Hloupí, chudí, mrtví

Filip Outrata

Český přístup ke covidové pandemii je drastickým dokladem okřídleného výroku z devadesátých let — peníze jsou vždy na prvním místě. Nakonec se ale může stát, že nebude vzdělání, zdraví ani ty peníze.

Individualistická ideologie, kterou spolu se svými stoupenci zasíval v devadesátých letech — člověk se má starat jen sám o sebe, nic jako společnost neexistuje — teď přináší plody. Repro DR
Individualistická ideologie, kterou spolu se svými stoupenci zasíval v devadesátých letech — člověk se má starat jen sám o sebe, nic jako společnost neexistuje — teď přináší plody. Repro DR

Václav Klaus starší se právě léčí s covidem, může se ale utěšovat tím, že došlo na jeho slova. O peníze jde vždy až v první řadě. Aspoň v České republice. Pokud se jako řešení dramatického nárůstu nakažených opět omezí veškeré ostatní lidské aktivity s výjimkou průmyslové výroby, bude to definitivní potvrzení platnosti této historické teze.

Počet nových případů strmě stoupá navzdory tomu, že jsou zavřené skoro všechny obchody a služby, nekonají se kulturní ani sportovní akce, doma zůstává velká většina školáků. Na vině jsou jistě zmatky kolem neschválení nouzového stavu i šíření nové mutace viru. Je třeba něco udělat. Málokdo ale asi věří tomu, že zavřít drogerie, nechat doma i prvňáky a druháky a zavřít většinu mateřských škol situaci nějak zásadně změní k lepšímu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vzhledem k aktuálnímu stavu epidemie je to asi nutné, ale je to strašně málo, a ministr školství Plaga právem mluví o tom, že dost dobře nejde opět zcela zavírat školy, když v podnicích zatím neplatí ani nutnost nosit stále roušky. Je něco až mrazivého na tom, když například šéf Madety jedním dechem chválí svůj podnik za to, že i v době epidemie generuje zisk, a odmítá zavést testování pro zaměstnance. O to se, státe, postarej ty, my budeme jen vydělávat.

O tom, že je potřeba skutečný lockdown včetně vypnutí velké části ekonomiky, se mluví stále hlasitěji. Podle rektorky Mendelovy univerzity Danuše Nerudové by jeden den opravdu tvrdého lockdownu stál čtyři až pět miliard, což se může zdát hodně, vzhledem k nákladům za dlouhodobou agónii se to ale vyplatí. Jenže lockdown je třeba doplnit o jasnou představu, co dělat poté, co skončí. Jinak se bude brzy opakovat, ovšem důsledně ho bude dodržovat méně lidí.

Když se mluví o vypínání ekonomiky, je důležité stále opakovat, že část ekonomiky už vypnutá je, a to s přestávkami skoro rok. Teď jde o tu její část, která dosud fungovala víceméně jako by se nic nedělo. Nejde o to trestat průmyslové podniky, ale přimět je k tomu, aby se společně s ostatními zapojily do řešení kritické situace.

Asi by ale správnější než „vypínání“ ekonomiky bylo mít za cíl vypnout či maximálně omezit přenos viru v daném segmentu společnosti. A to jde i jinak než jen úplnou uzávěrou. Ta může zafungovat dočasně a jejím smyslem je vlastně jen odvrátit kolaps zdravotnictví a získat čas na chytřejší, účinnější a méně nákladná řešení. Především vakcinaci, testování a trasování.

To jsme ale věděli už před necelým rokem, snad s tím jediným rozdílem, že vakcinace byla tehdy hudbou vzdálené budoucnosti. Dnes se v mnoha zemích očkuje jako o závod, v České republice ale vakcinace ostudně vázne. Vakcíny leží ve skladech, praktičtí lékaři by rádi očkovali, ale chybí jim metodické pokyny, komunikace je zmatená. Kdo vlastně může za to, že jsme v očkování tak pozadu? A kdo za to ponese odpovědnost?

Totéž platí i o testování. Že se projekt testování na školách změní v další ostudnou korupční bramboračku a tahanici, je nesmírně smutné. Nic na tom nemění ani to, že se nakonec namísto otevírání dalších tříd budou kvůli alarmujícímu nárůstu počtu nakažených zavírat i ty dosud otevřené. Jednou přijde čas, kdy bude potřeba uplatnit chytřejší řešení než plošné uzávěry. A ukáže se, jestli toho jsme vůbec schopní.

Proč vlastně nedokážeme věci řešit chytře a opravdu účinně a zbývají tak jen drastické, „tupé“ metody? Je na vině bezohlednost plynoucí ze sobectví a nedostatku solidarity s druhými? Tedy deficit inteligence, respektive jedné její formy, sociální inteligence? Je příčinou to, že společnost nefunguje jako jeden celek, který se v těžké situaci dokáže semknout, odložit (ne zapomenout!) obvyklé spory a chovat se zodpovědně?

Vracíme se oklikou k Václavu Klausovi. Individualistická ideologie, kterou spolu se svými stoupenci zasíval v devadesátých letech — člověk se má starat jen sám o sebe, nic jako společnost neexistuje — teď přináší plody. A jsou opravdu ohavné, jak se lze přesvědčit v jakékoli diskusi pod článkem o covidu. Zarytý individualismus a odpor k čemukoli, co zavání státem, kolektivem, je v české společnosti rozšířenější, než je zdrávo.

Při takovém nastavení nemalé části obyvatel má jen malý smysl apelovat na osobní zodpovědnost. Dají se jistě zavést přísná omezení typu zákazu pohybu mimo místo bydliště. Omezení se dají vymáhat přísněji, a zřejmě právě to nás v nejbližších týdnech čeká. Jsou to ale jen hloupá, krajní opatření, u kterých se nedá skončit, pokud chceme z pandemie vyjít s co nejmenšími ztrátami.

Až se jednou, dříve či později, budou sčítat covidové ztráty, je dost dobře možné, že z toho Česká republika vyjde jako země s vysokým počtem úmrtí a závažněji postiženým školstvím, mentálním zdravím dětí i s většími ekonomickými ztrátami než srovnatelné státy. Pak bude čas se zamyslet, proč to tak dopadlo a jestli se tomu dalo zabránit. To už ale bude trochu pozdě.

Diskuse
PK
February 25, 2021 v 13.18
Bohužel

Těžko se ubránit myšlence na to, že Česká republika se podobá

"muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.

A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."

Mt 6, 26-27