Přijmout smrt je těžší než kdy dřív. Mluvme o ní proto jinak než v číslech

Petra Dvořáková

Se stoupajícím počtem zemřelých roste i množství pozůstalých. Koronavirus přitom omezuje možnosti, jak se se ztrátou blízkých vyrovnat. Zároveň však posvítil na skutečnost, že o smrti zkrátka neumíme hovořit.

Právě s náhlými úmrtími bývá smíření nejtěžší. Pro lidi, jejichž blízký zemřel nečekaně, bývá těžké odpustit si: že úmrtí nezabránili, že se s dotyčným nerozloučili, že mu něco nestihli říct. Odpustit si přitom představuje jeden z nejdůležitějších kroků na cestě k účinnému vyrovnání se ztrátou blízkého. Foto MH Rhee, pixabay

„Přemýšlím, jestli mu nebyla zima. Našli ho mrtvého v půl páté ráno. Bojím se, že se třeba dusil a nikdo mu nepřišel na pomoc,“ popisuje emočně podbarveným hlasem temnovlasá čtyřicátnice Renata. Její jasné oči již poněkolikáté rudnou: „Přemýšlím, že navážu kontakt se sestrami, které se o něj před smrtí staraly. Abych věděla, jaký se jim taťka zdál. Jak vypadal jeho obličej. Jestli dělal pořád srandičky tak jako vždycky.“

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Renatin tatínek slavil v září sedmdesáté narozeniny. Na oslavu však Renata z Německa, kde žije, nepřijela. Její manžel předtím podepsal v práci prohlášení, že nebude jezdit do zemí s vysokým rizikem nákazy koronavirem. „O měsíc později jsem tatínkovi jela na pohřeb,“ dodává s tím, že neúčast na oslavě patří mezi mnohé výčitky a otázky, které ji již čtyři měsíce sužují.

Jejího otce nehospitalizovali kvůli koronaviru, tím se nakazil až v nemocnici. Od své mladší sestry, kterou až do jeho nakázy koronavirem za úplatek na návštěvy do nemocnice pouštěli, Renata ví, že personál nemocnice na ochranu před koronavirem bohužel příliš nedbal.

Trápí ji i skutečnost, že s otcem nezacházeli zrovna vybíravě, což se její sestře podařilo nahrát na telefon. Telefonovala s ním totiž před vizitou a vybídla jej, aby telefon nepokládal, až přijdou sestry. „Pouštěla jsem si to nejmíň stokrát, protože je tam slyšet taťkův hlas,“ dodává Renata.

Dva dny po pozitivním testu otec Renatině sestře telefonoval, ať přijde, že mu je zle. Tentokrát ji k němu už nepustili. Jen tvrdili, že otec je v pořádku. Renata s manželem mezitím spěchala autem do rodné Ostravy. Renatin otec zemřel pár hodin před jejich příjezdem do města. Tři dny po pozitivním testu.

Ani jeho mrtvou tvář nesměli spatřit. Nikdo z lékařského personálu s nimi o tom, co se děje, nekomunikoval. Ani před úmrtím ani po něm. O otcově nákaze koronavirem se rodina dozvěděla až po jeho smrti.

„Proč alespoň jednomu z nás neumožnili se s ním rozloučit? Já bych tam šla i ve skafandru, jen abych viděla jeho obličej v míru. Proč nám nezprostředkovali alespoň videohovor, abychom mu mohli říct, že jsme rádi, že tu s námi byl?“ ptá se plačtivě Renata. Poněkolikáté opakuje, že v Německu to funguje jinak a lépe.

„Přemýšlela jsem i nad tím, že bych se spojila s lidmi, kteří mluví s mrtvými, aby mi taťka řekl, že je to v pořádku. Nestraší mi v hlavě? Hledám a nenacházím. Pořád nenacházím tečku za tím, že zemřel,“ líčí.

U umírání nebýváme. A je to špatně

Renatin příběh naplňuje snad všechny aspekty, které činí vyrovnávání se smrtí blízkého těžším. Důležitým faktorem je přitom právě nepřítomnost u skonu, s níž se potýká většina pozůstalých. Zatímco kdysi rodina o umírajícího pečovala doma, dnes tři čtvrtiny z nás umírají v nemocnicích. A to přesto, že si totožný podíl společnosti přeje umřít ve své posteli a v obklopení nejbližších.

Koronavirus umírání v odosobněném prostředí zdravotních institucí ztěžuje, protože znesnadňuje či přímo znemožňuje návštěvy. Umírající vidí jen oči zdravotních sester schované za ochrannými brýlemi. Většina nemocnic naštěstí nejbližšímu člověku poslední návštěvu umírajícího zpravidla povolí.

V institucích přitom umírají i lidé, jejichž brzká smrt je nevyhnutelná. „Z nemocnic k nám přicházejí pacienti, jejichž životní prognóza je natolik špatná, že by měli být odkázání na paliativní péči. O tom je třeba s pacientem a jeho blízkými citlivě, férově a lidsky hovořit a nabídnout jim adekvátní podporu. Jenže naše heroická medicína se tváří, že zachranitelné je všechno. Vždyť v nemocnici říkali, že se babička zlepší! Vůbec si neuvědomujeme, že život je konečný — a že jej ukončují nemoci,“ podotýká ředitelka Gerontologického centra Iva Holmerová.

Nakousla tak další rozměr problému: čeští lékaři pacientům ani jejich blízkým neumějí špatnou zprávu sdělit. Z průzkumu organizace Cesta domů vyplývá, že se pětaosmdesát procent lékařů domnívá, že někteří nevyléčitelně nemocní pacienti pravdu o svém stavu nechtějí znát. Většina nemocných přitom pravdu znát chce.

Podepisuje se na tom i přetíženost lékařů v českých nemocnicích: na oznámení smutné skutečnosti mají zpravidla mrzkých pár minut. Jak komunikovat s pacienty navíc lékaře zpravidla nikdo neučí. V důsledku se Renatině rodině nedostalo v nemocnici o mnoho víc než sáčku otcových věcí, označeného štítkem COVID. A Renata se nepřestává ptát: „Proč s námi nekomunikovali? Proč nám nedali alespoň kartičku s informacemi o psychologické podpoře?“

„Právě proto, že lidé do poslední chvíle věří na zázraky, se u nás možnost domácí péče s podporou mobilních hospiců nevyužívá. Paliativní péče se všichni bojí, protože znamená, že je to definitivní. Tím pádem nevyužívají poslední dobu, kterou mohou se svým blízkým prožít,“ upozorňuje Lenka, zdravotní sestra z oddělení paliativní péče.

Umírat doma s blízkými po boku a podle své představy znamená usnadnit odchod všem zúčastněným. Lze díky tomu předejít situacím, kdy se ti, co tu zůstávají, následně mučí otázkami a výčitkami, zda neměli něco udělat jinak a lépe. Umírání doma stejně tak otupuje mnohdy mylný dojem nečekanosti úmrtí.

Jenže abychom mohli umírat, jak chceme, musí naše přání někdo znát — a o svých představách ohledně posledních dní života s někým hovořily jen dvě pětiny z nás. Přestože žádná životní zkušenost není tolik nevyhnutelná jako smrt, její budoucí příchod si nepřipouštíme ani u sebe, ani u svých blízkých. Když o tom někdo přeci jen začne, odbudeme jej větou „nech toho, ty tu budeš do sta!“

„O smrti se snadněji mluví s cizím člověkem. Blízkého nechceme hovorem o své smrti zarmoutit. I mně bylo nepříjemné zeptat se vlastního otce na jeho přání a očekávání ohledně pohřbu — přestože toto téma řeším s pacienty každý den,“ vysvětluje psycholožka a poradkyně pro pozůstalé Naděžda Špatenková. „Když jsme přitom téma otevřeli, ukázalo se, že v tom má naprosto jasno,“ dodává.

Náhlá úmrtí si vyčítáme

Českou republiku mezitím obchází koronavirus a smrt častěji než dřív sahá i na zdravé lidi. „Tátovi bylo šedesát, sportovec tělem i duší, žádný prášky nebral. Jezdili jsme spolu na lyže a na běžky, hráli jsme volejbal, jezdili jsme na chalupu. Zdravá fungující rodina. Tohle je zlej sen, zbytečná smrt,“ líčí nejistým hlasem blonďatá třicátnice Petra, jejíž otec podlehl koronaviru v polovině února. Přesto však věděli, jak si svůj pohřeb představoval: postaru v rakvi s rozloučením venku.

„Pohybuju se ve zdravotnictví. Přesto mě nikdy nenapadlo, že by se mi to mohlo stát. Když jsme s přítelem zjistili, že jsme pozitivní, byla jsem přesvědčená, že to zvládneme. Nejsme přeci nemocní ani staří,“ popisuje tlumeným hlasem temnovlasá padesátnice Lenka.

Poté, co její přítel začal mít horečky, se o něj Lenka týden starala doma, dávala mu antibiotika, aby nedostal zápal plic, dávala pozor, jestli nekašle a nedusí se. Nepodařilo se jí však zabránit hospitalizaci, zápalu plic ani úmrtí. V den jeho smrti fungovala automaticky jako stroj. Zhroutila se až druhý den, když si šla na jednotku intenzivní péče pro věci po svém nejbližším. V nemocnici jí nabídli pomoc kaplanky: „Jsem těžkej ateista, ale pomohlo mi to.“

Dva dny po úmrtí musela záchranku zavolat sobě, protože se začala dusit. Prý šlo o reakci na šokový stres. Na dva týdny se zavřela doma a nezvedala telefony. Četla články o koronaviru, hádala se na Facebooku s popírači a hledala vysvětlení.

„Bylo to tak rychlé a nepochopitelné. Pořád si vyčítám, jestli jsem něco nezanedbala, jestli jsem neměla zavolat sanitku dřív, nasadit jiné léky. Rozumem vím, že jsem dělala, co jsem mohla, ale abych se výčitek svědomí zbavila, budu chodit na psychoterapii,“ vysvětluje.

Právě s náhlými úmrtími bývá smíření nejtěžší — ať už v důsledku nevyzpytatelného koronaviru, nehody či sebevražd, jejichž podíl v této nejisté osamocené době rovněž stoupá. Pro lidi, jejichž blízký zemřel nečekaně, bývá těžké odpustit si: že úmrtí nezabránili, že se s dotyčným nerozloučili, že mu něco nestihli říct. Odpustit si přitom představuje jeden z nejdůležitějších kroků na cestě k účinnému vyrovnání se ztrátou blízkého.

Unést bolest pomáhá příprava pohřbu. I kdyby měl být online

Koronavirus mezitím zasahuje i do péče o mrtvé. Pohřeb Renatina tatínka, zavázaného v pytli, probíhal v den, kdy se měnila vládní opatření. Pozvali povolených třicet lidí. Těsně před obřadem jim pohřební služba volala, že se počet povolených účastníků snížil na deset. Zbylých dvacet lidí přešlapovalo před krematoriem. Ani tehdy Renatě nebylo povoleno naposledy spatřit otcovu tvář.

Ministerstvo pro místní rozvoj v listopadu své doporučení balit neomyté a nepřevlečené zemřelé na koronavirus do pytle stáhlo — přenos viru z mrtvého zatím nikde zaznamenán nebyl. Přesto existují pohřební služby, které s argumentací koronavirem důstojné rozloučení se zemřelým znemožňují.

„Když zemřela, bylo nám řečeno, že si nemůžeme vybrat rakev, protože jich je nedostatek, a nakonec nám jednu prostě přivezli z trutnovského pohřebního ústavu. Ani šaty jsem dát mamince nemohla, dali ji do pytle a vydezinfikované rakve. S maminkou jsme se chtěli rozloučit v rodinném kruhu, ale na obřad jsme čekali dva týdny. Není čas, je mnoho mrtvých. Další dva týdny jsme čekali na urničku,“ popsala žena průběh únorového pohřbu své matky v reakci na můj příspěvek v koronavirové skupině na Facebooku.

Jiní se rozhodnou pohřeb vůbec neuspořádat. Třeba proto, že celá rodina má koronavirus. Organizace, které se umíráním zabývají, doporučují pohřeb nerušit, ale pouze odložit. I pohřeb lze dnes zároveň prožít online — pohřební služby umožňují vše zorganizovat na internetu a z obřadu vysílají živý přenos.

„Vyrovnávat se se smrtí blízkého je dnes těžší než předtím i kvůli tomu, že nejsou povolené aktivity, které nám během truchlené pomáhají. Nemáme povolený sociální kontakt nebo kolektivní sporty, nemáme možnost vypadnout, ze života se nám vytrácí řád,“ podotýká Sylvie Stretti (na snímku). Foto Poradna Vigvam

„Nevadí, pokud se pohřeb koná online. Zásadní je, aby byl pozůstalý do jeho přípravy zapojen. Příprava pohřbu pomáhá uvolnit a zpracovat bolest,“ upozorňuje Sylvie Stretti, ředitelka poradny pro pozůstalé Vigvam.

Mistři světa v kremacích bez obřadu

Stejně jako jsme institucím svěřili péči o umírající, dali jsme ruce pryč i od péče o mrtvé. Dřív si mrtvého rodina nechávala doma, kde jej připravovala na pohřeb do země. Dny po úmrtí provázely rozmanité rituály, s mrtvým se chodila do domu loučit celá vesnice, pozůstalí příchozí pohostili chlebem a kořalkou.

Zásadní změny přinesl komunismus, během nějž se z pohřbů vytratil náboženský rozměr. Obřady se přesunuly do smutečních síní a proslovy se soustřeďovaly na osobnostní vlastnosti mrtvého, které ladily s tehdejší ideologií: jeho pracovitost či v případě žen dobře vychované potomstvo. Pohřby do země nahradily katolickou církví odmítané kremace.

„Za bolševika jsem ale nezažil jediný pohřeb bez obřadu. Pokud zemřel někdo, po kom by s prominutím pes neštěkl, pohřeb objednal za peníze obce národní výbor, jehož zástupci se se zemřelým rozloučili. Sociálně-kulturní úpadek přišel až po revoluci,“ upozorňuje ředitel Asociace pohřebních služeb Jaroslav Mertl, načež rychle dodává, že není žádný komunista.

Česká republika vyniká nikoliv pouze podílem kremací — krematorií u nás funguje v přepočtu na obyvatele nejvíce na světě — ale právě i množstvím kremací bez obřadu. Kremace bez obřadu u nás představují více než polovinu všech pohřbů.

Jednu z příčin představují i ceny. Někteří lidé své příbuzné rovnou před smrtí nabádají, ať si nedělají škodu a za pohřeb neutrácejí. Chudí pozůstalí dávají horko těžko dohromady deset tisíc výhradně na zpopelnění. Regulérní pohřeb si totiž říká o náklady v řádu desítek tisíc. „Nejvíc kremací bez obřadu bývá před Vánocemi a pak v dubnu a v květnu, kdy lidé šetří na dovolenou. Prázdniny si pohřbem taky nechce nikdo kazit,“ dodává Mertl.

„Pozůstalé do pohřbu zapojujeme: píšou mrtvým vzkazy do nebe nebo vážou smuteční kytice, což má důležitý terapeutický efekt. Snažíme se osobnost zemřelého zpřítomnit, vydat se na jeho oblíbené místo, po skončení obřadu o něm mluvíme. Často mám potom pocit, jako bych dotyčného znala mnoho let. Na takových pohřbech navíc panuje uvolněnější a autentičtější atmosféra,“ říká česká průkopnice ekologického pohřbívání Blanka Dobešová. Foto Ke kořenům

Projevy na pohřbech si berou na starost profesionální řečníci, kteří nezřídka čerpají informace o zemřelém pouze z parte. Proces rozloučení s mrtvým nejčastěji obklopuje zdánlivě povinná temná estetika a atmosféra těžkého tichého smutku, která také nezřídka houstne vlivem rodinných konfliktů.

„Jedna část rodiny seděla v jedné polovině smuteční síně, další část rodiny v druhé polovině síně, spousta lidí stála venku. Nikdo se s nikým nechtěl bavit, všechno proběhlo narychlo,“ vrací se k pohřbu přítele Lenka, ač uznává, že pozorovat, jak rakev putuje „dozadu“, pro ni bylo důležité i tak.

Pochovat mrtvého, zasadit strom

I běžné pohřební služby přitom bývají otevřené poptávkám po rozmanitosti a aktivní účasti pozůstalých. „Pro lidi to hodně znamená, když mohou sami rozptýlit popel nebo si za mrtvého zasadit strom,“ potvrzuje Mertl.

Stoupá zvlášť poptávka po ekologických pohřbech. „Pozůstalí teď navíc hledají způsob, jak se s mrtvým rozloučit bezpečně na čerstvém vzduchu,“ dodává Blanka Dobešová z organizace Ke kořenům, průkopníka ekologického pohřbívání u nás.

„Pozůstalé do pohřbu zapojujeme: píšou mrtvým vzkazy do nebe nebo vážou smuteční kytice, což má důležitý terapeutický efekt. Snažíme se osobnost zemřelého zpřítomnit, vydat se na jeho oblíbené místo, po skončení obřadu o něm mluvíme. Často mám potom pocit, jako bych dotyčného znala mnoho let. Na takových pohřbech navíc panuje uvolněnější a autentičtější atmosféra,“ dodává.

Důležitost pohřbu, tedy rituálu loučení s mrtvým, dokládá i snaha většiny lidí následně vynalézt svébytný rituál, jak s mrtvým zůstat ve spojení. Renata se každý večer dívá na oblohu a ptá se, zda už taťka dojel do nebe nad Německem. Petra se pravidelně chodí modlit do kapličky. Silvie, jíž před dvěma týdny zemřel strýc, se nepřestává dívat na jeho fotku za zapálenou svíčkou.

O smrti neumějí hovořit ani psychologové

Pohřbem teprve začíná období, kdy se učíme bez zemřelého žít. Truchlení může trvat měsíce i roky. „Já jsem se zhroutila až po sedmi měsících, kdy jsem si konečně připustila, že se dveře neotevřou a Bára se nevrátí,“ vypráví Simona Vlková, které zemřela před osmi lety tehdy devatenáctiletá dcera. Dnes se na ni mnoho pozůstalých — zvláště rodičů — obrací. Radí nepřemáhat se a nepřetvařovat a zkrátka si zalézt, když je nám ouzko.

„Vyrovnávat se se smrtí blízkého je dnes těžší než předtím i kvůli tomu, že nejsou povolené aktivity, které nám během truchlené pomáhají. Nemáme povolený sociální kontakt nebo kolektivní sporty, nemáme možnost vypadnout, ze života se nám vytrácí řád,“ podotýká Stretti.

Na její poradnu se teď obrací zvýšený počet klientů — mimo jiné i těch, kterým někdo umřel v České republice, zatímco oni uvázli v zahraničí. Dodává, že poradenství pro pozůstalé sice vykonávat online lze, ale zvláště pro práci s rodinami s malými dětmi je online formát nedostačující.

„Děti na smrt nepřipravujeme: nebereme je do nemocnice ani na pohřeb. Když jim zemře rybička, spláchneme ji do záchodu a koupíme jim novou,“ upozorňuje poradkyně Špatenková. Podotýká, že děti smrt zpravidla přijmou s klidem, pokud do nich tedy nevnášíme vlastní strachy a obavy.

Poradenství pro pozůstalé u nás představuje poměrně novou službu, o níž nevědí všichni, kdo ji potřebují. Renata na počátku našeho hovoru prohlásila: „Jsem ráda, že si o tom s někým můžu promluvit, protože na termín u psychologa bych teď čekala rok.“

Ani psychologové si však s pozůstalými často nevědí rady. „V mládí mi zemřela máma. Když jsem o tom řekla psycholožce, rozbrečela se a začala mi vyprávět o tom, jak byla smrt matky těžká pro ni. Nakonec jsem se musela starat já o psycholožku,“ potvrzuje Špatenková.

Dopisy z kuchyně

Lidé o ztrátě blízkého zkrátka nemají s kým hovořit. O mrtvém se mlčí i v rodinách, přestože odborníci pozůstalým radí uspořádat třeba vzpomínkový večer. „Když se dívám na taťkovu fotku, popadla bych telefon a promluvila bych si o společných vzpomínkách se sestrou. Není to jen o smutku. Ráda bych zavzpomínala, jak jsme se s taťkou společně bavili. Ale mám v sobě brzdu a řeknu si: ne, ona už je smutná dost. Každý si to chce zpracovat sám pro sebe,“ napsala mi Renata. Pocit, že bychom hovorem o mrtvém či o jeho ztrátě ostatní otravovali, znamená další důvod, proč raději mlčíme.

Naši ochotu hovořit o smrti blízkého ovlivňuje i pohlaví. Na mou výzvu ve Facebookové skupině nereagoval jediný příslušník mužského pohlaví, což má co do činění s ideálem silného a klidného muže, k němuž polovinu naší společnosti nadále vychováváme. „Teď jsem tu měla muže, kterému zemřela žena. Rozplakal se tady, načež prohlásil: Vy tady nejste na plačícího muže zvědavá, že? Byli spolu třiapadesát let! Jasně, že to bolí,“ potvrzuje Špatenková.

Simona Vlková má dokonce zkušenosti s rodinami, v nichž touha žen po hovorech o ztrátě v konfrontaci s touhou mužů po tichu vyústila v konflikt. „Jedna maminka zemřelého dítěte začala psát tatínkovi dopisy. Ona je psala z kuchyně, on z obýváku. Takhle si to mezi sebou vyříkávali,“ vypráví, ač rychle dodává, že žádného truchlícího nelze dát do tabulky. Jedna z prvních reakcí na můj příspěvek byl koneckonců komentář ženy, která lamentovala, že úmrtí blízkého znamená intimní věc, o níž by se nemělo hovořit do médií.

Jak moc o smrti neumíme mluvit, se odráží i ve skutečnosti, že pro pozůstalé nemíváme jiná slova než společenskou slušnost v podobě přání upřímné soustrasti. „Upřímnou soustrast jsem nikomu nevěřila už ve třinácti, kdy mi umřela babička. Nebo fráze: Držte se! Čeho? Tramvajový tyče?“ glosuje Simona s tím, že daleko víc pomáhá dát pozůstalému najevo, že jsme tu pro něj. A zeptat se jej, jak se cítí, i několik měsíců po úmrtí.

Každé setkání rozeznívá strunu naší smrtelnosti

Sama začala své pocity po smrti dcery ventilovat přes sociální sítě, protože s lidmi mluvit nedokázala. Nemohla se jim ani podívat do očí — neviděla v nich nic jiného než soucit: „Připadala jsem si jako chodící vykřičník, který všechny upozorňuje, že i jim může umřít dítě. Jsme popírači smrti: smrt se děje, ale neděje se mně.“

Simonina slova dnes získávají nový rozměr. Smrti je dnes okolo nás víc než dříve. Někteří lidé ztratili i několik blízkých najednou. V médiích a politických projevech však smrt zůstává číslem, jehož závažnost někteří dosud zpochybňují. Ona pětimístná cifra, která visí na titulní stráně většiny zpravodajských webů, přitom znamená tisíce ztracených prarodičů, rodičů, partnerů či nejlepších přátel — a ještě mnohem více těch, kteří po nich zůstali a truchlí.

Na úmrtí Lenčina partnera někteří reagovali větou „Ježiš, ten musel bejt nemocnej!“ Lidé si nechtějí připustit, že by přes pevné zdraví a nevysoký věk mohli všudypřítomnému koronaviru nakonec podlehnout i oni. „Každé setkání se smrtí rozeznívá strunu naší vlastní smrtelnosti,“ shrnuje Špatenková.

Na linku důvěry pro seniory provozovanou organizací Život90 nedávno telefonoval šestaosmdesátiletý senior, kterého vyděsila koronavirová úmrtí mezi přáteli. Kromě smutku ze ztrát na něj dopadly obavy o vlastní život — spolu s výčitkami, že se kvůli koronaviru bojí jít na případný pohřeb.

Uklidnila jej nejen skutečnost, že se se svými blízkými může rozloučit po svém z bezpečí domova, ale i ubezpečení, že má v pořádku vlastní poslední vůli a že syn zná jeho představy o podobě posledního rozloučení.

Koronavirová pandemie znamená příležitost přestat okolo smrti našlapovat po špičkách. Neznamená to, že budeme úmrtí zlehčovat jakožto nevyhnutelná — přestože, ruku na srdce, všichni jednou zemřeme. Znamená to, že začneme psát o smrti a truchlení jinak než v číslech. Nastal totiž čas nabídnout rostoucímu množství pozůstalých víc než jen nervózní fráze.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)

Diskuse