Dokud nedojdeme na dno. Český rok s virem SARS-CoV-2

Ruth Tachezy

Přední česká viroložka bilancuje rok s pandemií: zákeřný virus díky vědě nakonec porazíme, vinou laxního přístupu vlády i části české společnosti to však bude trvat zbytečně dlouho.

Téměř rok uplynul od loňských Velikonoc a česká společnost za tu dobu opsala oblouk od vlny solidarity až ke skepsi, popírání závažnosti situace a nevůli dodržovat základní opatření u nemalé části Čechů. FOTO Tadeáš Bednarz, WmC

Na konci února minulého roku jsem ještě doufala, že z epidemie v čínském Wu-chanu se nebude dále šířit. Bohužel, tato moje naděje se záhy poté rozplynula. Nečekaně razantní uzávěrka čínského města sice přišla velmi brzo, tento nový virus však měl zbraně, které mu pomohly zamořit celý svět s úžasnou rychlostí.

Lékaři i výzkumníci se nejprve obávali, že půjde o stejného zabijáka, jako byl jeho předchůdce virus SARS či virus HIV. Tento nový virus byl ale lstivější. Skrýval se v bezpříznakových jedincích a těžce postihoval hlavně ty starší. Právě to, že tento virus není jasným zabijákem, ale má enormní potenciál se šířit a tím zvyšovat počet těch, kteří těžce onemocní a zemřou, způsobuje mimořádně závažné problémy při rozhodování o řízení současné pandemie.

V naší zemi jsme počáteční boj s první vlnou epidemie vyhráli. Pro mě byl úžasný chvilkový návrat do euforie a pocitu sounáležitosti podobnému tomu před jednatřiceti lety, v době sametové revoluce. Bohužel, lidé i vláda nabyli dojmu, že toto vítězství je konečné, že se můžeme vrátit k normálnímu životu.

A protože po bitvě bývá každý generálem, vyrojily se názory, že přístup k regulaci pandemie v naší zemi byl příliš razantní, zbytečně omezoval životy lidí a způsobil ekonomické ztráty. Na misku vah, přetékající již tak četnými dezinformacemi, přidali své názory i osobnosti z řad lékařů a vědců, kteří ale vesměs nejsou odborníky na danou problematiku.

Váhavé a politicky motivované, nedůsledné a nekontrolované zavádění karanténních opatření od podzimu loňského roku vystupňovalo situaci na extrémně nebezpečnou úroveň. Již tehdy zemřela řada lidí zbytečně.

Největším překvapením však pro mě byly měsíce od ledna letošního roku. S úžasem a hrůzou jsem hleděla na kroky a vyjádření našich předních politických činitelů, na jejich nepochopitelné žabomyší války, na to, jak hluboko se někteří dokázali snížit. Mezitím se zdravotní sestry, lékaři, záchranáři, lidé v laboratořích a příslušníci mnoha dalších profesí snažili situaci zachraňovat a v přímém přenosu umíralo a dosud umírá sto až dvě stě lidí denně zbytečně.

Překvapilo mě, jak velká část národa popírá závažnost situace, někteří dokonce i samu existenci pandemie a viru. Vnímám obtížnou až zoufalou situaci některých lidí. Řada z těch, kteří odmítají dodržovat opatření, nechat se očkovat, případně dočasně si odepřít cestování, které zvyšuje riziko zavlečení rizikových variant viru a akcelerace již tak zoufalé situace, však mezi tuto skupinu lidí nepatří.

Trochu mi to připomíná situaci lidí trpících závislostí: zdá se, že dokud nedojdeme na dno, za hranu, nezačne se u nás pandemie řešit se vší nezbytnou vážností i uvážlivostí. Ještě že věda přinesla nástroje, řešení. V úžasně krátkém čase byly uvedeny do praxe účinné vakcíny, léčiva, diagnostické nástroje.

Věřím, že i přes neradostnou situaci v naší zemi se nám podaří nakonec virus potlačit natolik, abychom mohli zase normálně žít. Bohužel ale na rozdíl od eliminace dětské obrny, kterou naše země vymýtila jako první na světě, zde nejspíš budeme za jinými státy pokulhávat.

Diskuse