Co se můžeme naučit a odnaučit od krajní pravice
Adam OstolskiVzestup krajní pravice nejde zastavit tak, že budeme popírat problémy, na které reaguje, nebo přebírat její odpovědi. Abychom mohli přijít s lepšími řešeními těchto problémů, musíme v první řadě zpochybnit vlastní předsudky a slepá místa.
Když jsem sledoval druhé kolo francouzských prezidentských voleb v roce 2022, zmocnil se mě zlověstný pocit. Výsledky ze zámořských departementů byly šokující: kandidátka krajní pravice Marine Le Penová získala drtivou většinu hlasů ve stejných volebních obvodech, které ještě před čtrnácti dny — s význačnou výjimkou Mayotte — dávaly jasně najevo, že preferují kandidáta důsledné levice Jeana-Luca Mélenchona. Zdálo se, že to odporuje běžným představám o příčinách podpory krajní pravice. Lidé se přece nemohli stát rasisty nebo získat novou politickou identitu během pouhých dvou týdnů.
Vysvětlovat tento výsledek jako „protestní hlasování“ nebo „anomálii“ může být lákavé. Chceme-li ale usilovat o hlubší pochopení, měli bychom se řídit radou černošské feministické myslitelky Bell Hooksové: je třeba přijmout náhled okraje, abychom lépe pochopili střed, a nikoliv naopak. Co kdybychom tuto událost ve francouzském Karibiku uchopili jako vodítko k rozboru toho, co máme přímo před očima?
Reportáž●Petra Dvořáková
„Politici jsou jen šašci z teleshoppingu.“ Proč ve Francii vítězí krajní pravice
Tvrzení, že bychom se mohli od krajní pravice něco dobrého naučit, je pro mnohé znepokojivé. Copak jsme se od ní už nemuseli učit až příliš? V jistém smyslu ano. Ale nemůžeme se poučit lépe? Jak to ve svém eseji „Poučení z thatcherismu“ z roku 1988 vystihl Stuart Hall, „otázka nyní nezní, zda, ale jak věci znovu promyslet“.
Krajní pravice sdílí některé vlastnosti, které Hall přisuzoval thatcherismu: schopnost rozpoznat a řešit problémy, které se ostatní rozhodli ignorovat, ochotu zpochybňovat zavedené předpoklady a činit je zastaralými a umění vnucovat svou politiku ostatním a utvářet tak svět k obrazu svému.
Ve většině západních společností nyní politický střed ochotně přejímá stále větší část krajně pravicového programu. Otázkou proto nyní není zda, ale jaké si z toho vezmeme ponaučení.
Hledání lepších otázek
Co to vlastně je „krajní pravice“? Nelze ji definovat podle obsahu. Krajně pravicové strany a hnutí napříč Evropou mají nejrůznější podoby a odstíny, ať už jde o jejich ekonomickou politiku (od tržně liberální po protekcionistickou), náboženské sympatie (od radikálního sekularismu po náboženský fundamentalismus), nebo dokonce postoje k Židům (od tradičně antisemitských postojů po zuřivou podporu Izraele). Společný rodokmen tu najdeme jen stěží.
Nepomůže ani topografické vymezení. Používání „krajní pravice“ jako označení pro ty, kteří zaujímají extrémnější postoje než „slušný“ pravý střed, mohlo kdysi fungovat. Tento termín se však stává stále pochybnějším, protože krajně pravicová politika a diskurzy berou útokem hlavní proud, zejména v souvislosti s migrací.
Děje se tak nejen v zemích, kde jsou u moci krajně pravicoví lídři, jako je Maďarsko nebo Itálie, ale i v některých dalších zemích, které zatím vedou středopravicové (Rakousko, Polsko), centristické (Francie) nebo i středolevé (Dánsko) vlády. Krajní pravice navíc ovládla diskurz samotných evropských institucí, jejichž rozhodnutí nyní vedou k postupné „orbánizaci“ migrační politiky Evropské unie. Uvažovat o krajní pravici jako o „extrémní“ — tedy z definice vymykající se politickému středu — je proto v tuto chvíli zvyk stejně zakořeněný, jako zavádějící.
Vycházeje z Nietzscheho rady — „definovat lze jen to, co nemá dějiny“ — navrhuji chápat krajní pravici jako funkci toho, co dělá: je to historická síla, která je — pokud nebude zastavena — předurčena definovat kontury nadcházející epochy. Úkolem, který máme před sebou, není hledat útěchu v definicích, ale rozkrýt a vysvětlit tuto roli.
I některé z nejpřesvědčivějších dostupných interpretací krajní pravice tomuto cíli nedostojí. V rámci klasického marxismu by bylo možné na politiku krajní pravice nahlížet optikou třídních rozporů maskovaných jako rozpory identitární. Jinými slovy: stabilní identity jsou předkládány jako zástupná odpověď na ekonomickou nestabilitu. Jde tu však pouze o ekonomiku a „falešné vědomí“ utlačovaných?
Pojmy jako agonismus, zpopularizovaný politickou teoretičkou Chantal Mouffeovou, nebo post-demokracie, vytvořený politologem Colinem Crouchem, nám pomáhají vidět krajní pravici jako výraz touhy po kolektivním jednání, vzpouru proti nedostatku skutečné svobody volby v systému, který už jen předstírá, že je demokratický. Analýzy vědců, jako je Vincent Tiberj, zase dokládají, že „tah k pravému okraji“ jednoznačně vychází shora, od elit, a nikoli zdola, od voličů, a jsou dobře podložené daty a v různých kontextech velmi poučné. I tyto výklady jsou užitečné, ale rovněž nedostatečné.
Učit se od krajní pravice znamená udělat další — a riskantní — krok. Znamená to, že se musíme poctivě podívat na problémy, které artikuluje, a tyto artikulace rozklíčovat. Je třeba udělat přesný opak toho, co dosud dělal politický střed. Hlavní proud se učí od krajní pravice tím, že přijímá stále větší část jejího programu za svůj. To je učení se memorováním: opakování odpovědí bez skutečného porozumění otázkám. Výzvou je tyto dvě roviny — problémy a program — oddělit. Jedině tak můžeme doufat, že si vezmeme vlastní ponaučení, a ne ta, která jsou nám vnucována.
Vzpoura proti „utopii pravidel“
Demonstrace zemědělců, které v první polovině roku 2024 zachvátily celou Evropu, byly výsledkem dlouhé historie nespokojenosti. Pozoruhodné je, že jak krajní pravice, tak politický mainstream sdílely dva zásadní předpoklady o tomto hnutí: že protesty byly primárně namířeny proti evropské Zelené dohodě a že právě krajní pravice byla předurčena věc zemědělců nejlépe reprezentovat.
Ve skutečnosti ovšem byly spojeny s krajní pravicí jen některé tyto protesty, a odpor proti ekologickým regulacím byl jen částí jejich agendy. Téměř ve všech případech se ve skutečnosti spojovala tři témata: ekologické regulace, pociťovaná hrozba zahraniční konkurence (ať už z Ukrajiny, Kanady, Jižní Ameriky nebo jiných členských států unie) a pokles rentability produkce. S problémy zápolí zemědělci na celém kontinentě a počet rodinných farem v Evropě nezadržitelně klesá, zatímco konečnými příjemci dotací unie jsou především velcí zemědělsko-průmysloví hráči.
Analýza●Matěj Moravanský
Zelená dohoda: čtyři důvody, proč ekologická politika uvízla na mrtvém bodě
Protesty se ovšem navíc konaly i mimo Evropskou unii, například ve Velké Británii, Indii a Kanadě, kde se zemědělců evropská Zelená dohoda netýká. A přestože v některých zemích byla součástí stížností zemědělců nespokojenost s environmentálními předpisy, nebylo tomu tak vždy. Často byla hlavním motorem hnutí zemědělců jiná témata: například obchodní politika a nespravedlivé nebo nevýhodné nákupní praktiky — ať už ze strany supermarketů nebo vlád.
Evropskou Zelenou dohodu si jako hlavní terč protestů na úkor jiných požadavků ve skutečnosti do značné míry zvolil sám politický mainstream, protože to pro něj bylo výhodné. Je totiž snazší zmírnit nebo odložit některé ekologické předpisy než řešit hlubší problémy, kvůli nimž jsou tato pravidla pro zemědělce neúnosná. Pokud chceme zemědělské protesty opravdu pochopit, je třeba si to přiznat.
Musíme však také pochopit sílu odporu proti regulacím. Právě tento faktor v mnoha zemích skutečně vedl k sblížení protestujících zemědělců s krajní pravicí. Odpor proti nadměrné regulaci, pocit, že nás dusí to, co David Graeber nazval „utopií pravidel“, je něco, co většina z nás zná. A v dnešní době je to jedním z pilířů „afektivní ekonomie“ krajní pravice.
Musíme si tedy položit otázku: dokážeme si v Evropě představit jiný druh zelené politiky, která by se při dosahování svých cílů nespoléhala v takové míře na regulace? Závažnější a širší otázka však zní: jak organizovat náš společenský život a politický proces jinak, než jako „utopii pravidel“? A může být odpor proti nadměrné regulaci artikulován jinými způsoby a jinými politickými silami než krajní pravicí?
Migrace a politika strachu
„Ale měli by dodržovat polské zákony, ne?“ Tuto otázku jsem tu a tam slýchával během volební kampaně v roce 2015, která se časově shodovala s vyvrcholením uprchlické krize. V duchu svého akademického smýšlení bych měl tendenci ji číst jako projev nenápadných — a ve většině případů nevědomých — rasistických předsudků. Neměli by snad všichni, ať už jsou občany, nebo ne, dodržovat zákony? Proč předpokládat, že uprchlíci by měli být náchylnější k jejich porušování? Takové smýšlení mi naznačovalo, že správnou odpovědí na takové otázky by mělo být je odmítnout. Cestou ven, jak jsem věřil, bylo vysvětlovat a vzdělávat.
Tuto otázku mi však jednou v mém rodném městě položila má dlouholetá přítelkyně — místní politička a celoživotní levicová aktivistka. Na poměry současné městské levice je tato žena možná nekonvenční svou láskou k myslivosti, v politice však vždy vášnivě prosazovala sociální spravedlnost a svobodu jednotlivce. A přesto tu otázku kladla vážně. Snažil jsem se tomu porozumět.
Postoje veřejnosti k migraci jsou vrtkavé, ale určitá nechuť k přijímání migrantů a uprchlíků je v celé Evropě na vzestupu. Obecně je to vnímáno jako odraz xenofobie — touhy chránit kolektivní „já“, ať už je to „polská kultura“, francouzské „republikánské hodnoty“ nebo „náš evropský způsob života“. Zkrátka strach z Jiného. Politický mainstream i krajní pravice tento strach považují za samozřejmost, a proto mají podobné čtení migrační problematiky. To však není celý příběh.
Od roku 2015 sleduji soustavně průzkumy veřejného mínění a další výzkumy postojů k migrantům a uprchlíkům v Polsku. Překvapivě po většinu tohoto období byla jasná většina pro přijímání uprchlíků. Zařazení slov jako „arabský“ nebo „muslimský“ do otázek na tom mnoho nezměnilo. Pouze ve dvou případech byla míra podpory výrazně nižší, a to do té míry, že by to mohlo zvrátit výsledek a vytvořit většinu proti uprchlíkům. Za prvé, když byla otázka formulována s odkazem na Evropskou unii a závazky Polska vůči ní. A za druhé, když probíhala migrační krize.
Migrační krize vytváří především obraz chaosu: fotografie lidí, kteří hromadně překračují hranice, příběhy o migrantech, kteří se chovají necivilizovaně, a mediální fámy, umocňované politiky, clickbaitovými titulky a twitterovými slogany. Jaký druh úzkosti takový mediální a politický kontext vyvolává? Může být artikulována i jako strach z Jiného, ale nejde v podstatě o něco, čeho se bojíme všichni — o přízrak anomie a nejistoty?
Samozřejmě lze tvrdit, že velkou část tohoto chaosu produkuje paradoxně sám stát: žadatelé o azyl překračují hranice nelegálně, protože je stát sám aktivně připravuje o jiné možnosti. Pocit anomie dále posilují média a umocňují jej také jakékoliv jiné zdroje nejistoty, které již existují, včetně nejistoty sociální a ekonomické — například ohledně zaměstnání a bydlení — a dalších příčin kolektivní úzkosti. To však neznamená, že by tento problém byl méně skutečný.
Adam Ostolski nám zde tedy předkládá závažný a zásadní problém; nedá se nic dělat, ale budeme se s daným tématem muset vypořádat ve vší potřebné šířce a hloubce.
Napřed si ještě jednou zrekapitulujme: podle autora článku za současným nástupem krajní pravice stojí objektivní, do jisté míry lidsky pochopitelné příčiny; nepostačí tedy počínání krajní pravice pouze morálně zavrhnout, nýbrž je nutno vzít její (oprávněné) obavy či požadavky vážně. Je tedy nutno učinit vstřícný krok vůči těm kteří (dnes) zastávají pozice krajní pravice, je nutno začít hovořit jejich řečí. Jenom tím když se odstraní reálné příčiny které vyvolávají takto radikálně pravicové postoje je možno dosáhnout toho že ony opět zmizí, respektive stanou se (opět) pouze marginálním společenským fenoménem.
V daném smyslu nelze jinak nežli s autorem vyslovit naprostý souhlas. Ovšem - ohledně jeho hledání těchto příčin bude nutno jeho analýzy a argumenty dosti zproblematizovat.
Napřed si ale učiňme systematický přehled základních kategorií příčin, ze kterých rezultují krajně pravicové postoje. Tyto příčiny je možno rozdělit do tří základních skupin či tříd:
- Příčiny nadčasové, konstantní. Stačí pohlédnout na Gaussovu křivku rozložení sociálních fenoménů ve společnosti, aby bylo naprosto zřejmým že jak krajně pravicové, tak ale stejně tak krajně levicové názory a postoje budou v populaci přítomné vždycky. Primární příčina těchto vyhraněných postojů je zřejmě ryze psychologická: stav trvalé životní frustrace, radikální nespokojenosti s poměry jak svého vlastního života, tak s poměry obecnými. Z toho rezultuje postoj radikální negace, až vyslovené nenávisti vůči postojům a hodnotám většinové společnosti, a především vůči jejím institucím, tedy státu a jeho (mocenskému) aparátu.
Tyto obecné příčiny jak pravicového, tak levicového radikalismu jsou tedy v zásadě společné; proto je tedy také docela dobře možné (jak je i v článku zmíněno), že za určitých okolností dochází k celkem bezproblémové (byť i napohled neočekávané) mobilitě oběma směry. Kdy tedy příslušník radikální pravice se může stát vyznavačem radikální levice; ale daleko spíše dochází k posunu směrem opačným, tedy od radikální levice k radikální (fašistoidní) pravici.
Proč je dána tato asymetrie, to souvisí s tím, že vedle těchto společných znaků krajní pravice a levice zároveň existují zcela zásadní rozdíly v jejich vztahu ke světu, a především k druhému člověku.
Projevuje se tu zásadní rozdíl mezi náhledy pravice a levice vůbec: zatímco jedinec vyznávající levicové hodnoty řešení problémů spatřuje v horizontu všeobecné inkluze, pospolitosti, solidarity, pak jedinec inklinující k pravicovým postojům spásu hledá naopak v exkluzi, ve vyloučení, ve skupinově vymezené identitě. Člověk levice se upíná k hodnotám univerzálního humanismu, zatímco příslušník pravice se přiklání k silovým řešením, k prosazování partikulárních zájmů vlastní skupiny na úkor všech ostatních. Příslušník levice je v zásadě orientován progresivně, tedy směrem k vývoji k jednotnému, vnitřně homogennímu lidstvu, zatímco příslušník pravice naopak má konzervativní náhled na svět, mající své primární kořeny v pradávných lidských tlupách a jejich boji za vlastní přežití uprostřed potenciálně nepřátelského okolí.
- Druhá skupina příčin (pravicově) radikálních názorů a postojů rezultuje ze základních funkcí, respektive dysfunkcí stávajícího společenského uspořádání. A z ní rezultující trvalé deprivace určitých částí populace.
- Třetí skupina příčin je pak dána zcela konkrétními, v zásadě bezprostředními ekonomickými a politickými disproporcemi a konflikty.
Z těchto tří kategorií příčin Adam Ostolski první zmiňuje pouze zcela zběžně ("rasisté budou vždycky"). U druhé, systémově podmíněné kategorie uvádí několik (nikoli vlastních) výkladových schémat: frustraci ze zkušenosti s fiktivním charakterem politického systému demokracie (neexistence reálných alternativ), a toho pramenící touha po kolektivní akci; marxistickou teorii třídního konfliktu zakrývaného falešným vědomím identit; a tvrzení že tyto krajně pravicové postoje prý pocházejí především od elit.
Tyto z dysfunkcí stávajícího společensko-politického systému vyplývající výkladová schémata však Ostolski pokládá za nedostatečné; veškerou svou pozornost proto věnuje kategorii třetí, tedy skupině konkrétních sociálních a politických konfliktů (a frustrací). Je ovšem nutno konstatovat, že v tomto směru se dopouští značných nedůsledností.
Na jedné straně tvrdí, že počínání krajní pravice v souvislosti s protesty farmářů proti green dealu bylo zapříčiněno přílišnou reglementací - zatímco na straně druhé stejně tak udává, že příčiny protestů krajní pravice proti imigrantům naopak leží v anomii, tedy v nedostatečné regulaci! Už jenom tento protimluv zásadně zpochybňuje Ostolskiho přesvědčení, že nejvlastnější příčiny vzestupu krajní pravice leží v těchto bezprostředních politicko-sociálních konfliktech. Ostatně, farmáři neprotestovali proti reglementaci jako takové; nýbrž proti tomu že pro ně měla bezprostředně negativní ekonomické důsledky. (Například polští farmáři se svého času velice rychle smířili s reglementací ze strany EU, poté co zjistili že jim přinese vysloveně zlatý roh hojnosti unijních agrárních subvencí.) A stejně tak je možno být nemálo skeptický vůči tomu že pravou příčinou násilného vystupování krajní pravice vůči imigrantům je (případné) porušování norem ze strany imigrantů; její xenofobní postoje jsou zde přítomny víceméně zcela nezávisle na tomto porušování norem. Toto porušování norem je daleko spíše pouhou záminkou, zdánlivě legitimizující jejich primární xenofobní postoje.
A třetí Ostolskiho výkladový model, že radikální pravice svými paušálními útoky na imigranty tak pouze hojí svou vlastní frustraci z údajné dehonestace které se jejím příslušníkům dostává ze strany mainstreamu taktéž sotva obstojí; Ostolski tvrdí že je nutno sledovat vývojovou genezi daných fenoménů, ale přitom on sám zcela převrací časovou osu: napřed zde přece byly ony xenofobní projevy příslušníků radikální pravice, a teprve poté jejich "dehonestace" ze strany středové společnosti.
Samozřejmě, i ty konkrétní příčiny které uvádí Ostolski mají svou relevanci; je fakt že migrační proudy se přinejmenším zčásti už vymykají kontrole, a například zrovna nedávná vražda dvouletého děvčátka afghánským imigrantem v Německu hluboce otřásla celou německou společností, a dost možná bude mít za následek radikální přehodnocení celé německé imigrační a azylové politiky. Nicméně přes to všechno se kauzami tohoto druhu nedá dostatečně vysvětlit globální vzestup radikální pravice, který je možno zaznamenat vlastně už celá desetiletí.
Zdá se tedy, že se budeme muset znovu vrátit k oné střední kategorii příčin, kterou Ostolski bez hlubšího zájmu odsunul stranou - tedy k příčinám vyplývajícím z hluboké frustrace pramenící ze zásadní dysfunkčnosti celého společensko-politického uspořádání.
Je nutno si především zpřítomnit jeden (Ostolskim zcela opomenutý) aspekt: že - v delším časovém horizontu nahlíženo - s radikální negací vůči stávajícímu pořádku nevystupuje zdaleka jenom krajní pravice, nýbrž stejně tak i krajní levice! A bylo by zde dokonce možno vystopovat přímou kauzální linii od jedné strany ke druhé. Totiž - napřed to byla daleko spíše vystoupení radikální levice, která hýbala světem: všechna ta hnutí Occupy, Ya basta! a podobně. Ovšem - ukázalo se že tato hnutí explicitně bojující proti globálnímu kapitalismu nejsou schopna prosadit své cíle; tato hnutí nakonec vysloveně implodovala, ale bylo by možno nemalým právem soudit že právě z jejich trosek pak nastal pohyb (přinejmenším jeho část) směrem k radikální pravici. Tam kde ztroskotal projekt radikálně demokratické negace kapitalismu, tam se zrodil přesun do radikální negace všeho, s výjimkou pocitu identity vlastní skupiny, vlastní tlupy.
Vše tedy skutečně hovoří pro to, že pravé příčiny hluboké frustrace určitých částí populace, a tedy i jejich radikálně negativistických postojů, má své pravé příčiny především v systémových znacích, v dysfunkcích stávajícího společensko-politického uspořádání. Vraťme se zpět k jedné z těchto příčin, které uvádí i sám Ostolski. A to sice ohledně jím zmíněného marxistického výkladového modelu. Připomeňme si: Ostolski uvádí, že "v rámci klasického marxismu by bylo možné na politiku krajní pravice nahlížet optikou třídních rozporů maskovaných jako rozpory identitární. Jinými slovy: stabilní identity jsou předkládány jako zástupná odpověď na ekonomickou nestabilitu. Jde tu však pouze o ekonomiku a 'falešné vědomí' utlačovaných?"
Ano, je možno mít pochopení pro Ostolskiho určitou skepsi ohledně relevance daného výkladového schématu. Zde je ovšem nutno se blíže zastavit u otázky, co je vlastně onen "klasický marxismus". Marxismus má totiž několik rovin, přinejmenším dvě základní. Jedna rovina je onen známý, klasický třídní konflikt; to je ta rovina s kterou zde operuje Ostolski. Ale marxismus má ještě další, mnohem hlubší, komplexnější a důsažnější výkladovou rovinu, nežli je tento bezprostřední třídní konflikt. Tato rovina analýzy dysfunkcí kapitalistického společenského uspořádání se v zásadě točí kolem pojmu (respektive fenoménu) tzv. "odcizení".
Ovšem bohužel - je už jen úzká (a s postupujícím časem stále se tenčící) skupina intelektuálů, která s tímto pojmem ještě dokáže adekvátně pracovat. Je nutno přiznat: tento pojem není pro pochopení nikterak jednoduchý, nespočívá na bezprostřední evidenci jako onen konflikt třídní, jehož podobu si každý dokáže snadno představit. Zatímco onen pojem a fenomén "odcizení" je systémově podmíněný, to jest je nutno naučit se vnímat systém kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání jako jeden jediný, vnitřně provázaný celek, aby bylo možno význam (a destruktivní působení) tohoto fenoménu pochopit v celé jeho relevanci.
Velmi přibližně řečeno jedná se o to, co sám Ostolski uvádí, ovšem v jiné souvislosti, totiž jako fenomén ryze politický: jako frustraci ze stávajících forem politické demokracie, která je pociťována jako pouze formální, fiktivní, bez skutečných alternativ, a bez reálných možností občana ovlivnit dalekosáhle osamostatnělé procesy v politické sféře. Ovšem marxistický pojem "odcizení" jde ještě mnohem hlouběji; v nejobecnější rovině se jedná o zásadní převrácení vztahu subjekt - objekt. To jest: ten člověk který by měl být subjektem, který by tedy (s Komenským řečeno) měl mít "vládu věcí svých" ve vlastních rukou, ten se za podmínek kapitalistického produkčního řádu naopak stává objektem, pouhým zaměnitelným kolečkem v neosobním mechanismu kapitalistické produkce, kde faktickým subjektem (tedy vládcem) není člověk, nýbrž kapitál, s jeho nekompromisním diktátem zisku.
Mnohé tedy hovoří pro předpoklad, že skutečnou, primární příčinou současného vzestupu radikální pravice nejsou ty konkrétní kauzy které jmenuje autor článku, nýbrž naopak příčiny společensky systémové, kterým on věnuje pouze marginální pozornost. Jinak řečeno: je to stále ještě kapitalismus sám (a to inkluzive jeho politické formy liberální demokracie), který si svými interními, v jeho rámci neřešitelnými konflikty sám produkuje svou vlastní opozici, svou vlastní systémovou negaci. A čím déle, čím naléhavěji se ukazuje neschopnost tohoto systému k zásadní reformě, tím více se zákonitě radikalizuje jeho opozice.
Jediným skutečným řešením radikální opozice (a to jak pravice tak i levice) tedy nemůže být nic jiného nežli odstranění těch příčin, které kapitalismus sám neustále produkuje. Ale jak už řečeno, jejich odstranění není možné v jeho vlastním rámci.