Nedávno jsme psali o britských studentských stávkách proti pronajímatelům, kteří i v pandemii požadují plné nájemné. Největší protest nájemníků za posledních čtyřicet let dál hýbe britskou společností. Deník Referendum oslovil jednoho z lídrů stávek, Lewise Tibbse z Nottingham Trent University, aby situaci přiblížil a zhodnotil.

Stávky začaly na některých univerzitách, třeba v Manchesteru a Bristolu, už minulý rok. Kdy se začalo stávkovat v Nottinghamu?

Stávkovat jsme na Nottingham Trent University začali v lednu, hned po vyhlášení nového národního lockdownu. Chtěli jsme se postavit za studenty, kterým přijde nespravedlivé platit víc než sto liber (asi tři tisíce korun, pozn. red.) týdně za ubytování, ve kterém podle nařízení vlády nemohou bydlet.

Jaké byly hlavní cíle hnutí? Změnily se nějak?

Naším hlavním cílem bylo zajistit spravedlivou slevu na nájemném pro kolejní studenty, kteří právě kvůli lockdownu na kolej nemohli přijet — to se nám podařilo. Dál bojujeme za odpuštění poplatku za předčasné zrušení nájemní smlouvy a za čtyřicetiprocentní slevu pro studenty, kteří na ubytování zůstali. Inspirovaly nás další studentské stávky za „covidové“ nájmy, které v Británii slaví úspěchy. Podle nás studenti nesmějí finančně doplácet na to, že dodržují vládní nařízení. Obzvlášť v době ekonomické krize.

Nezdá se, že stávky v blízké době skončí. Jaké jsou hlavní překážky, před kterými stojíte?

Nejobtížnějším úkolem je vyjednávání se soukromníky. Je mnohem jednodušší apelovat na univerzitu a přesvědčit vedení, aby se za nás postavilo. Být studentem musí znamenat víc než být zákazníkem, univerzitám navíc jde o jejich reputaci a dobrou image. Což se nedá říct o soukromnících, kteří sice tvrdí, že jejich prioritou je spokojenost studentů, ale evidentně jim jde především o zisk.

Můžete být konkrétnější?

Stačí se podívat na jednání tisíců soukromníků po celé Británii. Spousta z nich se studenty zachází bez špetky respektu — vyhrožují soudy, vysokými úroky, vymahači dluhů. Přitom jde o ubytování, kde studenti nemohou bydlet, o služby, kterých nemohou využít. A když zrovna soukromníci nevyhrožují, tak se studenty odmítají komunikovat. Moc dobře si uvědomují, že chtějí peníze, na které by neměli mít nárok. I přesto mladé lidi šikanují a nespravedlivě odírají o peníze, takže se studenti často musí zadlužit na roky dopředu.

Chápu to dobře, že je takové chování systémové, vepsané do britské ekonomiky?

Víme nejméně o jedné velké soukromé společnosti, která posílá své zaměstnance, aby klepali studentům na dveře a peníze vymáhali fyzicky. Tato firma byla v roce 2018 koupena investiční společností Arlington za sto pětatřicet milionů liber. Nedávno si vzali půjčku dvaadvaceti milionů liber na financování nových projektů. A studentům odmítli a nadále odmítají nabídnout sebemenší úlevy.

Dají se v tomto kontextu stávky považovat za úspěch?