Všiml si toho asi už každý, kdo sleduje Tomia Okamuru; zde o tom nedávno psala Fatima Rahimi — předseda hlavní formace české krajně pravicové scény se s oblibou točí či fotí při jídle, přičemž zvlášť okázale konzumuje českou hospodskou kuchyni: znojemskou, svíčkovou, rajskou a podobně.

Jde tu přirozeně o upevňování image „obyčejného člověka“ a o využívání síťových algoritmů, jak kolegyně píše. Jde tu i o kopírování Mattea Salviniho, kterého začal Okamura před časem napodobovat úplně ve všem, včetně stylu oblékání a úsměvu. Vedle toho však nelze ignorovat celoevropský fenomén gastronacionalismu, který v posledních letech nadchl většinu nacionálně-populistické části spektra — fešáckou část soudobé krajní pravice.

Jak se dá jídlo využívat politicky, zkoumají sociální vědci systematicky už přes dvě dekády. V popisovaném kontextu může jídlo, anebo šířeji kuchyně, posloužit jako příkladný rozdělovník mezi „našimi lidmi“ a těmi ostatními. Ještě silněji přitom působí, spojí-li se s konceptem národa, národními zvyky a tradicemi.

Italský historik Alberto Grandi řadí gastronacionalismus mezi formy tzv. banálního nacionalismu — takové, které máme sklon vnímat nejsmírněji a nejpřirozeněji. A Michele Antonio Fino z Univerzity gastronomických studií v italském Pollenzu připomíná: „V éře tekutých identit působí grastronomicko-nacionální identita obzvlášť kompaktně. Ohraničuje nám skupinu, u níž sami cítíme, že do ní bez nějakých dalších informací patříme.“

Spory o původ určité delikatesy mezi různými národními kuchyněmi nejsou samozřejmě nové. Dnes ovšem vstupují do těchto sporů naplno právě krajně pravicoví politikové a jsou-li k tomu u moci, pak celé státní aparáty.

Rumunský HotNews například upozorňuje na aktuální systematickou snahu maďarské menšiny přičleňovat jídla ze svých regionů do tradiční maďarské kuchyně — úsilí, které podporuje Orbánův režim. Ještě o úroveň jinde je situace v Itálii, kde krajní pravice žije gastronacionalismem už od svého přijetí do Berlusconiho vlád.

Maďarský HVG, řecký Efsyn a francouzská Voxeurope ve shodě upozorňují na další a velmi rozšířený gastronacionalistický fenomén poslední dekády — využívání vepřového, to jest zapovězeného masa muslimů, v protipřistěhovaleckých kampaních. V Řecku například na sebe krajní pravičáci ještě před pěti lety upozorňovali protimigračními protesty ve stylu vepřových barbecue s okázalou konzumací alkoholu, při nichž často propukaly potyčky s jejich odpůrci.

Ve Francii zase jeden z mladé generace starostů Marine Le Penové — Fabien Engelmann z města Hayange — zvládl z vepřových výročních hodů udělat jedno z nejpopulárnějších krajně pravicových setkání v zemi. Engelmann proslul též zakazováním podávání halal jídla ve školních jídelnách nebo výrokem, že Santa Klaus by měl ve Francii rozdávat namísto čokolády dětem párky.

Zvláště v čtvrtích pařížských předměstí s vysokým podílem afrických a blízkovýchodních přistěhovalců se v poslední dekádě rozmohly pouliční párty s vepřovými specialitami a vínem konané během pátečních modliteb.

V Maďarsku vede zas vepřové křižáky už řadu let někdejší starosta jedné z budapešťských čtvrtí, poslanec Fideszu a lídr proslulé Orbánovy kampaně „migraci platí Soros“ Szilárd Németh — tělnatý šedesátník, jehož posedlostí je zabíjačka a libůstkou jídla z vnitřností. Soudě dle vlastní fotoprezentace na sítích bere Németh za vděk často i langošem. Jeho vášeň fotit se při přípravě a konzumaci různých vepřových pochoutek je ovšem tak veliká, že má na sítích i nejrůznější fanouškovské a parodické kluby.

V Itálii vedl gastronacionalisty symbolicky po léta zmiňovaný Salvini, jehož fotografie s různými pokrmy by vydaly již na několik knih — stačí si zadat do vyhledávače Salvini mangia. Jak ovšem připomíná italský OBCT, v posledních letech musí bojovat o pozici hlavního ochránce italské kuchyně s výrazně populárnější Georgiou Meloniovou.

Současná italská premiérka začala krátce po nástupu do funkce nejen konkurovat Salvinimu ve fotoprezentaci, ale též zcela oficiálně spustila vládní kampaň za „sebeurčení v jídle“ a „suverenitu kuchyně“. Nepřítelem je zde globalizace a samozřejmě Brusel, třebaže unijní politika pomáhá coby kulturní dědictví chránit více než pět tisíc (!) oficiálně uznaných tradičních italských potravin a jídel.

Prakticky se vede velký boj za ochranu a výlučné italské právo na cokoliv, co se dá nějak propojit s italskou kuchyní. Také se mobilizuje proti povinnosti nejrůznějších štítků a zdravotních upozornění. A samozřejmě se bojuje za vepřové.

V roce 2019 se zde pověstně nachytal sám Salvini, když čerstvě po svém konci na ministerstvu vnitra začal v jménu národních hodnot brojit proti rozhodnutí úřadu boloňského kardinála servírovat při oslavách svátku patrona města svatého Petronia tortellini s kuřecím místo vepřového. „Snaží se vymazat naši historii. Zlikvidovat naše tradice,“ běsnil tehdy na sociálních sítích. Teprve následná debata vyjasnila, že až do konce devatenáctého století se tortellini v Bologni skutečně podávaly s kuřecím.

Gastrohistorikové upozorňují, že národní kuchyně měly takřka vždy košatější a vzájemně provázanější vývoj, než se z grastonacionalistického podání zdá. Španělský Confidencial připomíná, jak „tradiční“ národní kuchyni formoval frankistický režim. Efsyn rozbourává zase představy o výlučnosti některých italských specialit.

Často jde totiž původně o jídla z určitého geografického prostoru překračujícího národní hranice. Četné jsou také případy, kdy lze u „tradičních“ jídel dohledat jejich import cizinci. Na Balkáně se například vedl před několika lety velký spor o ajvar, jehož původ lze ovšem dostopovat do Turecka, přičemž ústřední surovina — paprika — byla přivezena z Ameriky. V Itálii zas způsobila pohoršení doložená skutečnost, že „tradiční italské“ tiramisu se objevilo v italských kuchařkách až v osmdesátých letech a mascarpone se v minulosti využívalo pouze v okolí Milána.

Vše to mohou být v podstatě nevinné spory či přeshraniční špičkování — dokud se věci nechopí profesionální manipulátoři a obchodníci s rozdíly. „My vs. oni“ u jídla dobře funguje, a tak těžko očekávat, že krajní pravice tuto mobilizační taktiku opustí.