Všiml si toho asi už každý, kdo sleduje Tomia Okamuru; zde o tom nedávno psala Fatima Rahimi — předseda hlavní formace české krajně pravicové scény se s oblibou točí či fotí při jídle, přičemž zvlášť okázale konzumuje českou hospodskou kuchyni: znojemskou, svíčkovou, rajskou a podobně.

Jde tu přirozeně o upevňování image „obyčejného člověka“ a o využívání síťových algoritmů, jak kolegyně píše. Jde tu i o kopírování Mattea Salviniho, kterého začal Okamura před časem napodobovat úplně ve všem, včetně stylu oblékání a úsměvu. Vedle toho však nelze ignorovat celoevropský fenomén gastronacionalismu, který v posledních letech nadchl většinu nacionálně-populistické části spektra — fešáckou část soudobé krajní pravice.

Jak se dá jídlo využívat politicky, zkoumají sociální vědci systematicky už přes dvě dekády. V popisovaném kontextu může jídlo, anebo šířeji kuchyně, posloužit jako příkladný rozdělovník mezi „našimi lidmi“ a těmi ostatními. Ještě silněji přitom působí, spojí-li se s konceptem národa, národními zvyky a tradicemi.

Italský historik Alberto Grandi řadí gastronacionalismus mezi formy tzv. banálního nacionalismu — takové, které máme sklon vnímat nejsmírněji a nejpřirozeněji. A Michele Antonio Fino z Univerzity gastronomických studií v italském Pollenzu připomíná: „V éře tekutých identit působí grastronomicko-nacionální identita obzvlášť kompaktně. Ohraničuje nám skupinu, u níž sami cítíme, že do ní bez nějakých dalších informací patříme.“

Spory o původ určité delikatesy mezi různými národními kuchyněmi nejsou samozřejmě nové. Dnes ovšem vstupují do těchto sporů naplno právě krajně pravicoví politikové a jsou-li k tomu u moci, pak celé státní aparáty.