Před nedávnem vyšel v prestižním časopise lékařské vědy Lancet zásadní článek Přínos očkování k větším šancím na přežití a lepšímu zdraví: modelování 50 let Rozšířeného programu pro imunizaci (Contribution of vaccination to improved survival and health: modelling 50 years of the Expanded Programme on Immunization). Stojí za to si jej připomenout i v kontextu rozruchu, který se strhl kolem očkování během pandemie covidu-19.

Infekční choroby po dlouhou dobu existence lidstva patřily k jeho metlám, byly příčinou vysoké úmrtnosti dětí a výrazně kratší doby dožití obecně. I ti přeživší měli často následky prodělaného onemocnění, které výrazně snižovalo kvalitu jejich života. Infekční choroby a jejich následky pro populaci s sebou nesly samozřejmě i ekonomické důsledky.

Historie očkování je dlouhá a prvenství v preventivní vakcinaci se přiznává Edwardu Jennerovi, který již v roce 1796 odvážně provedl vakcinaci chlapce proti pravým neštovicím, na které umíralo až padesát procent dětí. Průkopníkem vakcinace po vystavení nákaze je pak jistě Louis Pasteur, který zachránil člověka pokousaného vzteklým psem před jistou smrtí, neboť vzteklina je ve sto procentech případů smrtelná.

Velkým mezníkem bylo úspěšné vymýcení pravých neštovic v roce 1980. Tento proces trval třináct let a k jeho úspěchu výrazně pomohl tehdejší ředitel Státního zdravotního ústavu, pozdější ředitel Divize infekčních onemocnění Světové zdravotnické organizace, profesor Karel Raška.

Jen během 20. století neštovice zahubily 300—500 miliónů lidí, a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 milionů lidí a 2 miliony jich zemřely. Vynález vakcín tak patří mezi nejpřínosnější objevy v dějinách lidstva vůbec.