Lídr studentských stávek v Británii: Univerzity trpí nedostatky, systém je neudržitelný

Adam Rektor Polánek

Britští studenti protestují za úlevy na nájmech během pandemie covidu-19. Jeden z lídrů stávek v rozhovoru popisuje vítězství i překážky studentského hnutí — a poukazuje na systémové problémy britského univerzitního vzdělávání.

„Podle nás studenti nesmějí finančně doplácet na to, že dodržují vládní nařízení. Obzvlášť v době ekonomické krize,“ říká lídr studentských stávek z univerzity v britském Nottinghamu. Foto Twitter ACG

Nedávno jsme psali o britských studentských stávkách proti pronajímatelům, kteří i v pandemii požadují plné nájemné. Největší protest nájemníků za posledních čtyřicet let dál hýbe britskou společností. Deník Referendum oslovil jednoho z lídrů stávek, Lewise Tibbse z Nottingham Trent University, aby situaci přiblížil a zhodnotil.

Stávky začaly na některých univerzitách, třeba v Manchesteru a Bristolu, už minulý rok. Kdy se začalo stávkovat v Nottinghamu?

Stávkovat jsme na Nottingham Trent University začali v lednu, hned po vyhlášení nového národního lockdownu. Chtěli jsme se postavit za studenty, kterým přijde nespravedlivé platit víc než sto liber (asi tři tisíce korun, pozn. red.) týdně za ubytování, ve kterém podle nařízení vlády nemohou bydlet.

Jaké byly hlavní cíle hnutí? Změnily se nějak?

Naším hlavním cílem bylo zajistit spravedlivou slevu na nájemném pro kolejní studenty, kteří právě kvůli lockdownu na kolej nemohli přijet — to se nám podařilo. Dál bojujeme za odpuštění poplatku za předčasné zrušení nájemní smlouvy a za čtyřicetiprocentní slevu pro studenty, kteří na ubytování zůstali. Inspirovaly nás další studentské stávky za „covidové“ nájmy, které v Británii slaví úspěchy. Podle nás studenti nesmějí finančně doplácet na to, že dodržují vládní nařízení. Obzvlášť v době ekonomické krize.

Nezdá se, že stávky v blízké době skončí. Jaké jsou hlavní překážky, před kterými stojíte?

Nejobtížnějším úkolem je vyjednávání se soukromníky. Je mnohem jednodušší apelovat na univerzitu a přesvědčit vedení, aby se za nás postavilo. Být studentem musí znamenat víc než být zákazníkem, univerzitám navíc jde o jejich reputaci a dobrou image. Což se nedá říct o soukromnících, kteří sice tvrdí, že jejich prioritou je spokojenost studentů, ale evidentně jim jde především o zisk.

Můžete být konkrétnější?

Stačí se podívat na jednání tisíců soukromníků po celé Británii. Spousta z nich se studenty zachází bez špetky respektu — vyhrožují soudy, vysokými úroky, vymahači dluhů. Přitom jde o ubytování, kde studenti nemohou bydlet, o služby, kterých nemohou využít. A když zrovna soukromníci nevyhrožují, tak se studenty odmítají komunikovat. Moc dobře si uvědomují, že chtějí peníze, na které by neměli mít nárok. I přesto mladé lidi šikanují a nespravedlivě odírají o peníze, takže se studenti často musí zadlužit na roky dopředu.

Chápu to dobře, že je takové chování systémové, vepsané do britské ekonomiky?

Víme nejméně o jedné velké soukromé společnosti, která posílá své zaměstnance, aby klepali studentům na dveře a peníze vymáhali fyzicky. Tato firma byla v roce 2018 koupena investiční společností Arlington za sto pětatřicet milionů liber. Nedávno si vzali půjčku dvaadvaceti milionů liber na financování nových projektů. A studentům odmítli a nadále odmítají nabídnout sebemenší úlevy.

Dají se v tomto kontextu stávky považovat za úspěch?

Rozhodně! V krátkém čase jsme mobilizovali spoustu lidí a vytvořili takový nátlak, že jsme univerzitu k první slevě přiměli už po týdnu. Také se nám daří vyjednávat soukromníky — několik soukromých společností už, byť neochotně, souhlasilo s padesátiprocentní slevou na nájemném, což sice stále ještě nestačí, ale pro mnoho studentů může jít o rozhodující sumu.

Média jako BBC, ITV, nebo deník The Independent o nás tvoří reportáže. Zvlášť vděční jsme za plnou podporu poslankyně za náš okres Nottingham-východ, labouristky Nadii Whittomeové, která například zorganizovala panelovou diskuzi o problémech, se kterými se studenti potýkají, a pozvala nás na ni. Pořád ale bojujeme, částečné slevy nestačí — často se rovnají čtyřem týdnům nájemného i přesto, že lockdown má trvat týdnů osm. Nehledě na to, že tisíce studentů stále ještě žádnou slevu neobdrželo.

Mluvíte o médiích. Je nějaký aspekt stávek, na který podle Vás média dostatečně nepoukazují?

Málo se v médiích mluví o tom, že naše stávky odhalily větší, systémové problémy v britském vysokoškolském vzdělávání. Celý systém je neudržitelný, opírá se o vládní půjčky, jimiž se mladí lidé ohromně zadluží — často předtím, než dosáhnou pětadvaceti let. Privatizace a tržní koncepce univerzit způsobuje, že vzdělání je považováno za komoditu a univerzity za byznys. Ze studentů jsou potom pouze zákazníci, kteří si za mimořádně vysoké sumy kupují určitou „službu“ a „zkušenost,“ místo aby byli nedílnou součástí instituce.

Jaké jsou příčiny těchto problémů? A ovlivní nějak další směřování studentského hnutí?

Každá část studentského života byla přeměněna v komoditu: od soukromníků účtujících vysoké nájmy za podprůměrné ubytování přes nekonečné slevy cílené na studenty až po drahé učebnice a studijní exkurze. A hlavně: jeden rok univerzitního vzdělání studenta vyjde na 9250 liber (asi 275 tisíc korun, pozn. red.). Tyto peníze univerzity využívají především na stavbu nablýskaných budov, někdy dokonce za hranicemi Velké Británie. V dosavadním systému je nespočet chyb, které covid-19 poodkryl. Proto doufám, že naše hnutí za spravedlivé nájmy pomůže vytvořit celonárodní diskuzi o stavu britského univerzitního vzdělávání. Nastal totiž čas na skutečnou a trvalou změnu.

Lewis Tibbs studuje žurnalistiku na Nottingham Trent University. Je jedním z lídrů studentských stávek za „covidové“ nájmy.

Diskuse