Váš názor je pro nás důležitý

Společně s 12 evropskými mediálními partnery jsme součástí projektu PULSE: evropské iniciativy podporující mezinárodní novinářskou spolupráci.

Napište nám do dotazníku, co z dění v Evropě vás nejvíce zajímá, o jakých zemích byste chtěli číst více nebo nám dejte tip na témata, kterých jsme si zatím nevšimli.

Otevřít dotazník

Evropskou krajní pravici nadchl gastronacionalismus, hitem je zvláště vepřové

Petr Jedlička

Jídlo a kuchyni lze v politice využívat nejen k manipulaci se síťovými algoritmy a k polidšťování vlastního image, ale i k mobilizaci vůči nepřátelům. V zemích EU to zvláště v poslední dekádě zkoušejí různé síly z pravého okraje.

Marine Le Penová obdivuje maso na potravinářském veletrhu v Rungis. Foto Charles Platiau, AFP

Všiml si toho asi už každý, kdo sleduje Tomia Okamuru; zde o tom nedávno psala Fatima Rahimi — předseda hlavní formace české krajně pravicové scény se s oblibou točí či fotí při jídle, přičemž zvlášť okázale konzumuje českou hospodskou kuchyni: znojemskou, svíčkovou, rajskou a podobně.

Jde tu přirozeně o upevňování image „obyčejného člověka“ a o využívání síťových algoritmů, jak kolegyně píše. Jde tu i o kopírování Mattea Salviniho, kterého začal Okamura před časem napodobovat úplně ve všem, včetně stylu oblékání a úsměvu. Vedle toho však nelze ignorovat celoevropský fenomén gastronacionalismu, který v posledních letech nadchl většinu nacionálně-populistické části spektra — fešáckou část soudobé krajní pravice.

Jak se dá jídlo využívat politicky, zkoumají sociální vědci systematicky už přes dvě dekády. V popisovaném kontextu může jídlo, anebo šířeji kuchyně, posloužit jako příkladný rozdělovník mezi „našimi lidmi“ a těmi ostatními. Ještě silněji přitom působí, spojí-li se s konceptem národa, národními zvyky a tradicemi.

Italský historik Alberto Grandi řadí gastronacionalismus mezi formy tzv. banálního nacionalismu — takové, které máme sklon vnímat nejsmírněji a nejpřirozeněji. A Michele Antonio Fino z Univerzity gastronomických studií v italském Pollenzu připomíná: „V éře tekutých identit působí grastronomicko-nacionální identita obzvlášť kompaktně. Ohraničuje nám skupinu, u níž sami cítíme, že do ní bez nějakých dalších informací patříme.“

Spory o původ určité delikatesy mezi různými národními kuchyněmi nejsou samozřejmě nové. Dnes ovšem vstupují do těchto sporů naplno právě krajně pravicoví politikové a jsou-li k tomu u moci, pak celé státní aparáty.

Rumunský HotNews například upozorňuje na aktuální systematickou snahu maďarské menšiny přičleňovat jídla ze svých regionů do tradiční maďarské kuchyně — úsilí, které podporuje Orbánův režim. Ještě o úroveň jinde je situace v Itálii, kde krajní pravice žije gastronacionalismem už od svého přijetí do Berlusconiho vlád.

Tomio Okamura kopíruje fotoprezentační styl Mattea Salviniho. Italský krajní pravičák zaplavuje svými momentkami u jídla sítě už přes deset let. Foto archiv CityNow.it

Maďarský HVG, řecký Efsyn a francouzská Voxeurope ve shodě upozorňují na další a velmi rozšířený gastronacionalistický fenomén poslední dekády — využívání vepřového, to jest zapovězeného masa muslimů, v protipřistěhovaleckých kampaních. V Řecku například na sebe krajní pravičáci ještě před pěti lety upozorňovali protimigračními protesty ve stylu vepřových barbecue s okázalou konzumací alkoholu, při nichž často propukaly potyčky s jejich odpůrci.

Ve Francii zase jeden z mladé generace starostů Marine Le Penové — Fabien Engelmann z města Hayange — zvládl z vepřových výročních hodů udělat jedno z nejpopulárnějších krajně pravicových setkání v zemi. Engelmann proslul též zakazováním podávání halal jídla ve školních jídelnách nebo výrokem, že Santa Klaus by měl ve Francii rozdávat namísto čokolády dětem párky.

Zvláště v čtvrtích pařížských předměstí s vysokým podílem afrických a blízkovýchodních přistěhovalců se v poslední dekádě rozmohly pouliční párty s vepřovými specialitami a vínem konané během pátečních modliteb.

V Maďarsku vede zas vepřové křižáky už řadu let někdejší starosta jedné z budapešťských čtvrtí, poslanec Fideszu a lídr proslulé Orbánovy kampaně „migraci platí Soros“ Szilárd Németh — tělnatý šedesátník, jehož posedlostí je zabíjačka a libůstkou jídla z vnitřností. Soudě dle vlastní fotoprezentace na sítích bere Németh za vděk často i langošem. Jeho vášeň fotit se při přípravě a konzumaci různých vepřových pochoutek je ovšem tak veliká, že má na sítích i nejrůznější fanouškovské a parodické kluby.

V Maďarsku vede „vepřové křižáky“ Orbánův poslanec Szilárd Németh, milovník zabíjačky a jídel z vnitřností. Fotokoláž FB Németh Szilárd politikus-gasztrológus-élsportoló

V Itálii vedl gastronacionalisty symbolicky po léta zmiňovaný Salvini, jehož fotografie s různými pokrmy by vydaly již na několik knih — stačí si zadat do vyhledávače Salvini mangia. Jak ovšem připomíná italský OBCT, v posledních letech musí bojovat o pozici hlavního ochránce italské kuchyně s výrazně populárnější Georgiou Meloniovou.

Současná italská premiérka začala krátce po nástupu do funkce nejen konkurovat Salvinimu ve fotoprezentaci, ale též zcela oficiálně spustila vládní kampaň za „sebeurčení v jídle“ a „suverenitu kuchyně“. Nepřítelem je zde globalizace a samozřejmě Brusel, třebaže unijní politika pomáhá coby kulturní dědictví chránit více než pět tisíc (!) oficiálně uznaných tradičních italských potravin a jídel.

Prakticky se vede velký boj za ochranu a výlučné italské právo na cokoliv, co se dá nějak propojit s italskou kuchyní. Také se mobilizuje proti povinnosti nejrůznějších štítků a zdravotních upozornění. A samozřejmě se bojuje za vepřové.

V roce 2019 se zde pověstně nachytal sám Salvini, když čerstvě po svém konci na ministerstvu vnitra začal v jménu národních hodnot brojit proti rozhodnutí úřadu boloňského kardinála servírovat při oslavách svátku patrona města svatého Petronia tortellini s kuřecím místo vepřového. „Snaží se vymazat naši historii. Zlikvidovat naše tradice,“ běsnil tehdy na sociálních sítích. Teprve následná debata vyjasnila, že až do konce devatenáctého století se tortellini v Bologni skutečně podávaly s kuřecím.

Snímek postovaný maďarskými nacionalisty při příležitosti návratu Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA. Foto FB Németh Szilárd politikus-gasztrológus-élsportoló

Gastrohistorikové upozorňují, že národní kuchyně měly takřka vždy košatější a vzájemně provázanější vývoj, než se z grastonacionalistického podání zdá. Španělský Confidencial připomíná, jak „tradiční“ národní kuchyni formoval frankistický režim. Efsyn rozbourává zase představy o výlučnosti některých italských specialit.

Často jde totiž původně o jídla z určitého geografického prostoru překračujícího národní hranice. Četné jsou také případy, kdy lze u „tradičních“ jídel dohledat jejich import cizinci. Na Balkáně se například vedl před několika lety velký spor o ajvar, jehož původ lze ovšem dostopovat do Turecka, přičemž ústřední surovina — paprika — byla přivezena z Ameriky. V Itálii zas způsobila pohoršení doložená skutečnost, že „tradiční italské“ tiramisu se objevilo v italských kuchařkách až v osmdesátých letech a mascarpone se v minulosti využívalo pouze v okolí Milána.

Vše to mohou být v podstatě nevinné spory či přeshraniční špičkování — dokud se věci nechopí profesionální manipulátoři a obchodníci s rozdíly. „My vs. oni“ u jídla dobře funguje, a tak těžko očekávat, že krajní pravice tuto mobilizační taktiku opustí.

Článek vznikl v rámci projektu PULSE, evropské iniciativy na podporu přeshraniční novinářské spolupráce. Při přípravě textu byly využity materiály dodané italským OBST, maďarským HVG, řeckým Efsyn, rumunským HotNews a španělským Confidencialem.