Asi se nelze divit tomu, že pojem „místní občané“ se tak často a tak snadno zneužívá v mediálních a ideologických bojích. Jestliže v létě se v jižních Čechách toto sousloví často užívalo v polemikách o nepovoleném kácení šumavských stromů, tak nyní na podzim se v severních Čechách zase objevuje v diskusích o soužití sociálně, možná i kulturně, odlišných skupin lidí.

Pokud se ale budu držet ekologického tématu v souvislosti s obranou stromů napadených kůrovcem na Šumavě, tak často se právě objevovala výhrada, že ochránci lesa neberou ohled na názor místních občanů. V tomto případě prý „cizinci“ na úkor „našinců“ chránili brouky a nezajímali se o život místních: brouci měli větší práva než lidé.

V severních Čechách pak můžeme analogicky slyšet, že ti spořádaní „místní“, co pracují a platí daně, jsou na tom hůře, než ti „neukáznění a nepracující“, kteří se kdoví odkud k nim sestěhovali a kteří navíc zneužívají výdobytků kapitalismu. Paradoxní ovšem v tomto případě je, že řada údajných „cizinců“ bydlí v některých městech déle, než mnozí nespokojení „našinci“, kteří jsou prostě jen o trochu bohatší.

Položme si tedy otázku, kdo vlastně ti místní jsou a podle jakých kritérií je lze definovat. Obávám se totiž, že jde jen o jeden z mnoha účelových argumentů, který používají jen ti, co vládnou nebo mají vliv, neboť jiných, verifikovatelných, se jim už jaksi nedostává.

A pro zjednodušení lze použít právě spory o způsoby ochrany přírody a krajiny či o řešení poškozování životního prostředí nějakou stavbou. Při těchto příležitostech totiž „našinci“ a „cizinci“ reálně či imaginárně stojí proti sobě.