Zavedení stoprocentní nemocenské namísto šedesátiprocentní se oficiálně zdůvodňuje takto: lidé se snesitelnými příznaky dál chodili do práce. Stačí si tu informaci propojit se statistikou o počtu českých domácností bez finanční rezervy.

Jsou to domácnosti, které nemají peníze na odvrácení menších nehod, jako je kleklý boiler nebo pračku v tahu. Mimochodem, jedná se o výrobky, které ještě před pětadvaceti lety měly o hodně delší životnost, protože neobsahovaly záměrně oslabené díly, které odejdou záhy po záruce a přinutí vás zahodit pračku, skoro novou. A koupit ještě novější, co bude ještě větší šunt.

Lidé jsou zvyklí chodit do práce, dokud tam dojdou. Ještě před nedávnem od nemocenské odrazovaly první tři dny za nulovou mzdu. Říkalo se tomu karenční doba. O tomto slovu google říká, že je to doba čekací či odkladná, pevně stanovená, která musí uběhnout, aby mohla nastat nějaká právní skutečnost, která by se jinak stala dříve.

Karenční doba na stoprocentní nemocenskou tedy byla něco přes rok od vypuknutí pandemie. Přes rok trvalo zjištění, že docela dost lidí v naší zemi si nemůže dovolit nemoc za šedesát procent platu.

Do práce s covidem chodí ti, kdo tam z finančních důvodů chodit musí. Nejsou to neodpovědné živly, které by chtěly nakazit kolegyně a kolegy, a zhoršit tak až ke dnu skóre naší vlasti v celosvětovém žebříčku covidových propadlíků.

Nejsou to ani vlastizrádci, kteří chtějí prolomit přirozený stud pana ministra zdravotnictví a vhánějí naše nemocné do spárů našich doktorů a zdravotních sester v německých nemocnicích. Nejsou to ani majitelé selského rozumu, kteří se ptají, proč jsme polní vojenskou nemocnici měli, když jsme ji nepotřebovali, ale nemáme ji, když ji potřebujeme.

Do práce s covidem chodí ti, kdo žijí od výplaty k výplatě. Vědí, že jim pořád hrozí zápis do dalších seznamů. Seznam neplatičů činže, do seznamu lidí postižených exekucí, do seznam v registru těch, kdo se opozdili se splátkou, do seznamu rezervních pracovních sil. Čím víc zápisů, tím větší je z člověka psanec. „Psanec“ od slova „zapsat“.

Čísla nákazy jsou první skupinovou akcí dosud neviditelných lidí, kterým se automaticky podsouvalo, že zneužívají nějaké dávky či nemocenské. I kdyby všichni trochu švindlovali, nevytvoří to ani pidipromile z peněz ulitých v daňových rájích. Lidé, kteří chodí nemocní do práce, nemají strach — před Bohem, z vrchnosti, z rodičů, z vlády či policie, ani z žádné informace, dokud ji nepotvrdí tři kámoši. Tři kámoši říkají — dá se to přechodit, když na to přijde.

Ze tří kámošů, kteří už to měli, alespoň jeden tvrdí, že je to menší chřipka. Psanci mají strach ze zapsání do dalšího seznamu, kam je zatím nezapsali.

O psancích wikipedie praví: Psanec, latinsky proscriptus, byl zločinec, který byl zapsán v registrech poprávců a veřejně prohlášen psancem na všech veřejných trzích v zemi jako zemský škůdce a rušitel veřejného pokoje. Tato opatření vyplývala z toho, že se skrýval před spravedlností a vyhýbal soudu...

Psanci s covidem mašírují do práce. Zastaví je jen nemocenská s plným platem. Možná. Jen ze sto procent platu se vyjde jen tak tak. A to nesmí prasknout boiler. Jak prosté.

Černá čísla protentokrát neoznačují zisk, ale počet mrtvých za den. V čase, kdy řeč píáristů nahradila řeč čísel, se nemocní táhnoucí do práce stali viditelnými. Léta předtím po nich pes neštěk — nad jejich exekucemi, nad jejich nemocemi, nad jejich volební neúčastí.

Kdo by si pomyslel, že nastane situace, kdy chudí lidé projeví svou moc tím, že budou i v době nemoci, poslušně, spořádaně, pro mzdu, chodit do práce. A práce si budou vážit víc než kdy předtím. Nemělo by se to říkat nahlas. Hrozí, že z chudých lidí, namísto zneužívačů dávek i nemocenské, někdo mediálně zdatný udělá hlavní viníky českých černých čísel.