Minulý týden se na sociálních sítích, zejména na platformě X, rozšířilo video, které ukazuje Christopha Heusgena, předsedu Mnichovské bezpečnostní konference, jak se rozpláče během svého závěrečného projevu. Událost se okamžitě stala terčem dezinformačních interpretací, které jeho slzy spojovaly s domnělou slabostí Evropy a se změnami v transatlantických vztazích. Podle těchto výkladů měl Heusgen plakat kvůli projevu amerického viceprezidenta J. D. Vance, který naznačil, že USA se od Evropy distancují.

Skutečnost byla ale jiná — Heusgen se loučil s konferencí a reflektoval své mnohaleté působení v roli jejího organizátora. A byl dojat.

Emoce jako interpretace světa kolem nás

Proč se dezinformace o slabém plačícím předsedovi Mnichovské bezpečnostní konference tak snadno šířila? Protože rezonovala s existujícími emočními skripty a hodnotami, které dominují v určitých politických bublinách. Výklad události oslavující tvrdost a autoritativní sílu v kontrastu s údajnou „slabostí“ se skvěle hodil do konzervativního rámce současné americké exekutivy. A stejně tak se hodil ruské propagandě.

Heusgen tak byl na serveru Pravda prezentován jako člověk, který „nepláče nad osudem Ukrajiny“, ale jako slabý sobec, který pláče nad sebou samým. To se hodilo do širšího dezinformačního vyprávění, podle něhož Evropa už nemá budoucnost.

Podobné odezvy se video dočkalo v českých mediích a na sociálních sítích, kde nejeden odpůrce Evropské unie využil příležitosti, aby si postěžoval, jak Evropa nemá silné muže. Rozuměj: ty, co nebrečí.

Takovéto rámování emocí politického činitele se neobjevuje poprvé. Připomíná předchozí situace, kdy například Barack Obama uronil slzy během tiskové konference ke střelbě ve škole v Connecticutu, po níž zahynulo několik dětí. Právě v momentě, kdy je jasné, že si americký prezident utírá slzy, se rozezní zvuk fotoaparátů. Když muž pláče, je to přece senzace.

Tehdejší kontext násilí na dětech umožnil ovšem dominantní interpretaci, že prezident Obama soucítí s pozůstalými a že si niterně uvědomuje tragičnost celé události. Nemalá část občanského sektoru bojující za tvrdší zákony regulující držení zbraní v USA jeho pláč použila jako důkaz, že mají pravdu.

Obdobně dnes funguje cílená dezinterpretace Heusgenova pláče. Jenomže v dnešním případě je Heusgen prostřednictvím svého pláče dehonestován a jeho postoje jsou takto zbavovány věrohodnosti.

Emoce totiž nejsou pouze našimi individuálními prožitky, ale hrají zásadní roli jako kolektivní interpretace světa kolem nás. Veřejná sféra navíc není nějaký neutrální nebo objektivní prostor, nýbrž aréna, kde se rozhoduje, které emoce jsou přijatelné a které ne.

Emoce jsou tak regulovány prostřednictvím našich kulturních vzorců, historickými zkušenostmi a také očekáváními, která máme vůči určitým společenským pozicím, genderu nebo etnickému původu. Díky této vlastnosti jsou emoce ústředním politickým nástrojem — mobilizují, utěšují, ale také polarizují.

A především odhalují hodnoty společenství, které emoce určitým způsobem uplatňuje a interpretuje. Heusgenův případ tak ukazuje, jak se emoce stávají zbraní dezinformačních kampaní a jak snadno mohou být reinterpretovány ve prospěch určitých ideologických doktrín.

Emoce, fakta a politika: past binárního přístupu

Případ Heusgenových slz je zároveň ukázkou hlubšího problému — mylného stavění emocí do protikladu k faktům. Takováto dichotomie je nejen nepravdivá, poněvadž opomíjí, že emoce jsou součástí našeho poznávání světa. Je také politicky velmi škodlivá, protože umožňuje s emocemi účelově manipulovat. Když se totiž jedna strana tváří, že ji žádné emoce nezajímají, má protistrana možnost si s emocemi veřejnosti dělat co chce.

Moderní demokracie dlouhodobě prezentují fakta jako objektivní, racionální a oddělená od emocí. Ve své knize Jak porozumět emocím v postfaktické politice ale ukazuji, že fakta jsou vždy emocionálně ukotvena. Nové poznatky často podkopávají zavedené pravdy, což vyvolává emocionální reakce. I vnímání politiky není jen otázkou faktů, ale také emocí, které určují, jak jsou fakta interpretována a přijímána.

Umělé oddělování emocí od faktů ve veřejné debatě tak v konečném důsledku napomáhá šíření dezinformací. Postfaktická politika není nebezpečná kvůli absenci pravdy, ale spíše kvůli způsobům, jakými se emoce používají k vytváření přesvědčivých — zdánlivě pravdivých — narativů.

Dezinformace se totiž nešíří jen jako otevřené lži, ale často jako „pravdy“, které odpovídají emočnímu rozpoložení určité skupiny. Studie ukazují, že takto emocionálně zviditelněný obsah se na sociálních sítích šíří rychleji a snadněji než obsah strukturovaný jako fakta.

Například Stieglitz a Dang-Xuan ukázali, že emocionálně nabité tweety se sdílejí častěji než ty neutrální. A experiment Kramera a jeho kolegů s Facebookem poukázal na to, že lidé zejména negativně emočně nabitý obsah nejen více lajkují, ale také více sdílejí. To vše nahrává dezinformačním aktérům, kteří si uvědomují, že interpretace emocí má větší vliv než sama fakta.

Pokud budeme dále trvat na tom, že fakta stojí v protikladu k emocím, nepochopíme, proč jsou dezinformace tak úspěšné. Aféra Heusgenových slz nám tudíž ukazuje, že bychom v boji proti dezinformacím měli větší pozornost věnovat rozmanitosti emocí v politice. Vysvětlovat proč jsou čí emoce vnímány negativně nebo pozitivně. Mluvit o proměňujících se emočních skriptech v politice a ve společnosti obecně umožňuje zasahovat přímý zdroj popularity dezinformací.

Pokud se zaměříme na to, že dezinformace se nejúčinněji nešíří jako lži, ale jako „pravdy“, které prostřednictvím pádného rámování emocemi dávají smysl věřícím komunitám, můžeme argumentační zdroje a nástroje veřejné debaty soustředit právě na rozbor emocí, na kterých dezinformace svá vysvětlení staví. Nová éra dezinformací se bude pravděpodobně čím dál více soustředit na práci s emocemi. Bude strašit, bavit, upoutávat a my se s tím musíme naučit pracovat.

Proto je třeba klást větší důraz na schopnost kriticky interpretovat emocionální náboje zpráv a v neposlední řadě na diskusi o tom, že politika musí zahrnovat emoční kompetence. Jinak zůstane naše kritika pouze v zajetí faktů, která nikoho nezaujmou, nikdo o nich nebude mluvit — a to teprve bude k pláči.