Už zase pijí na Náplavce aneb Teorie volby ze samých špatných možností

Jan Kašpárek

Snad všichni, kteří chrání sebe i okolí, jsou sice unaveni, současně ale již prokázali, že vydrží obdivuhodně mnoho. Svým chováním zachránili mnoho životů a věřme, že další zachrání.

Všichni už jsme sociální izolací unaveni. Přesto je v zájmu všech, otřesné vládě navzdory, ještě vydržet, než čísla poklesnou alespoň pod tisíc nových případů denně. Kresba Osama Hajjaj, The Cartoon Movement

Poslední týden se nesl ve znamení rozhořčení nad těmi, kteří za teplého počasí vyrazili do ulic a parků, případně s rozličným alkoholem na pražskou Náplavku. Tentokrát davy nevytvořila kreativní práce novinářských fotografů, ale zkrátka lidé.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Porušovala se všemožná protiepidemická opatření, leckde spontánně otevřely hospodské zahrádky. Obvykle až protivně klidný ministr zdravotnictví Jan Blatný (nestr. za ANO) varoval, že „jestli se lidé utrhnou o Velikonocích ze řetězu, máme tady velkej průser“.

Řetěz, či spíše zpuchřelý špagátek kolektivní odpovědnosti během prvních dnů prodlouženého víkendu zachraňovalo aprílové počasí. I tak nepochybně proběhl a proběhne bezpočet bytových večírků, rodinných návštěv bez respirátorů a dalších, v posledním roce tolik postrádaných, nyní však primárně promořovacích, akcí.

Proč je to špatně, víme snad všichni. Kdo ne, ten to pravděpodobně záměrně vědět nechce.

Epidemie covid-19 po příšerném půlroce zpomaluje. Křivka nových případů jde správným směrem, v nemocnicích je s aktivní nákazou nejméně lidí od zhruba poloviny února. Klesá i počet lidí v intenzivní péči, byť je stále ve výši, jaké nikdy před aktuální vlnou nedosáhl.

Pokud však někdo řekne, že jsme krizi zvládli, jde o černočerný vtip. Nemáme vyhráno. I stávající počty hospitalizovaných jsou šílené a průměrný počet každodenně zachycených případů od pondělí do soboty včetně, asi 5800, můžeme za příznivý pokládat jen proto, že jsme si zvykli na nepřetržitě zuřící katastrofu.

Pokles epidemických křivek je zkrátka pomalý. Někdejší sliby kabinetu Andreje Babiše (ANO), že se situace citelně zlepší za tři týdny, předvídatelně nevyšly. Ať vláda netvrdí, že ji nikdo nevaroval. Co se během aktuálního pololockdownu stane, bylo nabíledni.

Uroboros vršících se chyb

Už jsme si zvykli, že pokud má vláda na výběr z několika špatných možností, vybere si tu horší. Děje se to nepřetržitě zhruba od září. A počínaje Vánocemi, jež se vlivem trestuhodné hlouposti či populismu směnily za řádově tisíce životů, jsou vlastně všechny možnosti tak či onak zlé.

Epidemie se prohnala tam a zpět republikou, nabrala nové mutace, pozabíjela bezpočet lidí a velkou část ostatních vyčerpala do krajnosti. Zbytky sil dávalo smysl využít k maximálně důslednému omezení všeho provozu, jež by nás vytrhlo před nastávajícím jarem.

Vláda se bohužel neobtěžovala příliš zdůrazňovat, že stlačování křivek při stávající míře omezení a reprodukčním číslu kolem 0,8 nepotrvá tři týdny, ale třeba trojnásobek. Pak se nemůžeme divit, když je nemalá část populace stále alergičtější na další a další prosby, aby ještě vydržela. Navíc si přiznejme, že lidem nelze jen dokola říkat, aby po předem neurčenou dobu hlavně nikam nechodili, když současně musí pravidelně do práce kvůli placení nájmu a podobných vymožeností.

To, že se poslední týden leckde houfně vyrazilo na pivo a korza, není překvapivé. Stejně tak že se v Praze tvoří houfy: hlavní město hostí asi osminu české populace, ovšem na ploše, jež v rámci republiky představuje jen asi 0,6 procenta.

Jakmile bude hezky, ven se půjde znovu. Pokud nebude policie náhodné lidi v parcích stíhat ohněm a mečem, prakticky tomu nelze zabránit. A je cítit, že na drsné represe tu nikdo nemá žaludek.

I tak ale zpomalování epidemie můžeme doklepat. Tedy za předpokladu, že všichni vlivem jara úplně nezešíleli, vláda neprovede něco úplně stupidního a bude postupovat očkování. Nutno také doufat, že část populace, jež je ochotná se chovat odpovědně bez ohledu na okolí či politiku, ještě nějakou dobu nevyklidí pozice.

Snad všichni, kteří chrání sebe i okolí, jsou sice unaveni, současně ale již prokázali, že vydrží obdivuhodně mnoho. Svým chováním zachránili mnoho životů a věřme, že další zachrání.

Ohleduplných a odolných lidí je více, než se zdá. Nejsou vidět, protože máme i během pandemie ve zvyku nevystavovat na odiv zásluhy, ale spíše hloupost a klausovské kverulantství.

Z širšího hlediska je zásadní, abychom bez ohledu na jarní touhy před jakýmkoli citelným rozvolněním stlačili křivky tak nízko, jak podle epidemiologické logiky doporučují experti. Tedy někam k maximálně tisíci nových případů denně s dále klesajícím trendem.

Takové snížení není luxus, ale základní podmínka pro cokoli dalšího. Včetně postupného otevírání škol. Ano, může to trvat dlouho. Jak jsme si řekli, vybíráme ze samých špatných možností.

Poslední půlrok i nynější výhled lze shrnou větou, již jsme publikovali koncem září: „Pandemie nekončí. To, že se v boji s ní selhalo nyní, bohužel neznamená, že se totéž nemůže zopakovat.“

Prorocká věta nabyla až příliš konkrétního významu, ztělesněného kolosem třiceti tisíc mrtvých. Ať je nám pro nastávající dny a týdny mementem.

Volme alespoň méně hrozné možnosti

Sérii selhání musíme ukončit. Teď hned, vlastně již neexistuje alternativa. Z žádného hlediska si nemůžeme dovolit v epidemii pokračovat.

Infekci je nutné důsledně potlačit navzdory nakažlivějším variantám viru — respektive právě kvůli nim — i obecné únavě. I teď se hraje o to, kolik lidí zemře na covid-19 dřív, než se stihnou očkovat. Máme-li stále na výběr z vícero nepříjemných možností, potřebujeme konečně zvolit tu méně hroznou. Dobrzdit.

Aby se to podařilo, je třeba odmítnout představu, že máme všechno za sebou. Jestli totiž mezi širokou společností i různými funkcionáři rozpoznáváme v posledním roce nějakou soustavnou chybu, je to tendence ignorovat základy odborného poznání na úkor obecného pocitu, že musí nastat katarze. Že když obětujeme dost sil, přijde dobrý konec. Víme ale, že tak svět nefunguje.

„Copak nemáš srdce, vire?“ ptá se nyní zase usoužená republika replikačního automatu závislého na cizích buňkách. A ten neodpovídá, srdce totiž opravdu nemá.

Maximálně si půjčí naše vlastní, neb je podobně jako cévy, nos či plicní sklípky bohaté na ACE2 receptory. Nezná soucit, stejně jako mu byly lhostejné Vánoce, jsou mu nyní lhostejné Velikonoce. Z biofilosofického hlediska je otázkou, zda je vir vůbec živý.

To znamená, že se s virem nedalo a ani nedá kupčit, nelze jej uprosit, ignorovat, zastrašit či politicky ovlivnit. Je mu jedno, co si o něm myslíme nebo zda chceme jít na pivo, nezajímají jej vládní snahy o hledání pochybné rovnováhy mezi ochranou zdraví a fungováním ekonomiky — zkrátka devastuje obojí.

Má ale zákonitosti, de facto strojové. Z dlouhodobého hlediska jeho úpornost především odráží, co jsme mu dovolili a dovolíme.

Ano, jsme z toho unaveni. Všichni. Ale víme, co je nutno udělat, abychom všechnu práci na potlačení nákazy dotáhli do zdárného — byť prozatímního — konce. Nejsme bezmocní a nyní si bezmoc ani nemůžeme dovolit. Ještě ne. Čím více lidí teď na vše rezignuje, tím úmornější budou nastávající týdny. Epidemie nám nezačne promíjet chyby, z podstaty ani nemůže.

Co to znamená v praxi? Chovejme se i během teplých dní jako bytosti hodné druhového přívlastku sapiens. Pravidla jsou jasná. Potřebujeme-li již teď opravdu jít na návštěvu či na pivo, berme v potaz, že si i zde vlastně vybíráme mezi nedobrými, a ještě horšími možnostmi.

Rizika lze zmírnit užíváním alespoň antigenních testů. Nemusíme se jít bavit na místo, kam očekávatelně vyrazí dalších tisíc lidí. Ledacos lze stále přesunout do virtuálního prostoru, i když je venku hezky.

Je možné se sejít jen v epidemiologicky uzavřené bublině, která bude udržovat minimální míru kontaktu směrem ven a lidé uvnitř si dají okamžitě vědět, pokud by zjistili, že jsou nakaženi.

Po případné schůzce je donebevolající hloupost jít na návštěvu třeba k rodičům, neočkovaným šedesátníkům. A tak dále. Chcete a musíte-li volit ze špatných možností, vyberte tu méně špatnou.

Diskuse
April 4, 2021 v 16.17
40 dní

Pokusil jsem se odhadnout, jak dlouho ještě nám potrvá stlačit denní počet nakažených pod tisíc. Vyšel jsem z předpokladu, že v posledních týdnech potlačujeme covid přibližně rovnoměrně exponencielně, a vyšlo mi, že potřebujeme ještě asi 40 dní; bylo to 35 až 39 dní podle toho, jak dlouhý kus z konce března jsem použil, poslední údaj, který jsem vyčetl z Our World in Data, byl ze 3. dubna, a tak mi vychází, že v cíli bychom mohli být asi tak o státním svátku 8. května.

Naděje na rychlejší potlačení epidemie vidím tři:

1) Loňský pokles aktivity viru, díky kterému se mohl Andrej Babiš prohlašovat až do konce léta za vítěze nad covidem a pražská smetánka hodovat na Karlově mostě, byl skutečně projevem sezonního chování viru v mírném pásmu (a ve Švédsku se nekonal jen proto, že to už leží okolo polárního kruhu). Pokud je tomu tak a pokud to nové mutace nezmění, dostaneme teď dočasné zlepšení situace prakticky zadarmo, chyby se nám nevymstí tak jako ještě před měsícem a opatrné rozvolňování můžeme opatrně plánovat už teď.

2) Testování ve firmách přes všechny problémy a navzdory odporu, ba někdy až sabotážím ze strany průmyslníků i projevům stockholmského syndromu u některých odborářů, zabere a pomůže odhalit a potlačit ohniska šíření viru v továrnách a skladech. Tím by se mohlo snížit reprodukční číslo, ať už k tomu roční doba a počasí přispějí, nebo ne, a denní počet nakažených by mohl konečně začít klesat rychleji.

3) Vláda sezná, že takhle to dál nejde, a konečně továrny a sklady zavře, aspoň na týden.

April 5, 2021 v 9.6
Hm...

tak takhle vypadají rozporuplné pocity.

Člověk si na DR přečte o Bečvě, nebo o občanu K, a má pocit, že by měl svůj měsíční trvalý příkaz navýšit.

A pak si přečte tohleto, a začne litovat každé koruny, kterou kdy zaplatil, a emoce našeptávají aby okamžitě na internetovém bankovnictví ten příkaz úplně zrušil.

Dát z věty "Pravidla jsou jasná" link na sněhuláky je vážně výsměch úplně všemu. No nic. Vydržet a rozhodnutí činit nerozčilen...

DU
April 5, 2021 v 19.24
Jsem taky unavený,

jak se v textu několikrát opakuje, ale z toho, jak český národ selhává v řízení svého státu. Ten nemá v demokratických poměrech (období normalizace nepočítám) trvání ani tři desítky let a jedná se o první vážnou krizovou situaci, kterou musí řešit. Pokud se tedy ekonomická krize z roku 2008 nebo uprchlická krize dají za skutečné krize počítat. Ostatně ani ty český stát nezvládl. Co můžeme čekat do budoucna? Dívám se po Rakousku a Německu, historicky a kulturně blízkých státech, obávám se i doufám, že jsou naší poslední nadějí.

Jestli teda, pane Ungere, můžu, tak jsem spíš pro to Rakousko-Uhersko, než pro ten Protektorát. I když teda - těch současných obětí už je asi víc než za heydrichiády, takže ani ten Protektorát by vlastně nebyl tak špatný.

Není mi jasné, pane Jedličko, co proti tomu článku vlastně konkrétně máte. Ano některý z těch "sněhuláků" mi třeba nemusí být sympatický, nebo jsem třeba v minulosti vždy nesouhlasil se vším, co říkal, ale... neměl bych se snad snažit chovat ohleduplně, aby v nemocnicích nepřibývali lidé s covidem? Proti tomu se přece dá těžko něco namítat.

April 6, 2021 v 18.17
Zkusím to objasnit, pane Nusharte, ale...

... netrvám samozřejmě na vzájemném pochopení. Nuže: Tři pololetí zavřených škol a tři semestry zavřených univerzit prostě není "ohleduplnost" a už vůbec, ale vůbec ne "vzájemná". Je to zatraceně jednostranná zlovolnost, je to generační útok na naše děti. Vedený sněhuláky. Důsledky jsou již nyní nevratné, trvalé, neodstranitelné a nekompenzovatelné poškození dětí "na celý život", a to ne pětadvaceti, třiceti tisíc, ale vysokých statisíců resp. nízkých milionů. A u nezanedbatelného počtu nejde o poškození "na celý život", nýbrž o útoku na život sám. Dohnat děti a adolescenty k sebevraždám je morálně nepoměrně horší než "neochránit" kohokoli od nákazy. V případě nákazy máte víc než devětadevadesátiprocentní naději přežití, nejohroženější věková kategorie asi osmdesátiprocentní. Dítě dohnané k sebevražednému pokusu jen asi třicetiprocentní, circa 70% sebevražedných pokusů bývá úspěšných. Utrpení nedospělého člověka dohnaného do každodenních (každonočních) sebevražedných myšlenek je nezměrné, v porovnání se smrtí v bezvědomí při snížení saturace krve kyslíkem u kovidu. Nehledě na délku života, (a možnosti jeho naplnění), o kterou přijde dítě v porovnání s "ohroženými", a nehledě na city pozůstalých. Přijde vám přijatelnější myšlenka na to pohřbít (jednou) své dítě, nebo své rodiče, pane Nusharte?

Skutečnost, že je v útoku na děti a adolescenty pokračováno navzdory datům, navzdory víc než roční empirii, mne nemůže těšit. Na děti a adolescenty od počátku míří suspendace základních lidských práv jak s nejvyšší intenzitou, tak i po nejdelší časový úsek (pseudovýuka, znemožnění nezbytné socializace, omezení pohybu a pobytu [= věznění] včetně znemožnění normální akomodace očí "na nekonečno" a normální funkce zornice "na denní světlo", profesionální sport ano, sport mládeže ne atd atd...) zatímco ani jedno omezení či nařízení specificky nesměřuje přímo k "ohroženým skupinám".

(Neříkám, že by se měla zbylá práva řídit podle BMIndexu, ale slyšel jste od například, že by se důchodcům alespoň doporučilo nechat si penze posílat na účet a ne stále nosit do bytů poštovními doručovatelkami? Viděl jste jediný leták, který by žádal důchodce, aby té pošťačce s důchodem aspoň otevřeli v roušce a mimo občanky - tu připravenou mívají - si přichystali i svou vlastní propisku? - tohle by byla "vzájemná ohleduplnost", ne uzavření škol a univerzit.)

V debatách českojazyčného veřejného prostoru mi velmi chybí hlubší pohled, ono 5 x PROČ (jít čtyřikrát víc do hloubky) pohádkového slona Bilibonka.

Stejně, jako politický komentariát nikdy nepochopí, že problémy naší polistopadové scény nezačaly až "opoziční smlouvou" ale již za mediálně protěžovaných vlád Klausových, právě tak chybí porozumění "kovidového komentariátu", že chyba se v ČR nestala v září či v prosinci, ale vyvoláním paniky hned v březnu minulého roku.

Nečekám pochopení, ale dovolím si uvést vysvětlující příměr. Zjistí-li horský vůdce, že na něj a jeho skupinu lyžařů padá lavina, musí volit nejrychlejší cestu mimo lavinové pole. Musí nabrat rychlost směrem dolů, ale pak jet šikmo (kde to terén umožní a je to blíž), vlevo či vpravo. Česká cesta loňského jara ale vedla šusem dolů, stále rovně dolů. Ano, chvíli jsme byli "best in kovid", skoro nejdál od čela laviny. Ale to, že lavina lyžaře vždy dožene, nepokusí li se dostat mimo její dráhu (pracovat s herd immunity) bylo jasné již tenkrát. Je to vinou sněhuláků, dnes již i empiricky prokázanou, a oni stále a znovu ženou svěřenou jim skupinu dolů a jen dolů.

DU
April 6, 2021 v 20.23
Pane Nusharte,

Ano, taky budu spíše pro to Rakousko, naší mentalitě to vyhovovalo nejlépe a také nejdéle vydrželo a skončilo úspěchem české vědy, umění, ekonomiky, komunální politiky a občanské společnosti.

Nejsem zastáncem čistě německé (prušácké) tradice, ale německý spolek obnovený po roce 1945 nemohu jinak než podpořit. Instituce se budovaly zezdola, systematicky, efektivně. K tomu přišlo od 60. let "Vergangenheitsbewältigung" a byl tu německý spolek 4.0. Možná, že by do toho spolku Čechy, Moravu a Slezsko vzali, když do něj vzali v roce 1990 NDR v podobě nových 5 zemí.

Pane Jedličko,

já bych staré a mladé lidi proti sobě takto nestavěl. Domnívám se, že děti a mladí lidé jsou nyní zdravotně ohroženi také. Nemoc a zdravotní komplikace s ní spojené neohrožují jen důchodce. Depresí z osamění - z nedostatku lidských kontaktů - jsou stejně tak ohroženi mladí i staří.

Stále si myslím, že nám nic nebrání v tom, abychom se shodli na potřebě osobní ohleduplnosti, která by snad mohla do určité míry předcházet kritickému zaplnění nemocnic.

April 7, 2021 v 19.32
Pane Nusharte

z mého předchozího příspěvku patrně na dvou místech rozpoznáte, žejsem jej psal s jistou skepsí k možnosti shody.

Domníváte-li se, že to já stavím proti sobě generace, jde o příklad takové neshody: Neboť nevytýkám jedincům z ohrožených skupin nic. Odmítám ale "společenskou shodu" na tom, že vše se musí, a to "za každou cenu", podřídit iluzi o ochraně těchto ohrožených a to cestou eradikace ("vykořenění") viru. Odmítám to, neboť cíle mají být realistické (k eradikace Sars-Cov-2 ale patrně nikdy nedojde), a slovní spojení "za každou cenu" smrdí gulagem.

Rozpor v našem pohledu přičítám tomu, že se výrazně lišíme v hodnocení trvalých následků věznění dětí, byť věznění domácího. Poukaz na to, že nějaké důsledky neseme všichni, je kvalitativně pravdivý, kvantitativně hrubě nesprávný:

- Oběť: "Pomóóc, byla jsem znásilněna a zohavena kyselinou"

- Policista: "Já bych muže a ženy nestavěl takto proti sobě, vždyť on od Vás taky mohl něco chytit, a manipulace s lahví kyseliny byla nebezpečná i pro něj",

to jistě není Váš pohled. Takže prostě situaci dětí vidíte po kvantitativní stránce podstatně méně tragickou než já.

Levicovější periodika se tak zažrala do kritiky nejprve Borise Johnsona s Dominikem Cummingsem, a pak Trumpa a Bolsonara (což jsou postoje, které sdílím), až jim i přístup k pandemii trochu sklouzl do šablony. Na Britských listech to bylo patrné již v půli minulého roku. Ale evropské země, které tak nepanikařily a kde děti mohly chodit do škol trvale nebo aspoň po mnohem delší dobu než v ČR, nejsou enklávami Trumpismu.

Teď to platí i pro DR. Tedy pro články autora J.Kašpárka.

Ale byly i doby, kdy DR psal a analyzoval skvěle:

https://denikreferendum.cz/clanek/30822-koronavirus-uz-tu-s-nami-zustane-spolecnost-se-s-nim-musi-naucit-zit

https://denikreferendum.cz/clanek/30996-liberalni-svedsky-pristup-kecovidu-neni-divokym-hazardem-zanejz-se-vydava

Komplikované porozumění mezi zastánci různých postojů - vlastně téměř vyloučení konsensu ve společnosti a její další polarizace - to je, pane Jedličko, podle mě jedním z nejvážnějších důsledků pandemie - tedy samozřejmě také i jedním z nejvážnějších důsledků všech těch opatření proti ní.

Myslím, že často ten postoj, proti kterému u "protivníka" bojujeme, u něj vlastně spíš nevědomky předpokládáme. Stejně jako Vy tedy proti sobě nechcete stavět generace, tak ani já nejsem automaticky pro všechna ta opatření včetně toho zavření škol, pokud by ta nepřítomnost těch opatření nevedla ke kolapsu zdravotnictví a například k vyšší úmrtnosti třeba právě ve skupině učitelů (před jejich naočkováním). Zdůrazňoval jsem zde přece hlavně osobní ohleduplnost - ohleduplnost vyplývající z vlastního přesvědčení, nikoliv tvrdá plošná opatření. Možná byste zde mohl konkrétněji vysvětlit, co v tom Vašem příkladu s lavinou znamená "uhnout před lavinou do strany".

Rád bych ještě dodal, že jsem dost zásadně proti tomu, abychom proti sobě stavěli hodnocení následků například u dětí a u starších, u žen a u mužů, nebo třeba u tlustých a u hubených. Tím neříkám, že ty následky nemohou být rozdílné [statisticky v závislosti na zvolené skupině], říkám, abychom je nestavěli proti sobě a tím proti sobě nestavěli i tyto skupiny. To by totiž bylo právě jedním z těch kroků, které by znesnadňovaly vytvoření společenského konsensu, které by znesnadňovaly porozumění mezi zastánci různých postojů k pandemii.

April 10, 2021 v 9.54
Vše má svou chvíli, pane Nusharte, malom. usmiřování, ale i radikální odpor

Kazatel 3:1n

April 10, 2021 v 10.21
Omlouvám se, že jsem přehlédl ...

... Váš požadavek na přesnější vysvětlení "lavinového" příměru, pane Nusharte.

Měl jsem za to, že jsem ho vysvětlil tou závorkou. Pokud to nestačí, znamená to, že nemáme týž fundament, a vysvětlení tedy musí být dosti obšírné. Vrátím se k tomu tedy, jak budu mít čas.

July 8, 2021 v 7.45
Pro p. Nusharta

Udělat si čas mi trvalo déle než jsem předpokládal.

Požadovanou informaci v rámci tak důkladném, aby se snížila možnost nedorozumění, najdete v tomto textu:

http://www.vlci.pet/vlci/kovid%2019.pdf

+ Další komentáře