Nová ultrapravice chodí v saku. Myslí však stále xenofobně a autoritářsky
Jan VrobelI krajní pravice se umí učit. Opustila starou vizáž a objevila nové způsoby, jakými se jí daří oslovovat veřejnost. Na její nesnášenlivosti a autoritářství to však nic nemění. Zbytek politického spektra by se tomu neměl přizpůsobovat.
V roce 2022 došlo k bezprecedentnímu úspěchu ultrapravicových sil ve volbách v Itálii a Švédsku. Švédští demokraté (Sverigedemokraterna) a Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) uspěli s vyhraněným euroskepticismem, bojem proti přistěhovalectví a rétorikou propagující „tradiční rodinu“.
Obě strany jsou dnes často popisovány jako konzervativní s tím, že svoji temnou minulost již nechali za sebou — Bratři Itálie mají své kořeny v italském poválečném postfašismu a Švédští demokraté například v organizaci Bevara Sverige Svenskt, která svého času vydávala letáky varující „švédská děvčata, aby nezostudily svou rasu sexem s černochy“. Obě strany jsou příkladem dlouhodobé schopnosti ultrapravicových subjektů osekat některé slepé uličky xenofobie vzbuzující společenský odpor a stát se široce akceptovanou politickou silou.
Nová komunikační strategie
"Liberální, levicové i tradičně konzervativní síly by měly na rebranding ultrapravice reagovat nikoli tím, že se posunou více doprava, ale představením vlastní životaschopné politické alternativy" - zlatá slova; jenže kde brát, když není z čeho? Tyto "vlastní životaschopné politické alternativy" by totiž v prvé řadě vyžadovaly vytvoření nových, nosných a přesvědčivých idejí; jenže právě v tomto ohledu nejenže aktuálně není nic k mání, ale ani do budoucna není zřejmě možno očekávat žádnou pozitivní změnu.
"Nové ideje" - ty by především byly musely být postavené na fundamentálně kritickém vypořádání se se současným stavem, s jeho - přes zdánlivě pluralistický pohyb - otáčením se ve stále stejných kruzích.
Levice? Už o tom byla mnohokrát řeč: současná levice se štěpí na dva až tři (podle způsobu definice) základní směry, na levici mainstreamovou a systémově konformní (tradičně sociální demokracie); od té žádnou zásadní systémovou kritiku možno očekávat nelze, a tedy ani žádné nové ideje. Poté levice radikální, vyznávající principy deliberativní demokracie a družstevnictví - ta sice stávající uspořádání podrobuje zásadní kritice, ale o nějakých "nových idejích" ani u ní nemůže být řeč, ideově má asi tak ze všeho nejblíže k anarchismu 19. století. A nakonec progresivní levice (v českých poměrech Piráti) - tato levice sice ze všeho nejspíše reflektuje, pojímá moderní trendy vývoje; ale činí tak konec konců jenom pasivně, ani ona nevytváří žádné nové ideje, které by mohly mít potenciál oslovit celou společnost (natož pak její část inklinující k pravicovým hodnotám).
Konzervativci? - Z jejich samotné definice vyplývá, že od nich není možno očekávat naprosto nic nového, natož pak nějaké nové ideje. Jejich jediný přínos v daném ohledu může spočívat v tom, že "umírněnější" část extrémní pravice přetáhne do svého tábora.
A liberální proud? Jeho levicovější část se nachází v progresivní levici, o které už byla řeč. A "čistí" liberálové? Vždyť současný systém, s celou jeho ideovou prázdnotou a plochostí, je právě jejich dílem; jak by tedy bylo možno právě od nich očekávat kritické přezkoumání současného stavu, a nové ideje směřující k nějakým novým horizontům?...
---------------------------------------
Nicméně je závěrem možno konstatovat přece jenom určitý pozitivní moment: totiž ten, že současná "ultrapravice" přece jenom alespoň oblékla to sako. Ano, je to v prvé řadě změna pouze optická; nicméně její snaha stát se přijatelnou i pro středovější část společnosti je přece jenom znamením, že zjevný, otevřený, obhroublý fašismus se dnes už přece jenom nenosí, a že i ultrapravice se přece jenom alespoň trochu posouvá směrem ke středu politického spektra.
Jenom takové podotknutí: Už M. Sládek si dával velice záležet na oblékání a sako bylo pro něj charakteristické.