„Vítejte v Krajské nemocnici Liberec,“ prohlásila usměvavá blonďatá vrchní zdravotní sestra. Bylo to ještě před pandemií. Stála jsem se zhruba dvaceti dětmi před lůžkovým oddělením chirurgie. Vrchní sestra mluvila o své práci, vysvětlovala, proč si zvolila toto povolání, popisovala, co všechno musí zvládat a co je třeba umět, aby se člověk mohl zdravotní sestrou stát.

Byla jsme s žáky základních škol v Liberci na exkurzi, jejímž cílem bylo ukázat dětem, že v nemocnici nepracují pouze lékařky, lékaři nebo zdravotní sestry, ale že součástí nemocničního personálu jsou také kuchaři, řidiči, sanitáři, farmaceuti nebo laboratorní pracovníci. Exkurze probíhala v rámci projektu Férové školy v Liberci, v jehož rámci mají žáci základních škol už od páté nebo šesté třídy možnost účastnit se různých exkurzí do vybraných míst, a reálněji tak přemýšlet o tom, co chtějí v životě dělat nebo případně na jakou střední školu chtějí jít.

„Chceme jim pomáhat se sebepoznáním. Každé dítě je jedinečné a v určitém směru nadané. Našim cílem je tyto silné stránky podchytit a rozvíjet, to je úkol karierního poradce. Ostatně děti často ani nevědí, že určitá povolání existují, nikdo jim o tom doma neřekl. Chceme je seznámit s různými profesemi,“ vysvětluje úkol karierních poradců na základních školách v Liberci Lenka Matuszná, specialistka karierního poradenství.

Po nemocnici nás provázeli přímo zdravotníci. Žáky zajímalo, jak dlouho trvá studium, co všechno pro ně musí udělat, anebo jaké mzdy mohou očekávat.

Dostali jsme se i do míst, kam se běžně nechodí. Mohli jsme se podívat do nemocniční biochemické laboratoře a pozorovat tak, co se zkoumá pod mikroskopem. Děti ale nejvíc nadchl nemocniční heliport. Zda si dětí zvolily své budoucí povolání, nevím, mě samotné však došlo, že podobné exkurze mi během dospívání chyběly.

Férové školy, férovější start?

Projekt Férové školy v Liberci se uskutečnil mezi červnem 2017 a koncem loňského června, byl financován z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání a stál zhruba 28 milionů. Městu Liberec se následně podařilo navázat a na dalších dva a půl roku získat projekt Férové školy v Liberci II, který začal loni v červenci, a tedy plynule navázal na jedničku. Nový projekt je větší, stál zhruba 77 milionů a je opět financován z Evropského sociálního fondu.

Férové školy v Liberci probíhaly na základních školách, dvojka ovšem rozšířila působnost i na tamních třicet tři škol mateřských. Podobně jako jednička se zaměřuje na podporu společného, a tedy inkluzivního vzdělávání a na celkovou podporu vzdělávacího procesu. Město v tom není samo, má za partnery organizaci Educa Quality, Člověka v tísni, Dům dětí a mládež Větrník, Komunitní středisko Kontakt, iChange a také spolupracuje s Agenturou pro sociální začleňování. „V navazujícím projektu jsme vybrali ty nejlepší aktivity z jedničky a připojili další,“ říká Ivan Langr (za Starosty pro Liberecký kraj), náměstek primátora pro kulturu, školství, sociální věci a cestovní ruch.

Název „Férové školy v Liberci“ si Langr zvolil sám. Líbilo se mu, jak zní a co vyjadřuje. Tento titul ale už v České republice existoval. Jde o projekt brněnské nevládní organizace Liga lidských práv, který probíhá od roku 2009 dodnes a soustřeďuje se mimo jiné také na inkluzivní vzdělávání.

Co Férové školy v Liberci nabízejí? Na každé základní škole je minimálně jeden koordinátor inkluze a jeden kariérní poradce na částečný úvazek. Na některých školách působí zároveň specialisté na mezistupňové přechody z mateřských škol do základních.

V mateřských školách jsou pak vždy dvě pedagožky na částečný úvazek, jedna na pozici motivačního pracovníka, který se zaměřuje na sociálně slabší děti a děti cizinců a spolupracuje s učiteli i rodiči. Druhá pedagožka působí jako koordinátor včasné péče a má podobnou funkci jako koordinátor inkluze na základní škole. To znamená, že má na starosti péči o děti z rodin, jež vyžadují speciální podporu.

Součástí projektů jsou také volnočasové aktivity, doučování nebo možnost navštěvování různých kroužků. Férové školy v Liberci cílí především na podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a na děti ze socioekonomicky a kulturně odlišného prostředí. „Celkovým cílem projektu je připravit pro všechny dětí rovnější start, komunikovat s rodiči a namotivovat je,“ říká Markéta Nešporová, konzultantka inkluzivního vzdělávání.

O inkluzivní a rovnější školství se snaží i v jiných městech jako je například Ostrava nebo v Brno. „Každé město si to nějak přizpůsobuje. My jsme na základě našich zkušenosti zvolili tyto aktivity. V kontaktu jsme i s jinými městy,“ říká Eva Nováková, koordinátorka inkluze pro obec.

Projekt v polovině září, tedy dva týdny od jeho začátku, ale významně zasáhla protiepidemická opatření. Školy zavřely a učitelé i pedagogičtí pracovníci museli vymyslet, jak své aktivity účinně přesunout do online prostředí. „Pedagogičtí pracovníci jsou ve spojení s dětmi a jejich rodinami, jsou ve spojení s institucemi, které zajišťují podpůrnou pomoc,“ dodává Nováková. Online však nelze dělat vše.

Digitálnímu prostředí se muselo přizpůsobit také karierní poradenství. Exkurze se kvůli vládním opatřením nemůžou konat. Poradci tak přicházejí s novými nápady. „Žáci si mohou z katalogů povolání vybrat konkrétní činnost a připravit o ní pro spolužáky referát,“ popisuje plán B Matuszná a doufá, že se situace brzy zlepší. „Pro žáky devátých tříd je to velký problém,“ dodává.

Distanční výuka prohlubuje rozdíly

Je to už víceméně rok, co vyučování probíhá distančně. Dětí nechodí do školy a místo na tabuli se dívají do monitoru. Současná situace je složitá pro všechny děti i kantory. Podle odborníků bude mít distanční výuka na děti významný dopad, mluví se také o jejich narůstajících psychických problémech.

V některých rodinách je pak situace ještě složitější. Nemají k dispozici potřebnou techniku, chybí jim internetové připojení, dítě nemá na školu klid. Výjimkou není ani to, že rodiče mají jazykovou bariéru a nejsou schopni svým dětem pomoct s úkoly. České školství se podle Kláry Laurenčíkové, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a výboru pro práva dítěte, dlouhodobě nezvládá vypořádávat s nerovnostmi, které si děti nosí z rodinného a sociální prostředí. V důsledku pandemie se tyto nerovnosti ještě prohloubily.

Samotná distanční výuka funguje obvykle přes aplikace typu Google Classroom nebo MS Teams. Během první covidové vlny na jaře 2020 školy sice omezovaly rozvrhy na základní předměty jako je čeština, matematika a cizí jazyky, od října však většina z nich jede přesně podle učebního plánu. Kromě tělocviku, výtvarné a hudební výchovy, které jsou ponechané samostudiu, všechny hodiny probíhají online v obvyklém čase a trvají 45 minut. To často znamená, že dítě musí i šest hodin denně soustředěně pozorovat obrazovku.

Složité to mají samozřejmě i vyučující. Děti například kvůli slabšímu připojení k internetu zpravidla nemají zapnuté kamery. „Představte si, že já pět až šest hodin koukám sama na sebe nebo lépe řečeno do obrazovky, protože nevidím nikoho jiného. Chybí mi kontakt s dětmi, který je opravdu nenahraditelný,“ popisuje složitou dobu Zuzana Poplužníková, učitelka a výchovní poradkyně Základních škol náměstí Míru v Liberci.

Kontakt je přitom klíčový především při práci s žáky ze sociálně slabších rodin nebo s dětmi s různými poruchami učení. Dětem během distanční výuky často není věnována dostatečná pozornost, přestože se o to někteří učitelé snaží. Školy například nabízejí konzultační hodiny. Děti se slabým prospěchem nebo ze sociálně znevýhodněných rodin, které si s danou látkou nebo se zpracováním úkolu nevědí rady, se mohou domluvit na konkrétním čase a po jednom docházet do školy a problém řešit osobně.

Problém mají také děti z rodin cizinců, kteří často nemají jazykové znalosti, a probírané látce proto nerozumí. Ve škole se jim učitelé snažili věnovat individuálně, případně látku vysvětlili opakovaně, covid však tyto „vymoženosti“ fakticky eliminoval.

Ne se všemi rodinami se však školám daří spolupracovat bez problému. Někteří rodiče na telefonáty neodpovídají, nedocházejí pro úkoly. Odnášejí to pak děti, které zůstávají pozadu. Podobný případ řešila právě škola na náměstí Míru v Liberci, rodina žákyně třetí třídy nekomunikovala. Učitelka se proto rozhodla docházet jednou týdně k ní domů. To však rozsah současných opatření neumožňuje.

Přestože se podle dostupných dat od jara počet dětí, které nemohly na počítači pracovat kvůli špatnému připojení, výrazně snížil z 11 procent na 6, podobných případů je stále dost. Na základní škole Kaplického v Liberci mají v současné době bez připojení deset až patnáct dětí, přitom jde o relativně malou základní školu s šestnácti třídami na prvním i druhém stupni. Na jaře loňského roku se škola snažila rodinám bez počítače techniku půjčovat, na podzim si několik rodin přišlo půjčit alespoň tablet.

Celkový počet žáků bez připojení se tím snížil. I tak to však vychází, že skoro v každé třídě je bez sítě aspoň jedno z dětí, a na online výuce tak chybí. „Pod naši školu spadá ubytovna, kde není připojení k internetu. Všechny tyto děti tak chodí pro tištěné úkoly. Pro všechny žáky bez připojení máme určeno, že v úterý mají připravené úkoly na celý týden. Mohou si je vyzvednout ve škole a přinést už dodělané úkoly z předešlého týdne,“ vysvětluje Jitka Netušilová, učitelka a karierní poradkyně ze Základní školy Kaplického v Liberci.

Poplužníková však vypráví, že jí samotné se posílání úkolů neosvědčilo, a proto zavedla online hodiny nad rámec výuky, kde mohou danou látku společně procvičovat v menších skupinách nebo jednotlivě a následně řešit slabiny. To však pořád neřeší problém rodin bez technického zázemí.

Člověk v Tísni jako součást projektu Férové školy v Liberci na jaře nabízel doučování dětem bez přístupu k internetu přímo v jejich domovech. Později se pak ale tam, kde to bylo možné a smysluplné, snažili děti převést do online prostoru. „Maximálně jsme omezili návštěvy rodin. Většinou to jsou početné rodiny na velmi malých prostorech a naši pracovníci jsou terénní, a přece jen kolují mezi velkým počtem lidí, a mohli by se tak stát potenciálními roznašeči,“ vysvětluje postup Hana Dostálová, koordinátorka podpory vzdělávání v Liberci.

To znamená, že v současné době značná část doučování probíhá online, tam, kde to však nelze, se doučování odehrává venku. Pokud i tato možnost nejde provést, doučování za velmi přísných opatření probíhá například v kanceláří místní pobočky Člověka v Tísni.

Individuální doučování jako nejlepší cesta

Kromě Člověka v tísní je partnerem projektu Férové školy v Liberci II místní Komunitní středisko Kontakt. To má na starosti příměstské vzdělávání, které probíhá v létě, a mimo to poskytuje například doučování dětem ze sociálně slabších rodin a cizincům.

Když to bylo možné, doučování probíhalo individuálně formou „jedna hodina pro jednoho žáka“. „Je to podle nás nejlepší cesta, ukazuje se totiž, že propast mezi dětmi se stále zvětšuje a ty slabší budou potřebovat stále větší pozornost a péči,“ vysvětluje Marie Matějíčková, zástupkyně ředitele Kontaktu.

Lektor také dlouhodobě docházel do jedné rodiny a pomáhal s učivem přímo u nich. Ve spojení zůstali také při zhoršení epidemické situace a zpřísnění opatření. V současné době komunikuje s dětmi a jejich rodiči přes sociální sítě či telefonicky, zadává a kontroluje úkoly. „V tuto chvíli je pro naše cílové skupiny největším problémem nepravidelnost, ztráta režimu, a tudíž i soustředění. Pokud se dětí delší dobu nevěnují přípravě do školy, nedocházejí do škol, je tam vidět značný propad,“ říká Matějíčková.

Projekt Férové školy v Liberci II nabízí i další aktivity, které nejsou v současné situaci možné, ale do budoucna mohou být nápomocné právě při individuálním doučování. Jednou z těchto aktivit je vrstevnické vzdělávání, které zatím funguje pilotně jen na několika školách. Jeho náplní je, že žák zkrátka doučuje jiného žáka. Buď je to někdo ze stejné třídy, nebo to bývá někdo z vyššího ročníku. „Jde hlavně o to, že vrstevník může látku podat jinak. My dospělí můžeme stále opakovat totéž, nám to přijde srozumitelné, ale dětem ne,“ vysvětluje Langr a přiznává, že tato aktivita byla jeho iniciativou a moc chtěl, aby byla součástí projektu.

Jde o činnost dobrovolnickou, to znamená, že není honorovaná a probíhá ve volném čase. „My jsme to ale upravili a žák může například jít dovysvětlit mladšímu žákovi učivo místo výtvarné výchovy nebo pracovní činnosti. Kupodivu máme dost dobrovolníků, které baví hrát si na pana učitele. Byla jsem překvapená,“ dodává Netušilová. I tato aktivita se ale s distanční výukou zastavila.

Férové školy v Liberci fungují bezmála čtvrtým rokem. Učitelé a učitelky, které jsou součástí projektu, se pravidelně scházeli a povídali si o příkladech dobré praxe, sbírali zkušenosti. „Výhoda je hlavně v tom, že se dozvíme různé informace. Například, jaké organizace poskytují doučování, jakými způsoby pracovat s dětmi, které mají specifické potřeby, jaké jsou možnosti pro dětí ze slabšího sociálního prostředí nebo pro cizince,“ říká Poplužníková.

Dodává, že se v mnoha školách snažili dětem více věnovat i před zahájením projektu. Jeho největším přínosem je tak podle ní jednak množství nových informací a materiálů a jednak participace odborně školených lidí, kteří se dětem více věnují, čímž pomáhají nejen jim, ale také jejich rodinám. Spolupráce napříč místními neziskovými organizacemi je dalším kladem projektu.

Život začíná na různých startovních čarách. Férové školství ale může být jednou z cest, jak některým znevýhodněním dětem se startem pomoct.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.