V současné době nás média bombardují varovnými statistikami o obezitě. Čísla, která hovoří až o čtvrtině či třetině české populace, a v poslední době stále častěji právě o dětech, něco dokazují. Svědčí o skutečnosti, že špatné stravování představuje závažný sociální problém.

Přesto se domnívám, že lepší, než pořádat další z „honů na čarodějnice“, je zachovat klid. Vůbec nejprve je třeba zastavit se. Zdravě si utřídit racionální fakta a získat tak jakýsi pomyslný „čistý stůl“. Nebo se už i do našeho jídelníčku vklínila jakási „firemní ideologie spěchu“?

Nebudu zde psát o tom, jak se vypočítává ideální tělesná hmotnost či jaké složky by měl obsahovat pestrý a vyvážený jídelníček. Tím se zabývají jiní odborníci. Spíše usiluji o pojmenování ideových a ideologických aspektů, jež se podprahově skrývají za tzv. dietologickým marketingem. Zdravé hubnutí má cenu zlata.

↗

Hlad možná může býti nejlepším kuchařem, ale rozhodně ne dietologem! Ba naopak. Ke štíhlosti, resp. optimální hmotnosti, se člověk musí projíst zdravou a pestrou stravou. Foto neznámého autora, flickr.com

Nebezpečím dnešní doby je vedle chronické netrpělivosti také redukování lidského individua na „firemní komoditu“. Lidově řečeno — zboží. Člověk však představuje bytost o třech rozměrech. První rozměr představuje aspekt biologický, druhý symbolizuje aspekt sociálně-psychologický a třetí, poněkud opomíjený rozměr, symbolizuje u člověka aspekt duchovní (spirituální).

Lidský jedinec přeci nemůže být redukován jen na „biologické kritérium“. Pro manželství si také nevybíráme druhou osobu jen na „biologických základech“. Partner pro život se značně liší od prvoplánové ideální představy. Není jen bezduchým modelem. A přeci vznikají i v pracovně-právních vztazích určité stereotypy. Že tzv. tlustí lidé jsou línější, náchylnější k nemocem, častěji marodící, a tudíž méně efektivní.

Např. v Africe, kde je rozšířen virus HIV, se zase naopak hubenost interpretuje jako vyjádření nemoci. Zato ve vyspělých zemích je určitá střídmost interpretována jako symbol zdravé sebekontroly a profesní ctnosti - askeze. Jistě je třeba si přiznat, že „slovanské gruntovní typy“ opravdu představují pro lidský organismus zátěž.

Nechci zde relativizovat ani problémy spjaté s nadváhou, ale ani problémy spjaté s jiným typem onemocnění — bulimií a mentální anorexií. Přesto však mě jímá ironický údiv, když např. v reklamách, ale i ve zdánlivě seriózních dokumentech, vídáme proti sobě „vypaseného darebáka“ a „štíhlého charaktera“.

O tom, že jídlo může fungovat jednak jako jed a jednak jako lék, není třeba vést dlouhé polemiky. Já bych zde naopak rád vyjádřil poněkud jiný dualismus:

1) Jídlo může být (v jistém kontextu) náš nepřítel, resp. nepřítel našeho zdraví (ale i naší duše).

2) Jídlo může být (v jistém kontextu) náš přítel, pomocník (pomocník i na cestě za zhubnutím).

To slovo „kontext“ pokládám za mimořádně důležité!

Hlad možná může býti nejlepším kuchařem, ale rozhodně ne dietologem! Ba naopak. Ke štíhlosti, resp. optimální hmotnosti, se člověk musí projíst zdravou a pestrou stravou.

Avšak nedivím se tomu, že lidi už nebaví se dívat na „vlezlou arogantní doktorku“ a „prudícího specialistu“ v jisté reality-show. Druhým extrémem se stává fenomén kuchyňských reality-show o vaření. Unikáme k jídlu před vnějšími starostmi? Stává se kuchyně naší kompenzací prázdnoty vnějšího světa?

Důležitou složkou zdravého životního stylu musí být právě aspekt míry a vyváženosti. A to platí jak v jídle, tak v pohybu. V prožívání obecně. Člověk nemusí lézt po umělých stěnách. Vždyť taková inspirativní procházka přírodou či pěší cesta za kulturou přinese nejen dobrý pocit, ale i příjemný a libý prožitek.

Umění „mít rád své tělo“ tkví v tom, že člověk sám vůči sobě zaujme přátelský postoj. Ono přátelství vůči svému „já“, kombinované s transcendentální pokorou vůči svému životu, nám dává pocit vlastní zodpovědnosti za svou trojjedinou osobnost. Aby v člověku zůstal zachován trojí rozměr - mezi tělem, duší a duchem, jak jinak, než v harmonickém souladu.