Martin Profant svým esejem reagoval na mou kritiku novely zákona o pedagogických pracovnících, která umožňuje řediteli školy, aby tzv. performančním aktem učinil z jakéhokoli vysokoškoláka kvalifikovaného učitele i na druhém stupni základní školy, aniž by musel zkoumat jeho předpoklady být kvalitním učitelem pro konkrétní vyučovací předmět.

Obvykle se na podporu novely objevují argumenty, že učitelů je prostě málo, tak je vezmeme i z ulice. Nebo radostné výkřiky o konkurenci pedagogickým fakultám doprovázené primitivním podsouváním motivu neschopných absolventů těchto fakult bránit vlastní teplé místečko (potrefené husy), taky vzývání konkurenčního prostředí — to už jsme v minulosti v jiných oblastech zažili (souhrnně naposledy např. Sandra Ort Feyglová zde). Samozřejmě radost z novely je doprovázena vskutku hlubokomyslným argumentem — není potřeba „papíru“, ale kompetence (ovšem kompetence „praktické“, jak jinak). U Profanta jde o intelektuálně propracovanější úvahu.

Zcela s ním souhlasím, že rozhodující je atraktivita profese (do značné míry daná i platem a zejména poměrně rychlou vyhlídkou platového vzestupu). Trochu mě zaráží, že nezmiňuje skutečnost, že to bylo ještě za minulé vlády MŠMT, kdo začal s razantním navyšováním platů učitelů (rozpočet na rok 2018). Navíc tehdy bylo schváleno, že tři roky po sobě půjde o navyšování o 15 mld. Kč ročně.

Tehdejší ministerstvo financí však nezajistilo, aby bylo navyšování „propsáno“ do střednědobého výhledu. Zajištění navyšování, byť v redukované podobě, je tedy zásluhou ministra Plagy (nestr. za ANO). Nevím, jestli při očekávatelných turbulencích na trhu práce bude těch průměrných 45 tis. Kč tak neatraktivních. Bylo by jistě žádoucí, aby mladí učitelé nemuseli na významné přiblížení této částce čekat deset či více let. Nicméně i tak už to úplná bída nebude. Vsadil bych se s M. Profantem, že do pěti let nebude o kvalifikované absolventy učitelství nouze. Tak jako je tomu dnes třeba ve zlínském kraji, převráceném to obraze kraje karlovarského. O situaci na Zlínsku se však mediálně nikdo nezmiňuje a ani neanalyzuje příčiny, proč tam někteří kvalifikovaní učitelé ve školách místo nedostanou.

Zklamáním pro mě však je, že se Martin Profant zařadil do chóru diskutérů, kteří vedou polemiku s něčím, co jsem netvrdil a neodpovídají na to, čím jsem argumentoval. Možná to ukazuje jen ke špatnému čtení mé argumentace, možná jsem se nevyjádřil dost jasně. Co tedy Profant z mé úvahy zamlčuje, resp. mně podsouvá, ale nedokládá (petitio principii se tomuhle rétorickému kroku říká)?

I.

Za prvé, stručným úvodním výletem do historie jsem se snažil ukázat, proč naši předchůdci po desetiletích ostrých sporů a odporu řadových učitelů i akademiků zavedli univerzitní přípravu „pod jednou střechou“ propojující oborové vědění s didaktikou a psychologií. Profant má pravdu, když říká, že omezovat dnes kvalifikační přípravu učitelů na model, který byl zcela funkční v minulosti, není možné. Sám ve svém textu docela konkrétně naznačuji, že dnes je nutné nabízet i tzv. alternativní cesty k učitelství, a uvádím, co by se dalo pro jejich podporu udělat (pedagogické minimum, konsekutivní magisterské studium, programy typu Teach First ad.). I když v těch alternativních cestách je propojení oborových poznatků, didaktiky a psychologie mnohem těžší.

Zesměšňovat toto mé historické připomenutí donkichotstvím je tedy mimo mísu. Dále nijak nepopírám, že nedostatek kvalifikovaných učitelů je již dnes velký problém. Není ale plošný a natolik obecný ve veškerých aprobacích, aby bylo nutné kvalifikaci rozvolnit úplně. Argumentuji pro to statistikami z matrik MŠMT.

II.

Za druhé, Profant překvapivě zcela opomíjí můj zásadní argument — hlavním problémem dnešní školní výuky je neaprobovanost. I kvalifikovaný, ale třeba na tělocvik aprobovaný učitel již dnes leckde učí dějepis nebo občanku. Pro svou argumentaci si ovšem Profant vybírá příklady, které „konejší“, a tím se nevyrovnává s největším průšvihem novely: podle ní totiž absolvent češtiny, který pracoval v nakladatelství, půjde učit český jazyk (podobně absolvent matfyzu z vývojové laboratoře nebo strojírenské firmy bude učit fyziku). V tom je ale ta menší potíž. Novela je totiž tak špatně napsaná, že právě matfyzák může jít učit dějepis a absolvent češtiny nakonec i tu fyziku (fyzikářů přece chybí nejvíc), když si na to troufne nebo ho ředitel „ukecá“. Že je to málo pravděpodobné? Možná, ale dikce novely to umožňuje.

Navíc je tu ta mistrná formulace o „odbornících z praxe“. To nelze odmítnout! Kdo přijde z „praxe“, je automaticky „odborník“. Jeden britský sociolog tomu říká „rétorické násilí“: zvolíme takové pojmy a formulace, proti kterým vlastně nejde protestovat. A proto nikdo nebude moc pátrat, co je za líbivým označením za nesrovnalost.

III.

Za třetí, na atraktivitu profese působí i kvalita studia na učitelských fakultách. Musím přiznat, že opakované vazby „absolventi pedagogických fakult“ svádějí pozornost k oblíbenému pomrkávání na čtenáře — „to jsou přece ty slabé fakulty“. Já jsem ale vždy hovořil o učitelských fakultách. Můj oponent mi navíc podsouvá stanovisko, které nedržím a nikdy jsem nedržel. Dlouhými parafrázemi kolegy Čorneje, se kterým jsem mimochodem byl vždy na téma přípravy učitele ve shodě, naznačuje, že preferuji tzv. učitelskou profesní složku přípravy na úkor té oborové.

Naopak, umění „překladu“ oborových poznatků i s ohledem na psychologické zákonitosti učení různých žáků se opírá o solidní oborové poznatky. Ale takové povědomí překladu jinde než na pracovištích „pod jednou střechou“ získáte jen výjimečně. A není k tomu třeba insinuovat „mrvu mezi prsty“, i když se to leckde dělá špatně. Pak je třeba nikoli narušit systém, ale opravit ho.

IV.

Za čtvrté, korektní by bylo zdůvodnit, proč učitelství již nebude považováno za profesi, ale za zaměstnání. V jiných povoláních (dokonce ne nutně v uznávaných profesích) by nikoho ani nenapadlo deprofesionalizaci legalizovat. Zdravotních sester u nás byl před časem (a někde stále ještě je) zoufalý nedostatek. Někde je nouze i o lékaře určitých specializací.

Napadlo ale snad někoho, aby dal do zákona, že absolvent jiného magisterského studia, třeba biochemie na přírodovědecké fakultě, může být internistou, nebo že bakalář sociální práce nastoupí do nemocnice jako zdravotní sestra s tím, že kvalifikaci mu primář uzná a do x let musí začít se studiem? To, co jsme za souhlasného mručení selského rozumu provedli, je jasná zpráva a symbolické poselství: učitelství není profese. Potvrdili by nám to sociologové od Webera po Parsonse.

V.

Za páté, novela nijak nezabraňuje těm, kteří do tří let studium nezahájí (mimochodem v dikci novely ani ty tři roky nikde nejsou), aby nezapočali nový tříletý cyklus jako „nekvalifikovaně kvalifikovaní“ nebo přešli na jinou školu. Kvalifikaci mít budou, tu jim znovu udělí ředitel. Tohle Martin Profant vůbec neřeší. Je mu to jedno nebo to má za „kolaterální škodu“? A kolik lidí si ještě vzpomene, že aprobace (souhlas) kdysi znamenala „státní souhlas“ s tím, že absolvent má učitelskou kvalifikaci pro konkrétní vzdělávací předmět.

Nový a z hlediska platnosti příslušného paragrafu časově ani rozsahem neregulovaný ředitelský souhlas je průlomem, jehož důsledky posoudíme až za řadu let. Navíc, budeme spolu s Estonskem jediná země ve vyspělém světě, kde kvalifikaci uděluje ředitel školy. Dobrá zpráva. Aspoň v něčem budeme zase „the best“.