Kolem minimální mzdy a pracující chudiny se  rozpředla debata také v naší rodině. Padla správná námitka, že ubohá mzda nejspíš není důsledkem skrblivosti zaměstnavatelů či vydřidušství podnikatelského stavu, ale souvisí se situací na trhu, se současnými ekonomickými podmínkami. Uvedl jsem totiž příklad německé textilní firmy Oska, která se rozšířila i k nám a do jisté míry převzala výrobu oděvů v Prostějově za zkrachovalou společnost OP Prostějov (a šije také v Šumperku). Své obchody má zhruba ve dvaceti zemích, například také v Šanghaji, ale hlavně v Evropě, a devadesát procent nabídky tvoří konfekce pro ženy.

V příloze Peníze a Byznys Lidových novin z 19. 6. 2013 jsem se dočetl, že „například tričko značky Oska je možné koupit ze cenu v rozpětí od 800 do 4600 korun“. Okamžitě mě napadlo, že takové tričko bych si nikdy nekoupil považuje to za rozmařilost. Člověk ale má začít od dobrého: Nakonec je asi dobře, že jsou slečny a slečinky, paní, paninky i paničky, které takové peníze za tričko dají — vlastně proč ne. Třeba je to naopak způsob jak podpořit evropský skomírající oděvní průmysl, jak podpořit tvůrčí práci módních ateliérů a šičkám a barvířkám zvýšit mzdu. Proto mě o pár řádek dále překvapilo, že díky firmě Oska je na Prostějovsku po šičkách a švadlenách velká poptávka, avšak mzda za práci, kterou oděvní firmy obecně považují za kvalifikovanou, se pohybuje kolem devíti tisíc korun hrubého. K tomu autorka článku Pavla Kreuzigerová dodává: „Firmy, které v regionu působí, často zaměstnávají i cizinky — je známo, že například šití kožených oděvů zvládají nejlépe šičky z Mongolska.“

Nějaký čas jsem pracoval jako kalkulant atypických stavebních prací, tedy těch, které nebyly v cenících. Považujme luxusní tričko Oska za rovněž atypické. Dejme tomu, že materiálu je na tričku za třicet korun. Dejme tomu, že v úkolové mzdě je za barvení, šití a podíl na návrhu jednoho trička padesát korun, což dozajista nadsazuji (protože kdo ví, zda šička dostane za jedno tričko devět korun). Představme si, že výrobní a správní režie, které se odvozují z mezd, činí 270 %. Tak dojdeme k částce 135 korun. Zisk může být 20 %, tedy: (50 + 135 + 30) x 1,2 = 342 korun. Nechť je obchodní marže 100 % a připočítejme DPH 21 %. Tímto věru velkorysým výpočtem se dostáváme k celkové částce 828 Kč. Průměrná cena trička je (800 + 4600) : 2 = 2700 korun. Zdá se tedy, že ve více než trojnásobné ceně je  dostatečná vůle pro důstojnější ohodnocení práce těch, kdo tento znamenitý a vysoce ceněný výrobek vytvářejí. Tak proč pracují na pokraji bídy? Proč je renomovaná firma, která produkci návrhářů, barvířek a šiček úspěšně prodává v přibližně šesti stech světových prodejnách, tak vykořisťuje?

Člověk má ale začít od dobrého, a ne si hned představoval vrcholné manažery s tlustými doutníky, lepými milenkami a lesklými bouráky. Protože kdyby si to člověk připustil, pak by vyvodil, že takový kapitalismus je vskutku poněkud zrůdný. Proto mě napadlo, že ty vysoké ceny luxusních hadrů nejsou skutečné, nýbrž takříkajíc virtuální, kdežto mzdy a platy tvůrců už musí být opravdové. (Netkví v tom podstata našeho kapitalismu?) Ve skutečnosti žádný takový průmyslově vyráběný hadr nemůže mít ani onu průměrnou cenu 2700 korun, protože takovou hodnotu prostě nemá, leda by ho pomaloval Picasso. Je to umělá cena vytvořená reklamou, kterou je ochotno zaplatit kdoví jestli pár desítek rozmařilých paniček. Pak cena prudce padá, až nakonec zbylá trika „individuálního stylu, tj. ani mainstreamové, ale ani příliš alternativní módy“, jdou na charitu, kde by více ocenili obyčejná bavlněná trika, jaká nosí normální lidi. A za to, co ve skladu nakonec zplesniví, musí se platit za ekologickou likvidaci, z čímž jsem v kalkulaci nepočítal. Takže žádné tlusté doutníky, lesklé bouráky a lepé milenky — což člověka uklidní, upokojí, a šičky ať jsou rády, že maj práci, byť uboze placenou. Tak.

Napadá mě, že právě tenhle způsob kapitalismu, lépe řečeno trhu vede hojně citovaného šéfa Hamburského institutu pro světovou ekonomiku Thomase Straubhaara k přiznání, „že věřil špatným teoriím a že se ekonomie musí od základu změnit“. Zdůrazňuje úlohu středně velkých firem, řečených jako Mittelstand (střední stav), které působí v regionu a často mívají povahu rodinných podniků. (Ty v Německu zaměstnávají sedmdesát procent pracovníků.) Straubhaar pochybuje o efektivitě současného trhu a říká, že „dříve bylo možná opravdu správné deregulovat finanční trhy, ale z nynějšího pohledu je jasné, že to zašlo příliš daleko a že tuto krajnost musíme korigovat“ (v rozhovoru s Tomášem Lindnerem v Respektu č. 25).

Proto je také zastáncem zavedení garantovaného základního příjmu, který by od státu dostával každý občan: „Je to vlastně obrovská daňová reforma, při níž by se všechny ty různé, těžko přehledné kanály přerozdělení daní spojily do jednoho instrumentu. Každý občan by automaticky od státu dostal příjem, který by měl stačit na jídlo, bydlení, oblečení, zkrátka na základní existenční minimum. Ušetřily by se peníze na zbytečnou byrokracii a nikdo by už neměl stigma pobírače sociálních dávek — stejnou částku by dostával úplně každý a mohl by s ní naložit po svém. Každý by tohle základní minimum dostával od narození do smrti — ale nikdo by neměl nárok na víc. Když ten příjem nebude šíleně vysoký, tak přece bude pořád silná motivace k práci. Ale především lidé chtějí pracovat, často je to baví, rádi se potkávají s kolegy. Nemyslím si, že by najedou zůstali doma a lenošili. Už dnes přece miliony lidí pracují, i když dostanou jen o pár eur víc, než kdyby zůstali na sociálních dávkách.“

Pro mě je to mimochodem odpověď na otázku, jak je možné, že v poměrně velmi blahobytné společnosti máme tolik pracujících lidí na hranici bídy. Všichni bezpochyby trpíme značnou zátěží různých odvodů, které se  někde neužitečně, nevýkonně a nezadržitelně rozplývají v jaksi šedé zóně našeho megatrhu.