Klasický příklad občanské neposlušnosti, tedy „politického jednání, které je určeno smyslu pro spravedlnost většiny naléhajíc na přehodnocení opatření, proti kterým se protestuje, a varuje, že ve stávajících podmínkách sociální kooperace není zohledněn a respektován pevný názor odpůrců opatření“.

Co je dodává občanské neposlušnosti její působnost, to je ochota nesnažit se uniknout trestu, naopak přijmout ho jako součást manifestace svého odporu.

Pan ředitel porušil pravidla, která my ostatní respektujeme, abychom dospěli ke konci pandemie. Mnohá z nich mohou být neúčinná, některá přímo pitomá, ale vždy jako celek fungují lépe, než by bylo bez nich.

Porušil zákon a učinil tak za veřejné peníze -- odvolání bylo zcela na místě a dokonce poměrně nezbytné. Rozhodně to odvolání není opatření nejradikálnější -- mohl být vyhozen a nejspíš na něj bylo možné i podat žalobu.

Nic na tom nemění fakt, že podle Petra Chaluše mohla být vládní opatření srozumitelnější nebo vstřícnější. A argument o kvalitě školy je lichý -- conditio sine qua non kvality školy je, že její ředitel je nahraditelný vv rámci stávajícího personálu školy.

p.s. Opravdu v té škole nejsou také děti, jejichž rodiče považují testy za ochranu svých ratolestí a například také nemocné babičky, která s nimi žije ve společné domácnosti? A pokud jsou, neporušoval náhodou pan ředitel dosti brutálně jejich práva?

Ředitel deklaroval, že si uvědomuje riziko odvolání, a ani já ho zde neobhajuji, navrhuji více vyjednávání v nejasných situacích, a zdůrazňuji nutnost jednat o některých opatřeních s lidmi, kterých se týká. Porovnávám politiky bez roušek v restauracích, a snahu vyjít vstříc dětem a rodičům, obojí je chyba, jenže jiná chyba. Odvolání je fatální, je to vyhazov, a každý vyhazov má i finanční důsledky, nicméně to zásadní pro všechny okolo školy je to, že se tím ukončil dialog, je tím vše smeteno, rodiče a učitelé, kteří měli různé názory nemají tu moc jako ředitel, s nimi už se nikdo bavit nebude, prstě se budou dodržovat stanovená pravidla a to je to řešení. Jenže taková řešení mají v sobě riziko posilování radikalizace a tříštění společnosti, jejíž část si může myslet, že když se nikdo nezajímá o naše názory, a vynucuje bez něj direktivně opatření, která zjevně z části nejsou funkční, tak ti odmítnutí tímto způsobem nebudou věřit ve stát ani o demokracii, to je taky možná abeceda demokracie, kterou zmiňujete.