Kolem minimální mzdy a pracující chudiny se  rozpředla debata také v naší rodině. Padla správná námitka, že ubohá mzda nejspíš není důsledkem skrblivosti zaměstnavatelů či vydřidušství podnikatelského stavu, ale souvisí se situací na trhu, se současnými ekonomickými podmínkami. Uvedl jsem totiž příklad německé textilní firmy Oska, která se rozšířila i k nám a do jisté míry převzala výrobu oděvů v Prostějově za zkrachovalou společnost OP Prostějov (a šije také v Šumperku). Své obchody má zhruba ve dvaceti zemích, například také v Šanghaji, ale hlavně v Evropě, a devadesát procent nabídky tvoří konfekce pro ženy.

V příloze Peníze a Byznys Lidových novin z 19. 6. 2013 jsem se dočetl, že „například tričko značky Oska je možné koupit ze cenu v rozpětí od 800 do 4600 korun“. Okamžitě mě napadlo, že takové tričko bych si nikdy nekoupil považuje to za rozmařilost. Člověk ale má začít od dobrého: Nakonec je asi dobře, že jsou slečny a slečinky, paní, paninky i paničky, které takové peníze za tričko dají — vlastně proč ne. Třeba je to naopak způsob jak podpořit evropský skomírající oděvní průmysl, jak podpořit tvůrčí práci módních ateliérů a šičkám a barvířkám zvýšit mzdu. Proto mě o pár řádek dále překvapilo, že díky firmě Oska je na Prostějovsku po šičkách a švadlenách velká poptávka, avšak mzda za práci, kterou oděvní firmy obecně považují za kvalifikovanou, se pohybuje kolem devíti tisíc korun hrubého. K tomu autorka článku Pavla Kreuzigerová dodává: „Firmy, které v regionu působí, často zaměstnávají i cizinky — je známo, že například šití kožených oděvů zvládají nejlépe šičky z Mongolska.“