„Přemýšlím, jestli mu nebyla zima. Našli ho mrtvého v půl páté ráno. Bojím se, že se třeba dusil a nikdo mu nepřišel na pomoc,“ popisuje emočně podbarveným hlasem temnovlasá čtyřicátnice Renata. Její jasné oči již poněkolikáté rudnou: „Přemýšlím, že navážu kontakt se sestrami, které se o něj před smrtí staraly. Abych věděla, jaký se jim taťka zdál. Jak vypadal jeho obličej. Jestli dělal pořád srandičky tak jako vždycky.“

Renatin tatínek slavil v září sedmdesáté narozeniny. Na oslavu však Renata z Německa, kde žije, nepřijela. Její manžel předtím podepsal v práci prohlášení, že nebude jezdit do zemí s vysokým rizikem nákazy koronavirem. „O měsíc později jsem tatínkovi jela na pohřeb,“ dodává s tím, že neúčast na oslavě patří mezi mnohé výčitky a otázky, které ji již čtyři měsíce sužují.

Jejího otce nehospitalizovali kvůli koronaviru, tím se nakazil až v nemocnici. Od své mladší sestry, kterou až do jeho nakázy koronavirem za úplatek na návštěvy do nemocnice pouštěli, Renata ví, že personál nemocnice na ochranu před koronavirem bohužel příliš nedbal.

Trápí ji i skutečnost, že s otcem nezacházeli zrovna vybíravě, což se její sestře podařilo nahrát na telefon. Telefonovala s ním totiž před vizitou a vybídla jej, aby telefon nepokládal, až přijdou sestry. „Pouštěla jsem si to nejmíň stokrát, protože je tam slyšet taťkův hlas,“ dodává Renata.

Dva dny po pozitivním testu otec Renatině sestře telefonoval, ať přijde, že mu je zle. Tentokrát ji k němu už nepustili. Jen tvrdili, že otec je v pořádku. Renata s manželem mezitím spěchala autem do rodné Ostravy. Renatin otec zemřel pár hodin před jejich příjezdem do města. Tři dny po pozitivním testu.

Ani jeho mrtvou tvář nesměli spatřit. Nikdo z lékařského personálu s nimi o tom, co se děje, nekomunikoval. Ani před úmrtím ani po něm. O otcově nákaze koronavirem se rodina dozvěděla až po jeho smrti.

„Proč alespoň jednomu z nás neumožnili se s ním rozloučit? Já bych tam šla i ve skafandru, jen abych viděla jeho obličej v míru. Proč nám nezprostředkovali alespoň videohovor, abychom mu mohli říct, že jsme rádi, že tu s námi byl?“ ptá se plačtivě Renata. Poněkolikáté opakuje, že v Německu to funguje jinak a lépe.

„Přemýšlela jsem i nad tím, že bych se spojila s lidmi, kteří mluví s mrtvými, aby mi taťka řekl, že je to v pořádku. Nestraší mi v hlavě? Hledám a nenacházím. Pořád nenacházím tečku za tím, že zemřel,“ líčí.

U umírání nebýváme. A je to špatně

Renatin příběh naplňuje snad všechny aspekty, které činí vyrovnávání se smrtí blízkého těžším. Důležitým faktorem je přitom právě nepřítomnost u skonu, s níž se potýká většina pozůstalých. Zatímco kdysi rodina o umírajícího pečovala doma, dnes tři čtvrtiny z nás umírají v nemocnicích. A to přesto, že si totožný podíl společnosti přeje umřít ve své posteli a v obklopení nejbližších.

Koronavirus umírání v odosobněném prostředí zdravotních institucí ztěžuje, protože znesnadňuje či přímo znemožňuje návštěvy. Umírající vidí jen oči zdravotních sester schované za ochrannými brýlemi. Většina nemocnic naštěstí nejbližšímu člověku poslední návštěvu umírajícího zpravidla povolí.

V institucích přitom umírají i lidé, jejichž brzká smrt je nevyhnutelná. „Z nemocnic k nám přicházejí pacienti, jejichž životní prognóza je natolik špatná, že by měli být odkázání na paliativní péči. O tom je třeba s pacientem a jeho blízkými citlivě, férově a lidsky hovořit a nabídnout jim adekvátní podporu. Jenže naše heroická medicína se tváří, že zachranitelné je všechno. Vždyť v nemocnici říkali, že se babička zlepší! Vůbec si neuvědomujeme, že život je konečný — a že jej ukončují nemoci,“ podotýká ředitelka Gerontologického centra Iva Holmerová.

Nakousla tak další rozměr problému: čeští lékaři pacientům ani jejich blízkým neumějí špatnou zprávu sdělit. Z průzkumu organizace Cesta domů vyplývá, že se pětaosmdesát procent lékařů domnívá, že někteří nevyléčitelně nemocní pacienti pravdu o svém stavu nechtějí znát. Většina nemocných přitom pravdu znát chce.

Podepisuje se na tom i přetíženost lékařů v českých nemocnicích: na oznámení smutné skutečnosti mají zpravidla mrzkých pár minut. Jak komunikovat s pacienty navíc lékaře zpravidla nikdo neučí. V důsledku se Renatině rodině nedostalo v nemocnici o mnoho víc než sáčku otcových věcí, označeného štítkem COVID. A Renata se nepřestává ptát: „Proč s námi nekomunikovali? Proč nám nedali alespoň kartičku s informacemi o psychologické podpoře?“

„Právě proto, že lidé do poslední chvíle věří na zázraky, se u nás možnost domácí péče s podporou mobilních hospiců nevyužívá. Paliativní péče se všichni bojí, protože znamená, že je to definitivní. Tím pádem nevyužívají poslední dobu, kterou mohou se svým blízkým prožít,“ upozorňuje Lenka, zdravotní sestra z oddělení paliativní péče.

Umírat doma s blízkými po boku a podle své představy znamená usnadnit odchod všem zúčastněným. Lze díky tomu předejít situacím, kdy se ti, co tu zůstávají, následně mučí otázkami a výčitkami, zda neměli něco udělat jinak a lépe. Umírání doma stejně tak otupuje mnohdy mylný dojem nečekanosti úmrtí.

Jenže abychom mohli umírat, jak chceme, musí naše přání někdo znát — a o svých představách ohledně posledních dní života s někým hovořily jen dvě pětiny z nás. Přestože žádná životní zkušenost není tolik nevyhnutelná jako smrt, její budoucí příchod si nepřipouštíme ani u sebe, ani u svých blízkých. Když o tom někdo přeci jen začne, odbudeme jej větou „nech toho, ty tu budeš do sta!“

„O smrti se snadněji mluví s cizím člověkem. Blízkého nechceme hovorem o své smrti zarmoutit. I mně bylo nepříjemné zeptat se vlastního otce na jeho přání a očekávání ohledně pohřbu — přestože toto téma řeším s pacienty každý den,“ vysvětluje psycholožka a poradkyně pro pozůstalé Naděžda Špatenková. „Když jsme přitom téma otevřeli, ukázalo se, že v tom má naprosto jasno,“ dodává.

Náhlá úmrtí si vyčítáme

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.