Současná covidová situace je katastrofou pro školy, žáky a rodiče. V České republice již děti souhrnně nechodí do škol sedm měsíců. A celosvětově je v důsledku pandemie podle organizace UNICEF mimo školní lavice až 168 milionů dětí.

Současné problémy s maturitami, přijímajícími zkouškami, frustrace dospívajících, prohlubování jejich závislosti na digitálních technologiích — to vše jsou aspekty rozsáhlé katastrofy vzdělávacího systému, nejen u nás. Její součástí je i absence přístupu k online výuce u mnoha vyloučených rodin.

Současní středoškoláci mají kvůli problémům způsobeným pandemií bohužel i horší perspektivu uplatnění na trhu práce. Podle OECD mohou očekávat celoživotně nižší příjem přibližně o tři procenta, což není úplně zanedbatelné.

Realistická analýza katastrofy nás ale může také posunut vpřed. Před časem koloval mezi lidmi kreslený vtip: na obrázku spolu hovořily koronavirus a virus eboly. Virus eboly označil koronavirus za „trapného mileniána“ po jeho prohlášení, že jeho cílem není lidi připravovat o život, ale spíše upozornit na zásadní problémy ve společnosti.

„Díky“ koronovirové krizi jsme si opravdu uvědomili význam vzdělávání a škol, a to nejen jako místa, kam děti chodí, když my musíme pracovat. Také je jasné, že lepší mediální gramotnost a další dovednosti získávané vzděláváním by jistě pomohly i proti šíření dezinformací, a to nejen o COVID-19, o očkování a podobně.

Snad až nyní si politici uvědomí, že vzdělávání je ta nejlepší investice. Není to nutné utrácení, ale vynaložení prostředků do podniku, který nemůže zkrachovat.

Michel Houellebecq ve své knize Podvolení (2015) formuloval myšlenku, že školství je daleko strategičtější odvětví než obrana a vnitro. Muslimský prezident, který v této literární fikci vyhrál volby ve Francii, si to jasně uvědomoval a požadoval pro svou stranu ve vládě primárně rezort školství.

Vzdělávání bylo vždy „otlounkánkem“ státních rozpočtů. Všichni hovoří o tom, jak je důležité, ale když dojde takzvaně na lámání chleba či porcování medvěda, školství vždy ostrouhá.

Víme, že až šedesát procent dnešních dětí bude pravděpodobně vykonávat zaměstnání, které nyní ještě neexistuje. Digitální a technický vývoj je překotný, globální konkurence ohromná a neustále se zostřuje. Čína již nyní přitahuje více studentů ze světa než USA.

V tomto kontextu Evropa a s ní i Česká republika poněkud zaspává. Žijeme z minulosti, hasíme přítomnost a nemyslíme na budoucnost. Investice do vývoje vzdělávání je naše jediná šance, jak dlouhodobě na globálním kolbišti uspět a Evropská unie si nyní rozděluje velký balík peněz, který lze na vzdělávání využít.

Česká republika by v tom měla vidět svou prioritu, místo dálnic a říčních kanálů. Nemělo by ale jít jen o vzdělávání dětí a mladých lidí, ale i o propracovaný systém celoživotního učení a adaptace na nové podmínky.

To vše by mělo být zarámované do systému předávání hodnot demokracie, lidských a občanských práv a právního státu. Jen tak bude naše společnost odolná vůči dezinformačním válkám, které jsou proti ní vedeny zvenku.

Učení samo o sobě totiž hodnoty nepředává. Pol Pot také dostal kvalitní vzdělání ve Francii a stal se z něj posléze masový vrah v celostátním měřítku.

Nabízí se úvaha i o jisté evropské dimenzi vzdělávání. Je nutné maximálně podporovat studentskou mobilitu — až to epidemická situace dovolí — a pěstovat v mladých lidech pocit náležitosti k evropské civilizaci.

Nejde o to, aby evropští úředníci psali osnovy. Ale určitý společný evropský obsah, například evropský rozměr národních dějin či výuku o Evropské unii, by státy spolu koordinovat mohly.

K brexitu jistě přispěla i skutečnost, že Britové neměli o Evropské unii a evropských dějinách potuchu. Podle průzkumů veřejného mínění si velká část Britů myslela, že USA jsou členem Evropské unie. Obecně toho Britové z dějepisu vědí více o dějinách Indie než o dějinách Evropy.

Určitou příležitostí ke změnám je rozbíhající se Konference o budoucnosti Evropské unie. Vzdělávání by v debatách, které mohou vést i ke změně základních smluv Evropské unie, nemělo chybět.

Současný projekt Evropského prostoru vzdělávání je plný zajímavých vizí, ale pokulhává na tom, že je nemá kdo a jak realizovat. Evropská unie nyní umí jen vršit dokumenty, umí také leccos platit, ale jinak skutek utek. Evropská unie by se neměla zahledět sama do sebe, ale spíš se rozkročit do světa a navázat vzdělávací a výzkumné spolupráce i se severní Amerikou, Japonskem, Jižní Koreou, Tchaj-wanem, Austrálií a podobně.

Evropská unie by jistě neměla získat legislativní pravomoci ve vzdělávací oblasti. Je ale možné si představit závazný systém pro dohodnutá opatření na základě jednomyslných rozhodnutí Rady, podobně jako funguje například u sankcí vůči třetím zemím.

Každopádně hlavní tíha rozhodnutí bude i nadále ležet na národní úrovni. Vraťme se ještě k Houellebecqově literární, leč prozíravé fikci. Muslimský kandidát na prezidenta Francie jasně deklaruje: „Kdo řídí školství, řídí budoucnost.“

Pomineme-li fiktivní literární kontext islamizace školství ve Francii, vychází nám z toho nosná myšlenka. České politické strany by si ji měly před nadcházejícími volbami uvědomit.