My jsme všichni místní

Miroslav Patrik

Kdo je a kdo není místní? Z jaké dálky je možné intervenovat do lokálních problémů? A proč se v některých kauzách k názorům místních přihlíží, zatímco v jiných jsou opomíjeny?

Asi se nelze divit tomu, že pojem „místní občané“ se tak často a tak snadno zneužívá v mediálních a ideologických bojích. Jestliže v létě se v jižních Čechách toto sousloví často užívalo v polemikách o nepovoleném kácení šumavských stromů, tak nyní na podzim se v severních Čechách zase objevuje v diskusích o soužití sociálně, možná i kulturně, odlišných skupin lidí.

Pokud se ale budu držet ekologického tématu v souvislosti s obranou stromů napadených kůrovcem na Šumavě, tak často se právě objevovala výhrada, že ochránci lesa neberou ohled na názor místních občanů. V tomto případě prý „cizinci“ na úkor „našinců“ chránili brouky a nezajímali se o život místních: brouci měli větší práva než lidé.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

V severních Čechách pak můžeme analogicky slyšet, že ti spořádaní „místní“, co pracují a platí daně, jsou na tom hůře, než ti „neukáznění a nepracující“, kteří se kdoví odkud k nim sestěhovali a kteří navíc zneužívají výdobytků kapitalismu. Paradoxní ovšem v tomto případě je, že řada údajných „cizinců“ bydlí v některých městech déle, než mnozí nespokojení „našinci“, kteří jsou prostě jen o trochu bohatší.

Položme si tedy otázku, kdo vlastně ti místní jsou a podle jakých kritérií je lze definovat. Obávám se totiž, že jde jen o jeden z mnoha účelových argumentů, který používají jen ti, co vládnou nebo mají vliv, neboť jiných, verifikovatelných, se jim už jaksi nedostává.

A pro zjednodušení lze použít právě spory o způsoby ochrany přírody a krajiny či o řešení poškozování životního prostředí nějakou stavbou. Při těchto příležitostech totiž „našinci“ a „cizinci“ reálně či imaginárně stojí proti sobě.

Zkusme tedy nejprve místní občané definovat podle geografického hlediska, tzn. kdo bude nějakému ekologickému problému nejblíže, tak ten mu jistě bude i nejlépe rozumět a bude vědět, jak ho řešit.

Zde ale narážíme na skutečnost, že ti nejbližší bývají nejchamtivější a nejbezohlednější a snadno mohou podlehnout vydírání. Na druhou stranu zase ti, co bydlí až příliš daleko od problému, mu zase prý rozumět nemohou. Chybí tedy nějaký optimálně široký územní koridor, nejlépe vědecky ověřený, který by určil, kdo je a není místní.

Neblahým a až absurdním příkladem nepoužitelnosti tohoto kritéria je tak třeba dopravní spor v Brně. Zde totiž místními už nejsou brněnští občané, ani občané žijící ve stejné čtvrti, ale dokonce ani občané bydlící ve vedlejší ulici. Jedna „parta“ z jedné ulice totiž čeká na dostavbu tunelu Dobrovského, až v něm budou jezdit obtěžující auta na povrchu, kdežto druhé partě se samozřejmě zase nelíbí, že se jeho výstavbou zvýší počet aut při vjezdech do tunelu, aniž by se vybudovaly protihlukové stěny. Kdo tedy je místní?

Zkusme tedy použít jiné kritérium, třeba hledisko citové, tzn. místním by mohl být ten, kde se v místě narodil či v něm třeba bydlí dvacet let, neboť má k němu citový vztah. Je do území doslova zamilovaný!

Potíž ovšem je, jak určit „váhu“ názorům těchto osob, když jde o city či pocity a ne o měřitelné údaje. A navíc, téměř každý ví, že milovníci jsou nestálí. Například některým se líbí pohled na obrovské chladící věže nějaké elektrárny na věčnost, nejlépe té nejbezpečnější, nejlevnější a nečistší jaderné, ale už třeba bytostně nesnesou pohled na dočasně vybudovaný roj útlých stožárů s vrtulemi. Takže jsme opět vedle.

Třetím kritériem by ale mohlo být ekonomické hledisko, tzn. místním by byl ten, kdo zde má nějaký zisk, například by stačilo zde mít sídlo firmy, prodávat věci a služby či vědecky bádat díky získaným grantům.

Ale opět vedle! Kdo určí, zda tyto finanční aktivity nejsou právě na úkor ochrany přírody či jiného veřejného zájmu? Přitom často to bývá právě naopak, kdy se krátkodobé ekonomické zájmy kříží s těmi dlouhodobými mimoekonomickým, například žít ve zdravém prostředí a zažívat si tak pohody bydlení.

Zdá se tedy, že nejpraktičtějším kritérium je politické, neboť takové osoby jsou jasně definovány: Místní občané jsou ti, kteří mají na problém shodný či velmi podobný názor jako osoby, které jsou u moci, a to bez ohledu na regionální či celostátní úroveň.

Toto hledisko je přitom i logické, neboť ti, co vládnou, mají přece volbami doloženou legitimitu práva většiny. A ti co nevládnou, musejí své argumenty opřít o různé odborné a právní důkazy, prostě o jiné všeobecně přijímané autority, formální či neformální. Jak prosté!

A tak místními občany, jejichž názory a zájmy je nutné zohledňovat, pak nebudou ti v Brdech, kteří odmítali americký radar, ani ti, co v Praze-Suchdole odmítají část silničního okruhu, anebo ti, co chtějí zachovat územní limity těžby hnědého uhlí na Mostecku, příp. ti, co nechtějí dočasné uložiště jaderného odpadu. Mají totiž smůlu, neboť ti, co rozhodují, mají názor opačný.

Proto v těchto a v podobných kauzách nikdy neuslyšíme, že se problém bude řešit ve shodě s názory místních. Vždyť přece v rámci demokratické diskuse prý plně postačuje, když svůj názor řeknou. Co by ještě chtěli, že? Rozhodovat pak nakonec budou ti, co vládnou. A ti také určují, kdo je a není místní.

Přitom z pohledu České republiky, resp. Země, jsme všichni místní, takže není z tohoto hlediska žádný rozumný důvod hledat odlišnosti. Při řešení stavu životního prostředí v tom jedeme všichni spolu: člověk i brouk. A kytky nevyjímaje.

    Diskuse
    SH
    October 27, 2011 v 16.40
    Trochu zmatené.
    Existuje demokratický princip nazývaný subsidiarita. Podle něj se rozhodování o věcech veřejných má dít vždycky na té nejnižší možné úrovni, která ponese za ni plnou odpovědnost. Vyšší úroveň správy rozhoduje jen tam, kde nižší ji nemůže komplexně vyřešit. Takže místní jsou ti, kterých se problém bezprostředně týká a mohou o něm komplexně rozhodnout. Když to nedokáží, musí jít s prosíkem „vejš“. Pak už ale nemají oprávnění nazývat se místními, ale pouze jednou sranou sporu. A záleží pak na jejich vlivu, síle, moci v oné vyšší rovině, jak se bude k jejich problému přistupovat. Podle mého názoru ale nelze předem žádné straně sporu přehazovat, že je, cituji: „…nejchamtivější a nejbezohlednější a snadno mohou podlehnout vydírání...“, konec citace.