V roce 2022 došlo k bezprecedentnímu úspěchu ultrapravicových sil ve volbách v Itálii a Švédsku. Švédští demokraté (Sverigedemokraterna) a Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) uspěli s vyhraněným euroskepticismem, bojem proti přistěhovalectví a rétorikou propagující „tradiční rodinu“.

Obě strany jsou dnes často popisovány jako konzervativní s tím, že svoji temnou minulost již nechali za sebou — Bratři Itálie mají své kořeny v italském poválečném postfašismu a Švédští demokraté například v organizaci Bevara Sverige Svenskt, která svého času vydávala letáky varující „švédská děvčata, aby nezostudily svou rasu sexem s černochy“. Obě strany jsou příkladem dlouhodobé schopnosti ultrapravicových subjektů osekat některé slepé uličky xenofobie vzbuzující společenský odpor a stát se široce akceptovanou politickou silou.

Nová komunikační strategie

Jakkoli poslední roky sílí varování před vzestupem krajní pravice, faktem je, že v posledních dekádě se její myšlenky úspěšně rozšířily z okraje politického spektra do hlavního proudu a dnes jsou jeho nedílnou součástí. V turbulentní době, ve zmatku vyvolaném akcelerací globalizace a nástupem digitalizace, došlo k nevídané tematizaci otázek kultury a identity. A nikdo se jich nezmocnil s takovým úspěchem jako řada ultrapravicových skupin a hnutí napříč západním světem.

Nejikoničtějším příkladem je francouzské Národní sdružení, jehož demonstrace již nelemují holé hlavy neonacistických skinheadů — a dcera jeho někdejšího předsedy Le Pena v jeho čele už na veřejnosti neplive antisemitský jed jako její otec. Židy v jejím slovníku nahradili imigranti a muslimové, obranu rasy vystřídala obrana kultury a nezbytný nacionalismus je napříště vymezen spíše negativně skrz odpor vůči Evropské unii. Příklad Národního sdružení následovalo mnoho dalších jako třeba Alternativa pro Německo (AfD).

Posun v komunikaci ultrapravicových subjektů je v posledních třiceti letech skutečně markantní. Každý, kdo dlouhodobě sleduje ultrapravicovou scénu, potvrdí, že tento posun není nikterak náhodný, ale motivovaný snahou o širší společenskou přijatelnost ultrapravicové ideologie.

Patrné je to i v České republice: už začátkem tisíciletí debatovaly špičky české ultrapravicové scény na svých diskuzních fórech čím nahradit starou skinheadskou image či jak komunikovat o svých stěžejních tématech, aniž by je to diskvalifikovalo z veřejné diskuze. Čestí neonacisté však v hledaní nových výrazových prostředků úspěšní nebyli — bylo to mimo jejich schopnosti a stále se točili na subkulturním poli. Rybník jim mezitím vypálil Okamura, ktery se naučil populistické řemeslo u Geerta Wilderse, Nigela Farage nebo Marine Le Penové.

Holé hlavy starých a saka a funkce nových

Pravověrní, kteří z nějakého důvodu nechtěli či nedokázali aktualizovat svou komunikační strategii a zůstali věrni obrazu ultrapravice přelomu osmdesátých a devadesátých let, skončili na smetišti dějin. Agresivní neonacisté z řeckého Zlatého úsvitu zhasli stejně rychle, jako vystřelili k úspěchu, a dnes o nich slyšíme jen v souvislosti se soudními procesy.

Za zenitem je i Marian Kotleba, který se nikdy nedokázal vzdát neonacistické symboliky, což ho nakonec stálo poslanecký mandát. Česká Dělnická strana si po pokusech o pogromy na Romy v letech 2008—2009 vysloužila rozpuštění Nejvyšším správním soudem a již nikdy se z toho nevzpamatovala. Ve Velké Británii úspěšně převálcovala Britskou národní stranu známého rasisty Nicka Griffina Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), která zvolila novou, „slušnější“ komunikační strategii.

Ultrapravicové strany spojené se starými symboly a způsoby jsou většinou mrtvé. Nejsou to však jejich symboly, ale myšlenky, co představuje hrozbu pro otevřenou společnost a menšiny ve společnosti. A i ony získávají s novými symboly a značkami na oblibě. Řadu značek a symbolů ultrapravice si dnes v Evropě nemalá část populace spojuje s představami vlastenectví, participace, svobody či bezpečnosti. Ultrapravice nepopiratelně uspěla v evoluci své komunikace a vlastní sebestylizaci.

Zneklidňující je i to, že na úspěch ultrapravicového rebrandingu reagoval politický mainstream normalizací mnoha jeho metod, idejí i symbolů. Ukazuje to příklad Maďarska — málokdo si dnes už vzpomene, že dnešní platforma autoritářského prezidenta Viktora Orbána Fidesz byla původně středolevicovou liberální stranou. Podobně i nejvyšší patra americké politiky přijaly způsoby krajní pravice.

Výbor Kongresu Spojených států v těchto dnech navrhl obžalovat bývalého amerického prezidenta Trumpa ze čtyř zločinů, včetně napomáhání vzpouře v souvislosti s loňským útokem na Kapitol. Ukazuje se, že se vzestupem obliby krajní pravice může i strana s mnohasetletou historií a slovem „republika“ v názvu vyzývat ke smetení demokratických a republikánských institucí.

Evropou mezitím otřásla ruská invaze na Ukrajinu, která je nepochybně zásadním milníkem v politickém vývoji. Zatím se zdá, že evropskou krajní pravici, dosud více či méně podporovanou Kremlem, ruská agrese neposílí a spíš způsobí její štěpení. Liberální, levicové i tradičně konzervativní síly by měly na rebranding ultrapravice reagovat nikoli tím, že se posunou více doprava, ale představením vlastní životaschopné politické alternativy.