Všiml si toho asi už každý, kdo sleduje Tomia Okamuru; zde o tom nedávno psala Fatima Rahimi — předseda hlavní formace české krajně pravicové scény se s oblibou točí či fotí při jídle, přičemž zvlášť okázale konzumuje českou hospodskou kuchyni: znojemskou, svíčkovou, rajskou a podobně.

Jde tu přirozeně o upevňování image „obyčejného člověka“ a o využívání síťových algoritmů, jak kolegyně píše. Jde tu i o kopírování Mattea Salviniho, kterého začal Okamura před časem napodobovat úplně ve všem, včetně stylu oblékání a úsměvu. Vedle toho však nelze ignorovat celoevropský fenomén gastronacionalismu, který v posledních letech nadchl většinu nacionálně-populistické části spektra — fešáckou část soudobé krajní pravice.

Jak se dá jídlo využívat politicky, zkoumají sociální vědci systematicky už přes dvě dekády. V popisovaném kontextu může jídlo, anebo šířeji kuchyně, posloužit jako příkladný rozdělovník mezi „našimi lidmi“ a těmi ostatními. Ještě silněji přitom působí, spojí-li se s konceptem národa, národními zvyky a tradicemi.

Italský historik Alberto Grandi řadí gastronacionalismus mezi formy tzv. banálního nacionalismu — takové, které máme sklon vnímat nejsmírněji a nejpřirozeněji. A Michele Antonio Fino z Univerzity gastronomických studií v italském Pollenzu připomíná: „V éře tekutých identit působí grastronomicko-nacionální identita obzvlášť kompaktně. Ohraničuje nám skupinu, u níž sami cítíme, že do ní bez nějakých dalších informací patříme.“

Spory o původ určité delikatesy mezi různými národními kuchyněmi nejsou samozřejmě nové. Dnes ovšem vstupují do těchto sporů naplno právě krajně pravicoví politikové a jsou-li k tomu u moci, pak celé státní aparáty.

Rumunský HotNews například upozorňuje na aktuální systematickou snahu maďarské menšiny přičleňovat jídla ze svých regionů do tradiční maďarské kuchyně — úsilí, které podporuje Orbánův režim. Ještě o úroveň jinde je situace v Itálii, kde krajní pravice žije gastronacionalismem už od svého přijetí do Berlusconiho vlád.

Maďarský HVG, řecký Efsyn a francouzská Voxeurope ve shodě upozorňují na další a velmi rozšířený gastronacionalistický fenomén poslední dekády — využívání vepřového, to jest zapovězeného masa muslimů, v protipřistěhovaleckých kampaních. V Řecku například na sebe krajní pravičáci ještě před pěti lety upozorňovali protimigračními protesty ve stylu vepřových barbecue s okázalou konzumací alkoholu, při nichž často propukaly potyčky s jejich odpůrci.

Ve Francii zase jeden z mladé generace starostů Marine Le Penové — Fabien Engelmann z města Hayange — zvládl z vepřových výročních hodů udělat jedno z nejpopulárnějších krajně pravicových setkání v zemi. Engelmann proslul též zakazováním podávání halal jídla ve školních jídelnách nebo výrokem, že Santa Klaus by měl ve Francii rozdávat namísto čokolády dětem párky.

Zvláště v čtvrtích pařížských předměstí s vysokým podílem afrických a blízkovýchodních přistěhovalců se v poslední dekádě rozmohly pouliční párty s vepřovými specialitami a vínem konané během pátečních modliteb.

V Maďarsku vede zas vepřové křižáky už řadu let někdejší starosta jedné z budapešťských čtvrtí, poslanec Fideszu a lídr proslulé Orbánovy kampaně „migraci platí Soros“ Szilárd Németh — tělnatý šedesátník, jehož posedlostí je zabíjačka a libůstkou jídla z vnitřností. Soudě dle vlastní fotoprezentace na sítích bere Németh za vděk často i langošem. Jeho vášeň fotit se při přípravě a konzumaci různých vepřových pochoutek je ovšem tak veliká, že má na sítích i nejrůznější fanouškovské a parodické kluby.

V Itálii vedl gastronacionalisty symbolicky po léta zmiňovaný Salvini, jehož fotografie s různými pokrmy by vydaly již na několik knih — stačí si zadat do vyhledávače Salvini mangia. Jak ovšem připomíná italský OBCT, v posledních letech musí bojovat o pozici hlavního ochránce italské kuchyně s výrazně populárnější Georgiou Meloniovou.