěl mít pan ministr a jeho ministerstvo, ale na vládě by jim to neprošlo;
2. chtělo by mít ministerstvo, ale neprošlo by mu to u ministra.

Určité ozvláštnění představovaly návrhy, které zřejmě neměla někdejší ministryně školství odvahu předložit jako úřadující ministryně. A tak je teď bez rizika předkládala jako poslankyně.

Z chóru školských poslanců se vymykaly jen dva hlasy. Václav Klaus ml., který s genialitou jen sobě vlastní dokázal na několik normostran rozepsat prostou větu: „Všechnu moc ředitelům.“ A pak vynikající pirátský návrh Lukáše Bartoně, o kterém bude řeč později.

Novela zákona včetně oné odporné části, která tak pobouřila poslanecký pedagogický chór, byla nakonec ve středu 27. ledna 2021 schválena, hádka o ní ale stojí za chvíli pozornosti.

I.

Vytáhl proti takové ohavnosti do boje v Deníku Referendum také Stanislav Štech. Pan profesor je moudrý a vzdělaný muž, ví, o čem mluví a ví i jak o tom mluvit, vždy je dobré mu naslouchat. A přece se tentokrát neumím zbavit dojmu, že sedlal do pole Rosinantu nasadiv si předtím na hlavu misku bradýřovu.

Znám ten sen, za který se bije: vzdělávat učitelky a učitele, aby získali vynikající odborné znalosti a také schopnost si ty znalosti celý život doplňovat — a přitom uměli z nabytých znalostí vybrat a přeložit svým žákům to nejvhodnější a naučili je o tom samostatně myslet. Odbornost, stylistika, rétorika, pedagogika a psychologie.

Krásné dědictví frankofilie první republiky, sen o české École normale supérieure, jemně stříknutý Humboldtem. Takto připravený učitel ovšem nejen může, ale musí mít svobodu, aby si sám volil, jak učit a bylo by krajně hloupé plýtvat jeho náročnou, a tedy i drahou kvalifikací na rutinní byrokracii či dozory na chodbě.

Bylo by to krásné, kdyby „reakční novela“, jak ji Štech nazval, ohrožovala stav blízký takovému snu. Jenomže v Karlovarském kraji dnes i bez novely učí na prvním stupni základních škol pětina učitelů bez magisterského vysokoškolského vzdělání, na druhém stupni je situace o trochu příznivější, tam nemá vysokou školu „jen“ devatenáct procent tamějších kantorů.

O něco lepší je stav v Praze a Středočeském kraji, ale i tady je těch učitelů bez vysoké školy vysoko přes deset procent představujících zhruba celorepublikový průměr. Zatímco u nejmenšího kraje v zemi bychom mohli uvažovat o nějakém lokálním výkyvu, oba později zmiňované kraje patří k největším a co do struktury obyvatel nejvzdělanějším.

Vzdělanost není bez dopadu, studenti místních vysokých škol představují v Praze téměř třetinu učitelů bez dokončeného magisterského studia. Obdobná situace je Ústeckém kraji s tamější velkou pedagogickou fakultou.

Celkově odpovídají data z ministerského šetření tomu, co se dá odhadnout i bez nich. Nemáme nějaký absolutní nedostatek vysokoškolsky vzdělaných lidí, dokonce ani těch s příslušnou aprobací.

Jen v regionu, ve kterém krajská průměrnou mzda překračuje o čtvrtinu tu celorepublikovou — a co je v naší souvislosti důležitější, v kraji s příslušně vyššími životními náklady — a kde se nabízí pestrá škála zajímavých pracovních možností, není prostě povolání učitele na základní a do jisté míry ani na střední škole dost atraktivní; a vzhledem k cenám bydlení si ho mnozí nemohou prostě dovolit provozovat. A podobně se nezdá, že by atraktivita učitelského povolání spolehlivě obstála v konkurenci s prekérním postavením pendlera.