Od nového školního roku nečekejme jen návrat k „normálu“. Chtějme víc

Filip Outrata

Začíná nový školní rok, který velmi pravděpodobně nebude „normální“ — pokud za normální považujeme stav před pandemií. Školy po covidu by nemusely být stejné jako dříve.

Jednou z posledních pěti zemí na světě, v nichž není zavedena povinná školní docházka je Bhútán. Foto Jean-Marie Hullot, WmC

Začíná nový školní rok, který velmi pravděpodobně nebude „normální“ — pokud za normální považujeme to, co bylo před pandemií. Školy po covidu by nemusely být stejné jako dříve.

Po prvním roce, který moje dcera absolvovala jako školačka, nedokážu říct, jestli je škola spíš místem, kde se dítě naučí mnoho sociálních dovedností a posune se v životě o mnoho dál, nebo takovým, kde se otupí či ztratí jeho touha poznávat a dozvídat se nové věci. Asi je tam trochu obojího. A možná je ještě brzy na vynesení soudu.

Vždy, když čtu pravidelné informační maily pro rodiče, trochu mi zatrne při těch pasážích, kde se popisuje fungování školní družiny — té ranní, od brzkých hodin, i té odpolední, až do pozdního podvečera. Školy fungují také jako „hlídárny“ či úschovny dětí, jako služba pro rodiče, kteří si kvůli práci nemohou dovolit (nebo třeba, někdy, nechtějí) být s vlastními dětmi.

Pro některé děti je zkrátka škola důležitější a zabírá větší část jejich života než pro jiné. Některým spíš pomáhá, jiné s ní zápasí. Některým ze školy zůstanou silné, pozitivní vzory a zkušenosti, jiným podobně silné, ale spíš negativní prožitky. U mnoha někdejších dětí — počítám se mezi ně — je celkový výsledek nejspíše neutrální. Škola prostě byla, protože to tak muselo být.

Už rok a půl zasahuje české školy covidová pandemie. Právě začínající školní rok může být druhým celým covidovým. Nemusí, ale je to pravděpodobné. Jisté je, že školní provoz v tomto roce nebude normální, tedy pokud „normálním“ myslíme stav před pandemií. Je to zvláštní, ale pro děti, které dnes nastupují do druhých a třetích tříd, je normální škola taková, ve které se nosí roušky, většinou se nechodí na tělocvik a nezpívá o hudebce.

A jisté také je, že pandemie vlastně nemění nic na tom, co je v našich školách třeba zlepšovat. Vytvářet ze škol prostředí, kde se dostane pozornosti dětem všech různých zaměření, nadání, schopností. Kde se vše nebude srovnávat k průměru, ale zůstane prostor pro osobitost, jinakost, tvořivost. Ne že by takové naše školy dnes nebyly, mnohé naštěstí takové jsou. Ale jistě by to mohlo být ještě o mnoho lepší.

Co by vlastně covidové období našich škol mohlo odkázat tomu následujícímu, už zase normálnímu (či „normálnímu“)? Co pozitivního — kromě čistých ztrát, jako je odchod mnoha zkušených učitelek a učitelů ze zdravotních důvodů? Mohla by to být zkušenost, byť vynucená, že se věci dají dělat jinak. U učitelů, kteří „přežijí“, může být výhodou lepší znalost počítačového světa, která je pro porozumění dnešním dětem nezbytná.

Snad budou mít během tohoto školního roku děti, nejen ty nejmenší, příležitost vidět své učitele a kamarády naživo, a nejen na monitoru. Nezapomenu na radost dcery, když po měsíční izolaci domácí školy přes počítač potkala venku jednu ze spolužaček ze školy. Tenhle rozměr školy nic nenahradí. Tak hodně sil všem školou povinným, žákům, učitelkám a učitelům, rodičům.

Diskuse